I. ÚS 2661/13
I.ÚS 2661/13 ze dne 18. 9. 2013

U 7/70 SbNU 593
Ochrana před zásahy ze strany Policie ČR mimo trestní řízení

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové - ze dne 18. září 2013 sp. zn. I. ÚS 2661/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Oldřicha Klimeckého, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, proti zásahu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, spočívajícímu ve výzvě, aby se stěžovatel dostavil k provedení odběru vzorku DNA pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že výzva Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, aby se dostavil k provedení odběru vzorku DNA pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je porušením jeho základních práv zakotvených v článku 7 odst. 1 a článku 10 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, a aby Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování těchto jeho základních práv a získat jeho osobní údaje pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona o Policii České republiky.
2. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V nyní projednávané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity vyplývající již z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případech, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Uvedená zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

4. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že ochrana práv jednotlivců před zásahy ze strany Policie České republiky, pokud při nich policie nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, je zaručena prostředky správního soudnictví. Podle § 82 soudního řádu správního: "Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ... správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný." Podle § 83 soudního řádu správního je žalovaným v takovém případě "správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen ...". Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu přímo počítá s tím, že soudní řád správní bude pokrývat "širokou škálu tzv. faktických zásahů (typicky různých policejních přehmatů), kde veřejnost (ostatně i Ústavní soud) pociťují zákonnou mezeru veřejnoprávní ochrany."

5. Z judikatury Nejvyššího správního soudu je pak zřejmé, že správní soudy skutečně takovouto soudní ochranu poskytují; správní soudy například dovodily povinnost Policie České republiky rozhodnout o žádosti o likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů podle § 42j odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009 č. j. 7 As 60/2007-63) nebo rozhodovaly o zákonnosti požadavku policisty na podrobení se dechové zkoušce na alkohol (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 6 Aps 3/2011-63). Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69 konstatoval, že nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního nemůže být úkon policejního orgánu při výkonu působnosti orgánu činného v trestním řízení, avšak zásahem podrobeným přezkoumání ve správním soudnictví může být zásah policejního orgánu při výkonu působnosti ve veřejné správě (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

6. V posuzovaném případě Policie České republiky hodlá získat osobní údaje stěžovatele sice v souvislosti s trestním řízením a pro účely předcházení trestné činnosti, avšak nikoli jako orgán činný v trestním řízení. V podstatě tedy plní úkoly v oblasti veřejné správy tím, že vytváří a spravuje databázi údajů použitelných pro pátrání po trestné činnosti a její potírání. Ústavní soud tedy uzavírá, že zásah spočívající v provedení odběru vzorku DNA pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona o Policii České republiky je přezkoumatelný ve správním soudnictví, a proto je ústavní stížnost směřující přímo proti němu nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

7. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.