I. ÚS 267/05
I.ÚS 267/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Těšínská leasingová společnost spol. s r. o., se sídlem Hrabinská 148, Český Těšín, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.3.2005, č. j. 2 Afs 135/2004-42, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6.5.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti, že stěžovateli nebyla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku. Dle stěžovatele bylo povinností Nejvyššího správního soudu důsledně se zabývat okolnostmi doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku, zejména nařídit jednání, dát účastníkům možnost vyjádřit se k dosud provedeným důkazům a dát jim možnost navrhnout doplnění dokazování. Dále má stěžovatel za to, že měl Nejvyšší správní soud vyslechnout doručovatele ohledně okolností doručení výzvy a uvědomění stěžovatele o uložení zásilky, když stěžovatel namítá, že není možné, že by nebyl v místě svého sídla zastižen, neboť v místě sídla stěžovatele se nacházejí dvě společnosti, jejichž pracovníci se vzájemně zastupují a je vyloučeno, aby v době doručování nebyl nikdo zastižen. Stěžovatel namítá, že tvrzení Nejvyššího správního soudu, že z podkladů obsažených v soudním spise lze s určitostí zjistit, že bylo postupováno v souladu s ustanovením § 47 odst. 4 o. s. ř., nemá oporu v dosud provedených důkazech a je nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele je také nepravdivé tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel neuvedl nic, co by mohlo vést k domněnce, že fikce doručení nemohla nastat. Stěžovatel uvádí, že v kasační stížnosti zcela jasně hovořil o tom, že o uložení zásilky na poště uvědoměn nebyl, a to ani písemně a rovněž nebyl vyzván k jejímu převzetí. Závěrem stěžovatel namítá, že na soudních poplatcích zaplatil částku 2.000,- Kč za podání správní žaloby a 3.000,- Kč za podání kasační stížnosti, ačkoli se soudy meritem věci vůbec nezabývaly.

Stěžovatel tvrdí, že postupem Nejvyššího správního soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele nemíří prakticky vůbec do práva ústavního, ale převážně pouze do tvrzeného porušení procesních předpisů. K námitce stěžovatele, který uvádí rozsáhlý výčet jednotlivých procesních úkonů, které měl podle jeho názoru Nejvyšší správní soud provést, není dle Nejvyššího správního soudu žádný zákonný podklad, který by Nejvyšší správní soud k takovému postupu zavazoval, neboť dle § 109 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání, považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. V daném případě nepovažoval Nejvyšší správní soud za vhodné odchylovat se od obecného pravidla rozhodování bez nařízení jednání, když všechny skutečnosti podstatné pro jeho rozhodování vyplývaly s dostatečnou přesvědčivostí z písemných podkladů obsažených ve spise. K námitce stěžovatele, že v případě doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku nemohla nastat fikce doručení, Nejvyšší správní soud odkazuje na svou argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku, a dodává, že pokud stěžovatel tvrdí, že uváděl v kasační stížnosti skutečnosti svědčící tomu, že v daném případě nemohla nastat fikce doručení, svědčí to o určitém nepochopení ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v tehdy účinném znění. Argumentace stěžovatele a jeho faktická tvrzení se totiž pouze snaží ex post vysvětlit, jak mohlo dojít k tomu, že mu výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla fakticky doručena; předmětné ustanovení občanského soudního řádu ovšem obsahuje podmínky, za nichž se na soudní dokument bude hledět jako na doručený, přestože fakticky doručen nebyl. Pokud pak stěžovatel shledává být dosavadní postup krajského soudu a Nejvyššího správního soudu rozporným s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, připomíná Nejvyšší správní soud závěrem, že i v otázce placení soudních poplatků, už s ohledem na ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí, že právo náleží bdělým. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, potažmo zamítl jako nedůvodnou.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 133/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:

Stěžovatel podal dne 5. 3. 2004 k poštovní přepravě žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Výzvou Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2004, č. j. 22 Ca 133/2004 - 10, byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy zaplatil v kolcích soudní poplatek v celkové výši 2 000 Kč. Dále v této výzvě soud upozornil stěžovatele, že pokud nebude soudní poplatek ve stanovené lhůtě uhrazen, bude řízení o žalobě zastaveno. Tato výzva byla stěžovateli zaslána, stěžovatel ji však nepřevzal, proto byla dne 12. 3. 2004 uložena na poště, a poté, co si ji stěžovatel v úložní lhůtě nevyzvedl, byla Krajskému soudu v Ostravě vrácena (obálka založena na č. l. 11 soudního spisu). Tato výzva byla také zaslána a dne 12. 3. doručena právnímu zástupci stěžovatele (doručenka založena na č. l. 9 soudního spisu). Krajský soud usnesením ze dne 23. 4. 2004, č. j. 22 Ca 133/2004 - 14, řízení o předmětné žalobě zastavil dle ustanovení § 47 písm. c) s. ř. s., podle něhož soud řízení zastaví, pokud tak stanoví s. ř. s. nebo zvláštní zákon. Tím byl v daném případě zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který v § 9 odst. 1 stanoví, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Krajský soud v Ostravě přitom poukázal na skutečnost, že přestože si stěžovatel tuto výzvu na poště nevyzvedl, v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 občanského soudního řádu se zásilka považuje za doručenou dnem 15. 3. 2004 a soudem stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku tak marně uplynula dne 25. 3. 2004, aniž by stěžovatel soudní poplatek zaplatil. Krajský soud také připomněl, že byla výzva zaslána na vědomí i právnímu zástupci stěžovatele, kterému byla též doručena. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, případně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti vyplývající ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 133/2004 dospěl k závěru, že v dané věci byly dány všechny podmínky pro to, aby Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 23. 4. 2004 řízení o žalobě stěžovatele zastavil. V této souvislosti Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, s nímž se ztotožňuje, a kterým bylo stěžovateli vyloženo, že dle ustanovení § 47 odst. 3 občanského soudního řádu platného ke dni doručování předmětné výzvy (dále jen "o. s. ř.") platí, že nevyzvedne-li si zásilku ten, kdo je oprávněn písemnost převzít, do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Stěžovatelem tvrzená skutečnost, že nebyl uvědoměn o uložení zásilky, tedy nemá vliv na stanovení fikce doručení ve smyslu § 47 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že měl Nejvyšší správní soud blíže zkoumat okolnosti doručování výzvy k uhrazení soudního poplatku. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti podobný návrh na dokazování neučinil, a se stěžejní námitkou stěžovatele, který v kasační stížnosti namítal, že nebyl uvědoměn o uložení zásilky, se Nejvyšší správní soud, jak bylo výše uvedeno, v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal.

K námitce stěžovatele, že na soudních poplatcích zaplatil částku 2.000,- Kč za podání správní žaloby a 3.000,- Kč za podání kasační stížnosti, ačkoli se soudy meritem věci vůbec nezabývaly, Ústavní soud uvádí, že poplatek 2.000,- Kč byl stěžovateli usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.6.2004, č. j. 22 Ca 122/2004-24, vrácen, pokud se jedná o soudní poplatek za kasační stížnost, zde Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že věc stěžovatele byla Nejvyšším správním soudem řešena meritorně, není tedy pravdou, že by se Nejvyšší správní soud meritem (kterým byla v řízení před Nejvyšším správním soudem v souladu s obsahem kasační stížnosti otázka doručení výzvy k uhrazení soudního poplatku) věci nezabýval.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Z toho důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.