I. ÚS 2664/09
I.ÚS 2664/09 ze dne 20. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3752/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal na relevantní judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu, zejm. na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4983/2008.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přičemž zjistil, že po právní stránce zcela totožné věci stěžovatele řešil již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 ze dne 17. 9. 2009 a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1956/09 ze dne 8. 9. 2009.

Stěžovatel v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených zejména ve stanovisku Ústavního soudu na svou věc. Ústavnímu soudu však nezbývá než právě na toto stanovisko, dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, poukázat.

Výše uvedeným stanoviskem byl tedy při rozhodování této ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, a publikoval k němu svůj nesouhlas, a další členka senátu nebyla hlasování přítomna. Avšak ani dnes nelze nalézt důvod k překonání zmíněného stanoviska. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02: "(...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)" (Sb. n. u., sv. 30, str. 309).

Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 4983/2008 odůvodnil, proč se rozhodl předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nepoložit, přičemž se jednalo o věc stěžovatele s totožnou právní argumentací. Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí odkázal na odůvodnění tohoto usnesení a Ústavní soud nemá proti závěrům v něm obsaženým ústavněprávních námitek.

Pro bližší odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje na svá předešlá rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech stěžovatele, ve kterých byly řešeny prakticky totožné otázky a ve kterých stěžovatel Ústavnímu soudu předložil zcela totožnou argumentaci jako v nyní projednávané věci (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 ze dne 17. 9. 2009 a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1956/09 ze dne 8. 9. 2009, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2009

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.