I. ÚS 265/05
I.ÚS 265/05 ze dne 30. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Milanem Jungrem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 911/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 4/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 345/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 37 T 68/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností Ing. P. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR a práva na rovnost před zákonem a ochranu před diskriminací podle čl. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti a propadnutí věci. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, se zkušební dobou v trvání jednoho roku, trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelné zbraně v trvání deseti let a trestu propadnutí samonabíjecí pistole zn. Glock 17, ráže 9 mm Luger, nezměněn.

Jako označený trestný čin byl posouzen skutek spočívající v tom, že stěžovatel dne 6. 8. 2002, v době kolem 01.30 hod. v Praze 4, na Nedvědově náměstí, mířením legálně drženou střelnou zbraní, samonabíjecí pistolí zn. Glock, výstřelem do vzduchu a slovními výzvami, donutil příslušníky Policie ČR nstržm. J. T. a stržm. A. H. (dále též "policisté"), lehnout si na zem. Poté je nutil, mířením na ně, výstřely do vzduchu a slovními výzvami, aby vleže na zemi setrvali. Tímto svým jednáním způsobil stržm. A. H. postižení sluchu, které si vyžádalo hospitalizaci v délce šesti dnů a pracovní neschopnost od 9. 8. 2002 do 28. 10. 2002.

V ústavní stížnosti stěžovatel provedl vlastní hodnocení svého jednání. Tvrdil, že obecné soudy žalovaný skutek nesprávně právně posoudily. Jeho jednání měly posoudit podle § 76 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť bylo pouze reakcí na jednání policistů, které zadržel v souladu s ustanovením § 76 odst. 2 TrŘ. Jejich zadržení považoval za nutné k zajištění důkazů k prokázání jejich trestné činnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel fakticky opakuje námitky, s nimiž se již obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly.

Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení. Toto právo každému zaručuje, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel, věc bude projednána před nezávislým a nestranným soudem, účastník řízení bude mít možnost předstoupit před soud a předestřít svoje důkazní návrhy a soud má povinnost o důkazních návrzích rozhodnout a svá rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na to, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o právech a povinnostech jednotlivce. Právo na spravedlivé soudní řízení není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížnost je fakticky pouhým nesouhlasem s výsledkem trestního řízení, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit.

V projednávaném případě obecné soudy, po přezkoumání tvrzení stěžovatele, že postupoval podle ustanovení § 76 odst. 2 TrŘ, resp. že jednal v nutné obraně nebo krajní nouzi, a proto jeho jednání není trestným činem, ústavně konformním způsobem odůvodnily svůj závěr, že nebyly splněny předpoklady pro to, aby stěžovatel provedl zadržení policistů jako osob podezřelých z trestného činu. Jeho jednání na Nedvědově náměstí bylo mimo meze zákonného zadržení podle § 76 odst. 2 TrŘ.

Obecné soudy uvedly, že pokud se stěžovatel domníval, že policisté, poté, co provedli kontrolu jeho vozidla, požadují úplatek, ačkoli, jak sám tvrdil, po něm slovně úplatek nepožadovali, ani z jejich žádného slovního projevu nebylo zřejmé, zda se požadavek týkal peněz na zaplacení pokuty nebo peněz na úplatek, měl možnost se v průběhu jízdy na Nedvědovo náměstí, kde mělo dojít k předání peněz, spojit s operačním důstojníkem policie a oznámit, jakého jednání se proti němu policisté dopustili. Nutno podotknout, že stěžovatel použil k jízdě své vlastní vozidlo a policisté jeli ve služebním voze. Tím by umožnil identifikaci policistů a jejich zadržení již během jízdy, s vyloučením možnosti jejich útěku. Tím by došlo k zajištění věcných důkazů, jimiž měly být osobní doklady stěžovatele v držení policistů. Namísto toho si za jízdy připravil ostře nabitou zbraň, kterou po příjezdu na Nedvědovo náměstí použil proti policistům tak, jak je shora popsáno. Proto obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky podle ustanovení § 76 odst. 2 TrŘ, neboť šlo o jednání, které nebylo za daných okolností nutné ani pro zajištění totožnosti policistů, ani pro zamezení jejich útěku ani pro zajištění důkazů a v jednání stěžovatele spatřovaly shora označený trestný čin. V podrobnostech lze odkázat na řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů (str. 16 - 17 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 - 3 usnesení Nejvyššího soudu ČR).

V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článku v Ústavě ČR.

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelem namítané právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR) a právo na rovnost před zákonem a ochranu před diskriminací (čl. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 26 Paktu). V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.