I. ÚS 2653/09
I.ÚS 2653/09 ze dne 12. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem Sedlčany, Nádražní 106, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 552/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, čj. 12 To 388/2008 - 288, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 2008, čj. 3 T 108/2008 - 228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností F. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Trestné činy spáchal s dalšími třemi dosud neztotožněnými osobami. Po vzájemné dohodě překonal uzamčenou branku a v úmyslu odcizit finanční hotovost vstoupil do obytné části domu poškozené A. Ch. (dále jen "poškozená"), narozené v roce 1928, pod záminkou získání vody do chladiče. V době, kdy poškozená napouštěla vodu, se stěžovatel snažil odvést její pozornost tak, aby zmíněné neztotožněné osoby mohly dům prohledat. Poškozená jejich přítomnost v domě zaregistrovala, chtěla jít za nimi, ale stěžovatel ji v tom násilím bránil. Držel ji za svetr pod krkem, zadržoval ji tak, aby nemohla zabránit odcizení případně nalezených věcí. Poškozená se mu však vytrhla, odběhla do ložnice a zmíněné nezúčastněné osoby utekly. Stěžovatel v nestřežené chvíli odcizil z kabelky poškozené, uložené v kuchyni, částku 650,-Kč. Poškozená žádnou z uvedených osob do domu nepozvala ani nevpustila. Po celou dobu dávala najevo, že se setrváním stěžovatele a jeho kompliců v domě nesouhlasí, měla velký strach, že jí ublíží. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že se trestného činu loupeže nedopustil. Skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, neobsahuje všechny znaky trestného činu loupeže a odpovídá právní kvalifikaci trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 TrZ. V popisu skutku rovněž není uvedeno, kde se nacházela kabelka poškozené, z níž vzal finanční obnos ve výši 650,-Kč, přičemž pro posouzení znaků loupeže je rozhodné, zda měla poškozená kabelku u sebe či nikoli. Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uvedl, že se nevypořádal s jeho argumentací, dovolávající se zásady "in dubio pro reo". Obžaloba byla postavena jen na výpovědi poškozené, která navíc uvedla, že se na ní stěžovatel žádného násilí nedopustil. Odvolací soud měl rovněž pochybit v tom, že k návrhu stěžovatele nevyslechl jeho manželku, což odůvodnil tím, že jako rodinný příslušník by těžko tvrdila odlišné skutečnosti než stěžovatel. Tyto argumenty uvedl i do dovolání, ale Nejvyšší soud se s nimi nevypořádal a zcela formalisticky dovolání odmítl.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud konstatuje, že při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Oba obecné soudy respektovaly, při posuzování předmětné věci, zásady plynoucí z trestního řádu, zejména příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Dodržely i zásady transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí, která tak jsou řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. K námitce stěžovatele, že vůči poškozené nepoužil žádného násilí, oba soudy uvedly, že si poškozená pod pojmem násilí představovala např. bití apod. Proto ve výpovědi uvedla, že se stěžovatel na ní žádného násilí nedopustil, ale vzápětí na to násilné jednání ze strany stěžovatele popsala (držel ji za svetr pod krkem, snažil se ji zadržet, strkat zpět do kuchyně, dotlačit k pohovce apod.). Odvolací soud přiléhavě reagoval i na argumentaci v odvolání stěžovatele. Manželku stěžovatele nevyslechl nikoli z důvodu, že je rodinným příslušníkem, ale proto, že se k nařízenému veřejnému zasedání nedostavila a rovněž proto, že by nemohla relevantním způsobem ovlivnit správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně.

Souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl ve zkoumané věci jen k jedinému závěru o vině stěžovatele. Nebyly tedy splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly. Na základě důkazů v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel použil vůči poškozené (která byla poměrně vysokého věku) násilí, byť menší intenzity,k překonání jejího odporu a odcizil jí finanční částku 650,-Kč.

Za těchto okolností stačí odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jako ústavně souladného výrazu nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, nevykazující prvky svévole.

Taktéž usnesení Nejvyššího soudu nelze vytknout porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jak bylo zjištěno z obsahu jeho odůvodnění, dovolání stěžovatele odmítl jako neopodstatněné. Ke skutkovým námitkám stěžovatele subsumovaným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ konstatoval, že nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, který jediný by byl, pokud jde o námitky skutkového charakteru, ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 55/04, I. ÚS 585/04, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06 a další), důvodem k jeho zásahu. K námitce stěžovatele, že skutek měl být právně kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 TrZ, konstatoval, že sice nebyla blíže odůvodněna, avšak pro úplnost, aby dostál své zákonné povinnosti, se touto námitkou zabýval (což mu stěžovatel v ústavní stížnosti paradoxně vytýká)a dospěl k odůvodněnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil, jako spolupachatel, všechny zákonné znaky trestného činu loupeže. V dalším pak lze na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkázat.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.