I. ÚS 2674/13
I.ÚS 2674/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Kirchhofové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým podle ní bylo zasaženo do jejích základních lidských práv a svobod, a to do práva na spravedlivý proces, práva na majetek, práva na rovné zacházení a práva na to, aby stát činil pouze to, co je mu zákonem dovoleno.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací rozhodoval ve věci určení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru, zaplacení náhrady mzdy a povinnost vyznačení způsobu skončení pracovního poměru v zápočtovém listě. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2013 č. j. 36 Co 658/2012-260 krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, a stěžovatelce coby žalobkyni též uložil nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda předmětný návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o Ústavním soudu ).
4. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly navrhovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje. Projevem uvedené zásady v zákoně o Ústavním soudě pak je ustanovení § 75 odst. 1, zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti, pokud prve nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, a to s účinností od 1. 1. 2013 výslovně včetně mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).

6. V nyní posuzované věci Ústavní soud z oficiálních veřejně dostupných pramenů, a to prostřednictvím internetového portálu Justice.cz (http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp), jakož i ověřením u Nejvyššího soudu zjistil, že stěžovatelka se proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 36 Co 658/2012-260 brání také dovoláním, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 2. 10. 2013 a o němž se dosud vede řízení pod sp. zn. 21 Cdo 3245/2013. O možnosti podat dovolání byla stěžovatelka ostatně též poučena v závěru napadeného rozsudku krajského soudu. Pokud přitom stěžovatelka pochybuje o přípustnosti dovolání ve své věci (v plném rozsahu), jak vyplývá z její ústavní stížnosti, směřující jak proti výroku rozsudku krajského soudu ve věci samé, tak proti jeho výroku o nákladech řízení, jsou stěžovatelčiny pochybnosti neopodstatněné. Podle § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je totiž dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na rozdíl od předchozí právní úpravy tak není podstatné, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé nebo jinému rozhodnutí odvolacího soudu. Na rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se neuplatní ani žádná z výjimek taxativně uvedených v § 238 občanského soudního řádu.

7. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka se proti napadenému rozsudku krajského soudu mohla bránit podáním dovolání, kteréžto možnosti ostatně využila a nyní je o jejím dovolání vedeno řízení před Nejvyšším soudem. Ústavnímu soudu z toho důvodu nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka dosud nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

8. Ústavní soud dále poukazuje na svou ustálenou judikaturu, která zdůrazňuje, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona ani nepředstavuje řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (například usnesení ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu se shora uvedenou zásadou subsidiarity i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

9. Ústavní soud dále připomíná, že toto jeho rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelka nebude úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud se přitom již vyjádřil, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. považuje za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelčina ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jako takovou ji v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnout.

11. Závěrem pak Ústavní soud pro úplnost podotýká, že nepřehlédl, že stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud nejen zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu, ale rovněž aby přikázal krajskému soudu rozhodnout o jejím odvolání ohledně nákladů řízení. Tato formulace ovšem podle Ústavního soudu nemá vliv na celkové vyznění (obsah) ústavní stížnosti, z něhož vyplývá, že stěžovatelka fakticky brojí proti rozhodnutí soudu (včetně jeho nákladového výroku), nikoliv též proti jinému zásahu orgánu veřejné moci; nehledě na to, že i proti případnému nerozhodnutí odvolacího soudu o jejím odvolání se stěžovatelka nejprve může bránit v rámci soustavy obecných soudů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.