I. ÚS 2657/09
I.ÚS 2657/09 ze dne 26. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CZ CREDIT REAL, k. s., se sídlem U Školky 1532, 252 63 Roztoky, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 394/17, 186 00 Praha 8, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Východočeského Kraje, ze dne 3. 7. 2009, č. j. PVC-404-222/TČ-2008-80, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2009, č. j. 11 Nt 218/2009-33, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Východočeského Kraje a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2009, stěžovatelka napadla usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Východočeského Kraje (dále jen "policie"), ze dne 3. 7. 2009, č. j. PVC-404-222/TČ-2008-80 (dále jen "usnesení policie"), kterým došlo, dílem podle § 79a odst. 1 a dílem podle § 79f k § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), k zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky. Rovně napadla usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 7. 2009, č. j. 11 Nt 218/2009-33 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla její stížnost proti usnesení policie zamítnuta.

Jak stěžovatelka rekapituluje v ústavní stížnosti, je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterého se měla dopustit obviněná Mgr. I. P. Poté, co měl být tento čin spáchán, stěžovatelka obdržela částku 8.160.000 Kč jako plnění na dluh obviněné z titulu půjčky uzavřené se stěžovatelkou. Následně však orgány činné v trestním řízení rozhodly o zajištění těchto prostředků s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z oné zpronevěry.

Stěžovatelka uvádí, že stěžejní otázkou k řešení v rámci této ústavní stížnosti je otázka definice výnosu z trestné činnosti ve vztahu k dobré víře v nabytí výnosu třetí osobou. Má totiž za to, že došlo porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že orgány činné v trestním řízení označily platbu přijatou stěžovatelkou za výnos z trestné činnosti, ačkoliv platba byla přijata v dobré víře, že se jedná o plnění z právního titulu - vrácení půjčky. Je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení překročily svou pravomoc, kdy nad míru přiměřenou ingerovaly do základního práva stěžovatelky a zcela opomenuly svou povinnost k ochraně cizích práv.

Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2009 stěžovatelka dále požádala o přednostní vyřízení stížnosti z důvodu její naléhavosti, kdy je jí znemožněno nakládat se zajištěnými peněženími prostředky v nemalé výši a trváním takového stavu roste stěžovatelce škoda, mající dopad také na třetí osoby.
II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jakž již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. V případě stěžovatelky tudíž nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot (§ 79a a následující trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listina"]), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07 in http://www.usoud.cz). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení jej zruší nebo omezí i bez podnětu.

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Z podpůrné aplikace § 79a a násl. trestního řádu vyplývá, že zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal.

Stěžovatelka považuje zajištění předmětných prostředků za nesprávné s poukazem na to, že peníze přijala od obviněné v dobré víře. To však nijak nevyvrací závěr, že došlo k naplnění podmínek pro uplatnění postupu dle § 79a a násl. trestního řádu, totiž předpokladu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že dané prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Blokace těchto prostředků je přitom zcela v souladu se smyslem institutu zajištění, neboť výsledek trestního procesu může být takový, že tyto prostředky budou muset být vydány poškozenému a možnost takovéhoto vrácení je nutno garantovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby byla projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.