I. ÚS 2669/13
I.ÚS 2669/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Michala Martince, zast. Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, sídlem Slezská 3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2013, č.j. 9 As 108/2012-23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6.6.2012, č.j. 46 A 12/2012-30, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 27.9.2001, č.j. 050/90229/01-01-08401R2, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a dále rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřadu") s návrhem na jejich zrušení, neboť jimi bylo - podle jeho tvrzení - porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedl, že byl jediným a výlučným vlastníkem konkrétních pozemků v kat. úz. Sluštice a na základě zfalšované kupní smlouvy a ve spolupráci s katastrem nemovitostí byl v katastru evidován jako podílový spoluvlastník s id. podílem ve výši 1/2 Petr Konečný. Stěžovatel se u soudu domáhal určení vlastnictví, jeho žalobě bylo vyhověno, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil. V mezidobí zahájil pozemkový úřad pozemkové úpravy, rozhodl o jejich provedení (rozhodnutím, které stěžovatel napadá ústavní stížností, přičemž u nově vzniklých pozemků byla uvedena poznámka spornosti) a na základě tohoto rozhodnutí pak soudy vyslovily, že žaloba je nedůvodná, neboť Petr Konečný se stal vlastníkem id. poloviny pozemků právě na základě rozhodnutí pozemkového úřadu a jde o originární způsob nabytí vlastnictví (tento názor potvrdil Nejvyšší soud i Ústavní soud). Poté se stěžovatel obrátil na pozemkový úřad s dotazem jak chápat poznámku spornosti, pozemkový úřad se vyjádřil tak, že pozemková úprava nijak nenarušuje probíhající spory o určení vlastnictví, a následně se stěžovatel obrátil na krajský soud se žalobou o vyslovení neplatnosti rozhodnutí pozemkového úřadu v části týkající se jeho a Petra Konečného. Stěžovatel namítá, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud se pak nezabývaly podstatou sporu, ale posuzovaly pouze formální stránku, a to ještě, dle jeho názoru, nepřesně. Především poukazuje na skutečnost, že přípisy pozemkového úřadu nejsou rozhodnutím správního orgánu, šlo pouze o vzájemnou korespondenci, tudíž posuzování korespondence jako rozhodování pozemkového úřadu je naprosto nepřijatelné. Za podstatu celého problému považuje okolnost, že pozemkový úřad i ministerstvo posuzují rozhodnutí o pozemkové úpravě a jeho účinky jinak, než učinily soudy ve věci o určení vlastnictví. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí pozemkového úřadu je ve vztahu k němu a Petru Konečnému nicotným správním aktem, které nezakládá ty účinky, jež mu přisuzují soudy, proto je třeba toto rozhodnutí zrušit a znovu rozhodnout o pozemkové úpravě. Dále stěžovatel namítá, že soudy se nezabývaly podstatou věci, ale pouze formálními záležitostmi - otázkou doručení. Tím, že soudy odmítají zrušit rozhodnutí pozemkového úřadu, odnímají mu právo domáhat se právy (zrušení) vadného rozhodnutí, kdy stěžovatel po celou dobu nic nezanedbal, vedl soudní spory a není jeho chybou, že tyto spory trvaly tak dlouho.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II. Z předložených soudních rozhodnutí, které stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou u krajského soudu domáhal vyslovení nicotnosti pozemkového úřadu, kterým byla provedena pozemková úpravy v kat. úz. Sluštice. V žalobě popsal vývoj právních vztahů k individualizovaným pozemkům, včetně sporu o určení vlastnictví. Informoval, že se pokoušel domoci zrušení tohoto rozhodnutí prostřednictvím ministerstva zemědělství, ale neuspěl. Rozhodnutí považuje vůči němu i vůči Petru Konečnému za nicotný správní akt, který je nutno zrušit o znovu o pozemkové úpravě rozhodnout. Krajský soud usnesením ze dne 6.6.2012, č.j. 46 A 12/2012-30, žalobu odmítl. V odůvodnění se podrobně vypořádal se svým závěrem, že žaloba byla podána opožděně, tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty počítané od doručení aktu či zdánlivého aktu; přitom uvažoval o dvou možnostech počítání jejího počátku a shrnul, že i kdyby kalkulovat s možností pro stěžovatele výhodnější, i tak byla žaloba podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6.6.2013, č.j. 9 As 108/2012-23, zamítl. Po obecné analýze konstrukce lhůty pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodnutí o pozemkových úpravách nabylo právní moci dne 5.11.2001 a stěžovatel podal žalobu ke krajskému soudu až 19.3.2012; následně ještě připomenul zásadu vigilantibus iura skripta sunt.

III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obou soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo: oba věcně a místně příslušné soudy posoudily naplnění předpokladů pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu a v souladu s právní úpravou (srov. zák. č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dospěly k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Stěžovatel musí respektovat, že právní konstrukce přezkumu vydaných rozhodnutí jsou obecně založeny na vymezení procesních i hmotněprávních předpokladů, jejichž naplnění je podmínkou pro případné meritorní posouzení. Protože v dané věci tyto předpoklady nebyly stěžovatelem dodrženy, nemůže stěžovatel namítat, že se soudy nezabývaly podstatou sporu; z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k porušení čl. 36 Listiny.

Pokud stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 27.9.2001, č.j. 050/90229/01-01-08401R2, je evidentní, že v této části je ústavní stížnost podána opožděně, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5.11.2001. V tomto punktu odkazuje Ústavní soud na svoje dřívější rozhodnutí (viz usnesení ze dne 1.9.2009, sp.zn. II. ÚS 731/08), ve kterém byl stěžovatel poučen o právních prostředcích umožňujících nápravu případných vad rozhodnutí pozemkového úřadu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.