I. ÚS 2662/13
I.ÚS 2662/13 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Michala Kotase, zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, 120 00 Praha 2 - Královské Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013 č. j. 6 As 25/2013-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel rozhodnutím Městského úřadu Velké Meziříčí uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že jako řidič motorového vozidla překročil při jízdě na dálnici nejvyšší povolenou rychlost o 53 km/hod. Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel po dobu 6 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.

Odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí bylo zamítnuto Krajským úřadem kraje Vysočina (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného). Stěžovatel posléze podal správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Brně. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla konečně zamítnuta také kasační stížnost.

Stěžovatel proto následně podal ústavní stížnost, v níž poukazuje na řadu procesních pochybení, kterých se měly orgány rozhodující ve věci dopustit. Především je namítáno, že správní orgány odmítly provést stěžovatelem navrhované důkazy, v důsledku čehož nebyl skutkový stav v řízení dostatečně objasněn. Stěžovatel totiž argumentoval, že vozidlo v době přestupku řídila jiná osoba, a za tímto účelem navrhoval výslech svědků, čemuž však správní orgány ani soudy nevyhověly. Stěžovatel dále navrhoval doplnit dokazování za účelem zjištění, zda byly dodrženy veškeré požadavky zajišťující přesnost měření rychlosti, ani tomuto návrhu však vyhověno nebylo. Správní orgány tak podle stěžovatele opírají svá rozhodnutí o skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány. V této souvislosti je citován rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 16/2007-106 ze dne 21. 6. 2007, podle něhož je správní orgán povinen nashromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Řádné zjištění skutkového stavu je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí zásadně přezkoumat pouze to, zda skutková zjištění nejsou s provedeným dokazováním v extrémním rozporu. Pokud jde o navržené důkazy, je z ústavního hlediska podstatné, aby nevyhovění důkazním návrhům bylo vždy řádně odůvodněno.

V projednávané věci Ústavní soud důvod ke své intervenci nespatřuje. Rozhodnutí žalovaného je pečlivě a logicky odůvodněno, je z něj jasně patrné, o které důkazy se opírá, stejně jako proč jsou další (stěžovatelem navrhované) důkazy nadbytečné. Správní orgány i soudy se taktéž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami. Stěžovatel tyto již dříve neúspěšně uplatněné námitky z velké části opakuje také v ústavní stížnosti, Ústavní soud proto na vyčerpávající a ústavně konformní odůvodnění obou soudních rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

Pokud jde o konkrétní námitky, Ústavní soud souhlasí se závěry obecných soudů a žalovaného, podle kterých nebylo potřeba provádět výslech svědků za účelem zjištění, zda vozidlo skutečně v době přestupku řídil stěžovatel. Stěžovatelovo tvrzení, že vozidlo v mezidobí od konce měření rychlosti do zastavení vozidla policejní hlídkou náhle na dálnici zastavilo za účelem výměny řidičů, aniž by to navíc policisté zaznamenali, je totiž zjevně absurdní. Jak uvádí Nejvyšší správní soud, k takovému činu nebyl čas ani prostor. Z dostupných informací je naopak nepochybné, že vozidlo stěžovatel řídil i v době spáchání přestupku, návrhy jakýchkoli dalších důkazů byly tudíž nadbytečné.

Stejný závěr lze učinit i o důkazních návrzích, jimiž mělo být ověřeno, zda byla rychlost vozidla správně změřena. Měřící zařízení bylo doloženo platným ověřovacím listem a ze stěžovatelových tvrzení nevyplývaly žádné skutečnosti, které by o správném změření rychlosti mohly vzbuzovat jakékoli pochybnosti. Ústavnímu soudu tak ani zde nezbývá než souhlasit s oběma soudy i žalovaným, podle nichž byly stěžovatelovy námitky jen pouhé spekulace. Ani v tomto případě tedy k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neprovedením navrhovaných důkazů nedošlo.

Ústavní soud podotýká, že postup správních orgánů nebyl v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu či dokonce se zásadou presumpce neviny. Skutkový stav byl totiž zjištěn dostatečně, stejně jako byla nad jakoukoli pochybnost prokázána stěžovatelova vina. Pokud stěžovatel za této situace s učiněnými závěry přesto nesouhlasil, bylo na něm, aby uvedl ty okolnosti, které důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu podle něho zakládají. To však neučinil, jelikož veškeré jeho námitky byly účelové a pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu vyvolat ani nemohly.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Soudkyně Kateřina Šimáčková, uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byla z projednávání věci vyloučena usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013. V souladu s rozvrhem práce ji proto nahradila soudkyně Ivana Janů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.