I. ÚS 2669/09
I.ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009

N 246/55 SbNU 367
K rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 25. listopadu 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09 ve věci ústavní stížnosti P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2009 č. j. 13 To 427/2009-147, kterým bylo rozhodnuto, že okresním soudem podmíněně odsouzený stěžovatel vykoná trest odnětí svobody.
Výrok

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2009 č. j. 13 To 427/2009-147 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22T 132/2006-139 ze dne 7. 7. 2009 bylo podle § 60 odst. 1 písm. b) trestního zákona ponecháno v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele vyslovené rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 12. 2006 č. j. 22 T 132/2006-114, přičemž současně byla prodloužena zkušební doba o jeden rok a šest měsíců. Okresní soud konstatoval, že chování stěžovatele ve zkušební době nelze sice hodnotit jako řádný život, neboť se dopustil opakovaného protiprávního jednání - přestupků. Na druhou stranu však okresní soud přihlédl k tomu, že se jednalo pouze o přestupky, stěžovatel chodí do zaměstnání, vzhledem k hypotéce má další zaměstnání, žije řádným rodinným životem a s výjimkou excesu v podobě potrestání ve správním řízení žije řádným životem.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl napadeným usnesením vydaným v neveřejném zasedání dne 22. 9. 2009 tak, že z podnětu stížnosti státního zástupce zrušil usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22 T 132/2006-139 ze dne 7. 7. 2009 a sám ve věci nově rozhodl tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22 T 132/2006-114. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že i když se stěžovatel nedopustil jednání, které by bylo právně posouzeno jako trestný čin, je zcela zjevné, že je osobou, která má sklony k porušování právních povinností. Stejně jako původní trestná činnost byl i přestupek ze dne 7. 8. 2007 projevem impulzivního a agresivního jednání ze strany stěžovatele. S ohledem na způsob chování stěžovatele a motiv jeho jednání ve spojení s charakterem původně spáchané trestné činnosti lze vyvodit, že i ve zkušební době se stěžovatel projevoval obdobným způsobem, jaký u něho v minulosti vedl ke spáchání trestné činnosti. I přestupky související s překročením povolené rychlosti jízdy nasvědčují vzhledem k naměřeným hodnotám tomu, že se stěžovatel choval sobecky a bezohledně. Stížnostní soud tak dospěl ke konečnému závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně, tj. že nejsou dány podmínky k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.

Usnesením ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09 Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu (a rovněž vykonatelnost výzvy Okresního soudu v Pardubicích k nastoupení trestu ze dne 8. 10. 2009).

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítl nepřijatelnost nařízení výkonu trestu odnětí svobody, aniž by se - jako podmíněně odsouzený - mohl hájit přímo před soudem, který o nařízení trestu rozhodl. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí uvádí, že se stěžovatel opětovně dopustil agresivního a impulsivního jednání, a že se tedy i nadále projevuje obdobně, jako se projevoval při spáchání vlastního trestného činu; krajský soud tedy hodnotil povahové vlastnosti stěžovatele, aniž jej však předtím sám slyšel, ba dokonce aniž by byl stěžovateli umožnil se k této otázce jakkoli vyjádřit.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud by okresní soud pokládal za nepochybné, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil, pak by neměl vůbec důvod nařizovat veřejné zasedání a na podkladě vyjádření státního zástupce mohl rozhodnout ve smyslu § 330 odst. 4 tr. řádu předsedou senátu bez konání veřejného zasedání. Už z odůvodnění usnesení okresního soudu je patrné, že již tento soud dospěl k závěru, že ve zkušební době odsouzený nevedl řádný život a že zavdal důvod k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Poukázal přitom na zjištění týkající se spáchání řady dopravních přestupků stěžovatelem ve zkušební době. Poté však okresní soud dospěl k závěru, že je možné aplikovat výjimečný postup, při němž lze ponechat podmíněné odsouzení v platnosti při použití některého z institutů uvedených v § 60 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákona. Okresní soud rozhodoval ve veřejném zasedání, v němž měl stěžovatel možnost vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, přičemž už z průběhu veřejného zasedání bylo zřejmé, že reálně hrozí vyvození závěru, že ve zkušební době odsouzený nevedl řádný život a že zavdal důvod k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Podle názoru krajského soudu tedy nebyl stěžovatel na svých procesních právech nijak krácen a k okolnostem týkajícím se jeho chování ve zkušební době se mohl dostatečně vyjádřit. O stížnosti státního zástupce pak mohl krajský soud rozhodnout ve smyslu § 240 tr. řádu v neveřejném zasedání, aniž by bylo nutné nové slyšení odsouzeného. Rozhodnutí krajského soudu nebylo založeno na hodnocení povahových vlastností odsouzeného, ale na přehodnocení intenzity, závažnosti a motivace zjištěného protiprávního jednání, jehož se odsouzený dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Krajský soud poté dospěl k závěru, že nejsou dostatečné důvody pro výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Podle názoru krajského soudu nelze ústavní stížnost pokládat za důvodnou, a proto navrhl její zamítnutí, popřípadě odmítnutí.

Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka v řízení o této ústavní stížnosti vzdalo.
II.

1) Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud není kupř. oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů, nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.

2) V nálezech sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357) nebo II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143) Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu § 60 odst. 4, resp. § 60a odst. 4 trestního zákona má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě i vykonávací řízení (srov. § 12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. Stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

K tomu Ústavní soud dodává, že citovaný právní názor platí již proto, že obdobně jako rozhodování o uložení trestu v meritorním řízení rozhodování o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný má dopad do základní svobody jednotlivce (jeho osobní svobody).

Smyslem (mj. ústavněprávním) ustanovení § 330 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 tr. řádu, z něhož plyne, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání u soudu, je tedy reflexe významu možných (ústavněprávních) důsledků takového rozhodnutí. Jestliže by mohl být důsledkem takového rozhodnutí zásah do osobní svobody jednotlivce, musí mu být garantována - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - možnost provádět efektivní obranu. Jinými slovy, musí mu být umožněno realizovat obranu proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným v neprospěch obviněného.

Z povahy věci plyne - jestliže je zásah do osobní svobody důsledkem nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně (který by např. rozhodl o tom, že se odsouzený osvědčil, či by ponechal podmíněné odsouzení v platnosti, jak tomu bylo v dané věci), ale až výlučně rozhodnutím stížnostního soudu (o tom, že trest odnětí svobody se vykoná, jak rozhodl krajský soud napadeným usnesením) - že musí být i ve stížnostním řízení provedeno veřejné zasedání. Tím je totiž jednotlivci garantována možnost realizace jeho obrany proti skutkovým zjištěním a právním názorům učiněným soudem v jeho neprospěch. U stížnostního soudu jde o jediné a první rozhodnutí o přeměně podmíněného odsouzení ve výkon trestu odnětí svobody, pokud bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, že trest odnětí svobody se nevykoná.

Tomuto (ústavnímu) požadavku (vyvěrajícímu především z čl. 38 odst. 2 Listiny a z čl. 96 odst. 2 Ústavy) však stížnostní soud nedostál.

Ústavní soud k tomu uvádí, že takové pochybení je patrně důsledkem přístupu stížnostního soudu, který si nepoložil otázku, co je smyslem a účelem ustanovení § 330 odst. 1 ve spojení s odst. 4 tr. řádu. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že shora vysvětlený smysl a účel těchto ustanovení dopadá v dané věci i na stížnostní řízení; to proto, že až výlučně stížnostní soud rozhodl, že se trest odnětí svobody stěžovatele vykoná.

III.

Nad rámec těchto úvah Ústavní soud uvádí následující.

1) Stížnostní soud v neveřejném zasedání - podle předtištěného textu příslušného protokolu - provedl důkaz obsahem spisu (srov. č. l. 145 spisu), tedy opakoval dokazování po soudu prvního stupně. Na základě toho však pak jinak, nově (ve srovnání se soudem prvního stupně) zhodnotil důkazy. Dovodil totiž, že stěžovatel je osobou, která má sklony k porušování právních povinností takto: stejně jako původní trestná činnost byl i přestupek ze dne 7. 8. 2007 projevem impulzivního a agresivního jednání ze strany stěžovatele; s ohledem na způsob chování stěžovatele a motiv jeho jednání (stran přestupku ze dne 7. 8. 2007) ve spojení s charakterem původně spáchané trestné činnosti lze vyvodit, že i ve zkušební době se stěžovatel projevoval obdobným způsobem, jaký u něho v minulosti vedl ke spáchání trestné činnosti; i přestupky související s překročením povolené rychlosti jízdy nasvědčují vzhledem k naměřeným hodnotám tomu, že se stěžovatel choval sobecky a bezohledně. Na základě takového přehodnocení dokazování dospěl stížnostní soud ke konečnému závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně, tj. že nejsou dány podmínky k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.

2) Pokud však stížnostní soud přehodnotil dokazování, aniž by konal ve veřejném zasedání, resp. aniž by umožnil stěžovateli se k opakovaným důkazům vyjádřit, neumožnil mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obranu.

Na tuto situaci dopadají (v principu obdobně) právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311): "... rozhodnutí odvolacího soudu nese znaky tzv. překvapivosti rozhodnutí, jak je definována v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161)], neboť z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem nebylo možné - byť ve věci podal odvolání státní zástupce - předpokládat, že ke změně skutkových závěrů v neprospěch stěžovatele může dojít, a tím bylo stěžovateli fakticky upřeno provádět efektivní obhajobu, když se proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nemohl bránit.

V posuzované věci dospěl pro uvedené Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Ústí nad Labem ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., jelikož zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a sám meritorně rozhodl na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám ve veřejném zasedání opakoval a umožnil stěžovateli se k jím nově nastolenému stavu věci vyjádřit. Z pohledu ústavněprávního tak zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení - zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny).".

Rovněž v usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821) Ústavní soud vyslovil právní názor, že "Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v zákazu změny skutkového stavu odvolacím soudem bez opakování relevantních důkazů provedených soudem prvního stupně je, ve vztahu k obviněnému, umožnit mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obhajobu. Konkretizováno v kontextu předmětného odvolacího řízení, v ústavněprávní rovině jde o umožnění realizace obhajoby stěžovatele umožňující bránit se proti změně skutkových zjištění, učiněných odvolacím soudem po opakování dokazování, v neprospěch obviněného.".

Lze dodat, že shora obsažené v tomto bodě (III.) daného nálezu by platilo tím spíše, jestliže by krajský soud neopakoval dokazování (tj. že by text v protokolu o neveřejném zasedání "... a dále konstatován obsah spisu" měl být snad interpretován tak, že ve skutečnosti k žádnému opakování dokazování nedošlo).

IV.

I kdyby byl Ústavní soud citovanou judikaturu nepoužil, nelze přehlédnout fakt, že stížnostní soud dovodil nově, že stěžovatel je "osobou, která má sklony k porušování právních povinností"; tím osobnost stěžovatele nepochybně zhodnotil. Není tedy správné vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, že napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo založeno na hodnocení povahových vlastností odsouzeného.

Kvalifikované objektivní zhodnocení osobnosti jednotlivce však z povahy dané věci není možné, aniž by byl dotyčný jednotlivec soudem coby hodnotitelem přímo osobně vyslechnut. To současně garantuje možnost realizace efektivní obrany hodnoceného proti v jeho neprospěch vyplývajícímu hodnotícímu soudu. To platí o to více v souzené věci, jestliže byl stěžovatel vyslechnut soudem prvního stupně, který oproti stížnostnímu soudu dovodil, že s výjimkou excesu v podobě potrestání ve správním řízení za několik přestupků žije stěžovatel řádným životem. Stížnostní soud tak důsledně vzato přehodnotil závěr soudu prvního stupně o osobnosti stěžovatele, aniž by však zopakoval (tím méně ve veřejném zasedání) všechny relevantní důkazy soudem prvního stupně provedené, zejména výslech stěžovatele, k němuž nepřistoupil. Již proto nemůže - i z ústavněprávních hledisek - ve srovnání s hodnocením soudu prvního stupně v současné procesní situaci obstát odlišné hodnocení osobnosti stěžovatele, jež krajský soud učinil.

V.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval tím, že už z průběhu veřejného zasedání před soudem prvního stupně bylo zřejmé, že reálně hrozí vyvození závěru, že odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život a že zavdal důvod k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody apod. Podle názoru krajského soudu tedy nebyl stěžovatel na svých procesních právech nijak krácen a k okolnostem týkajícím se jeho chování ve zkušební době se mohl dostatečně vyjádřit.

Proti tomu lze uvést již to, že se tím krajský soud nijak nevypořádává s argumentací uvedenou sub II. a IV. tohoto nálezu.

Mimo to není zásadně významné, zda již z průběhu veřejného zasedání u soudu prvního stupně bylo zřejmé, že reálně hrozí vyvození závěru, že stěžovatel ve zkušební době odsouzený nevedl řádný život a že zavdal důvod k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. To již proto, že takovým vyjádřením krajský soud (důsledně vzato) popírá zákaz odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je soud druhého stupně sám opakoval ve veřejném zasedání; to plyne nejen z judikatury Ústavního soudu (srov. např. shora citované nálezy a usnesení), ale i z relevantní úpravy podústavního práva (srov. např. § 259 trestního řádu a k němu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08) či uznávané komentářové literatury (srov. např. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, II. díl, 5., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, str. 1957-1958). Totiž, prakticky v řadě odvolacích řízení by bylo možné tvrdit, že bylo zřejmé již před soudem prvního stupně, že reálně hrozí vyvození přijatého závěru v neprospěch jednotlivce, o jehož právech a povinnostech soud prvního stupně rozhodoval. Na druhé straně, při opakování dokazování soudem druhého stupně by začasté bylo možné dovozovat, že ten, o jehož právech a povinnostech je rozhodováno, měl možnost se k důkazům vyjádřit již před soudem prvního stupně, takže při opakování dokazování není třeba konat veřejné zasedání. Takový postup by přirozeně akceptovatelný nebyl.

Smysl věci je jiný. Jde o to umožnit jednotlivci, o jehož právech a povinnostech soud rozhoduje, aby se vždy, kdy je prováděno dokazování (ať již jde o jeho opakování či doplnění) před soudem jakéhokoli stupně, mohl vyjádřit k prováděným důkazům, a tak mohl ovlivnit výsledné soudní rozhodnutí ve svůj prospěch; jinými slovy, jde o to umožnit mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obranu. To je významné již proto, že právě o jeho právech či povinnostech státní moc autoritativně rozhoduje. Existuje maxima priority jednotlivce před státem. To platí tím spíše o trestním řízení, které může generovat až zásah do osobní svobody jednotlivce (jak tomu bylo i v dané věci). Mimo to k objektivnímu zhodnocení vyjádření jednotlivce k dokazování učiněnému před soudem prvního stupně by nebyly - pro absenci ústnosti a bezprostřednosti řízení ve druhém stupni - vytvořeny takové předpoklady jako před soudem prvního stupně, který předmětnou obranu jednotlivce vnímá vlastními smysly. Již proto nemůže obstát odlišné hodnocení dokazování soudem druhého stupně v konkurenci s hodnocením dokazování soudem prvního stupně, aniž by soud druhého stupně měl vytvořené pro hodnocení dokazování stejné podmínky. Proto se koneckonců dokazování i opakuje. Je ovšem třeba být důsledný a vytvořit i procesní situaci vytvořenou před soudem prvního stupně, tj. dát jednotlivci možnost vyjádřit se k opakovanému dokazování. I proto nelze odmítat požadavek veřejného zasedání před soudem druhého stupně jen s poukazem na to, že stěžovatel měl možnost se hájit již před soudem stupně prvního.

K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že v dané věci pochybil krajský soud nejen neopakováním dokazování ve veřejném zasedání, ale i tím, že neopakoval všechny důkazy, na podkladě nichž dospěl soud prvního stupně ke svému závěru, zejména výslech stěžovatele. S tím se krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nijak nevypořádal.

VI.

Ústavní soud z uvedených důvodů pro porušení základního práv stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona rozhodnutí citované ve výroku tohoto nálezu zrušil.

Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další relevantní objasnění věci a krajský soud i stěžovatel s tímto postupem souhlasili. Podmínky § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak byly splněny.

Na závěr Ústavní soud dodává, že tímto nálezem nijak nepředjímá konečné meritorní rozhodnutí krajského soudu. Tento nález vytýká krajskému soudu pouze protiústavní pochybení charakteru procesního.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.