I. ÚS 267/13
I.ÚS 267/13 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FU QUAN s.r.o., se sídlem Libušská 319, 142 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2011, č. j. 20 C 86/2011-73, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 30 Co 117/2012-94, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 28 Cdo 2855/2012-109, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2013, stěžovatelka napadla rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 12. 2011, č. j. 20 C 86/2011-73 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta její žaloba proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o částku 60.511.926,37 Kč. Rovněž napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 5. 2012, č. j. 30 Co 117/2012-94 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 28 Cdo 2855/2012-109 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku městského soudu.

Stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), která jí dle jejího přesvědčení měla být způsobena nesprávným úředním postupem v podobě nezákonného pobytu jejího jediného jednatele (a zároveň společníka) jménem Zhi Cong Wang, narozeného 20. 5. 1960, i dalšího společníka jménem Gao Guo Jun, narozeného 20. 3. 1974, a dalších spoluobviněných osob ve vazbě. Oba společníci stěžovatelky strávili ve vazbě celkem 690 dní. Po tuto dobu byla tedy činnost stěžovatelky logicky zcela paralyzována. Výsledkem trestního řízení, jež skončilo pravomocně až rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, bylo zproštění obžaloby, a to všech spoluobžalovaných osob.

Zamítnutí žaloby bylo odůvodněno především chybějící aktivní legitimací stěžovatelky. Ta to však považuje za přepjatě formalistický výklad zákona o odpovědnosti za škodu. Má za to, že v přeneseném slova smyslu byla také "vazebně stíhána", neboť veškerý její osobní substrát (jakožto právnické osoby) byl toho času ve vazbě (myšleno oba společníci, včetně jednatele).

Dle názoru stěžovatelky tak došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, a to především čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obvodní soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí, vyšel z toho, že podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle odůvodnění jeho rozsudku "Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jsou jednak existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, dále vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a škodou. Soud v předmětné věci především neshledal existenci aktivní legitimace na straně žalobce, který jako právnická osoba nebyl účastníkem výše popsaného trestního řízení, v jehož rámci byl trestně stíhán jeho jednatel a společník. Žalobci tak nemohla vzniknout ani škoda, která by byla v příčinné souvislosti s trestním stíháním jeho jednatele a společníka."

Městský soud rozhodnutí prvostupňové potvrdil, kdy rovněž dospěl k závěru, že za účastníka řízení nelze považovat žalobkyni jako osobu právnickou, neboť ta trestně stíhána nebyla. Dle městského soudu ji nelze "za takovou osobu považovat ani s přihlédnutím k faktu, že trestně stíhaná fyzická osoba je jediným jednatelem, popř. společníkem obchodní společnosti. Je pravidlem, nikoliv výjimkou, že trestně stíhaná fyzická osoba žije v určitém společenství, má mnoho vazeb na jiné subjekty, ať už rodinné, pracovní, obchodní, společenské apod. povahy. Fyzická osoba tak může být členem, funkcionářem statutárním zástupcem různých právnických osob přičemž vliv této fyzické osoby může být v rámci této právnické osoby naprosto mimořádný, jedinečný či nezastupitelný. Je nepochybné, že v takovém případě trestí stíhání fyzické osoby má zásadní vliv či dopad do fungování osoby právnické. To však nemůže nic změnit na tom, že poškozenou osobou (...) je osoba, která byla trestně stíhána."

Rovněž Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě náleží výlučně fyzické osobě, na níž byla vazba vykonána. Přitom argumentaci soudu prvého a druhého stupně doplnil i o úvahy ústavněprávní, kdy uvedl, že "vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu přepjatě formalistický výklad zákona č. 82/1998 Sb., dlužno uvést, že Listina základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 listiny základních práv a svobod) kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi již dovodil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod přiznává nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., potažmo též ustanovení § 9 odst. 1 uvedeného zákona (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07). Výklad právních norem upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím respektující zákonné vymezení aktivní věcné legitimace poškozeného je tudíž v souladu s ústavním pořádkem České republiky."

Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumentaci, kterou se obecné soudy důkladně zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů jevily známky nepřípustné libovůle. Nejvyšší soud se přitom věcí zabýval i z pohledu ústavněprávního, kdy správně odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 216/07, jehož závěry lze vskutku vztáhnout i na věc nynější.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.