I. ÚS 2646/12
I.ÚS 2646/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti T. K. a M. K., oba zast. Mgr. Matoušem Hrabalem, advokátem, sídlem Sokolovská 351/213, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2012, č.j. 12 Co 426/2011-237, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8.4.2011, č.j. 13 C 57/2006-193, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé napadli ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s požadavkem na jejich zrušení. K věci informovali, že zmíněnými rozsudky jim byla uložena povinnost zaplatit společnosti EDIKO REAL, s.r.o., částku 64 205,20 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o výstavbě inženýrských sítí. Samotná ústavní stížnost je strukturována do několika dílčích partií, které povětšinou obsahují konkrétní námitku uplatněnou stěžovateli jak před soudem I. stupně, tak v odvolání (bod 5.-17.), hodnotí způsoby, jakým se s ní obecnou soudy vypořádaly, resp. nevypořádaly, a výsledek postupu soudů, často využitím odkazů na judikaturu Ústavního soudu, považují za porušení některého ze základních práv, příp. za porušení konkrétního ustanovení Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), např. čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1, a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), typicky čl. 36 odst. 1, dále též čl. 2 odst. 2; jde např. o námitku neplatnosti ujednání čl. X odst. 2 smlouvy o výstavbě inženýrských sítí, neprovedení díla v dohodnutém termínu, neprovedení navržených důkazů, určení okamžiku splatnosti jednotlivých částí díla, významu protokolů o jejich dokončení, předání přípojky elektrické energie, vadného zhotovení díla, určení okamžiku zdanitelného plnění, posouzení kompenzačního úkonu, hodnocení znaleckého posudku, relevance odstoupení od smlouvy oběma stranami smlouvy. Poté stěžovatelé reprodukují vybrané nálezy Ústavního soudu, v nichž se tento soud zabýval otázkami, podle stěžovatelů, souvisejícími s jejich případem (např. povinností soudů vypořádat se se vším, o v průběhu řízení vyšlo najevo, ústavněprávními požadavky na rozhodnutí soudů, zákazu libovůle či svévole). Pod tímto zorným úhlem uzavírají, že napadená rozhodnutí nedostála stanoveným požadavkům, jsou stižena kumulací kvalifikovaných vad značené intenzity zasahujících do ústavněprávní dimenze a vlastní argumentaci nepovažují za polemiku s právními závěry obecných soudů. Shrnují, že obecné soudy některé navržené důkazy neprovedly, avšak jejich neprovedení řádně neodůvodnily, jiné důkazy sice provedly, ale opominuly jejich hodnocení ve svém odůvodnění, obecné soudy postupovaly v rozporu s kogentní normou upravující pravidla dokazování, odůvodnění obou rozhodnutí jsou nedostatečná, vnitřně rozporná a nevypořádávají se logickým způsobem se všemi důkazy a jejich argumentačními tvrzeními; soudy kardinálně vadným, ústavně nekonformním způsobem interpretovaly příslušné právní normy, jejich právní závěry se mnohokrát dostaly do extrémního rozporu s provedenými důkazy; napadená rozhodnutí jsou výrazem interpretační svévole a libovůle, řízení jako celek nelze považovat za spravedlivé. Oba soudy svým postupem porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a v konečném důsledku neoprávněně zasáhly i do jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 1 odst. 1 Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka k ústavní stížnosti.

Městský soud na výzvu Ústavního soudu nereagoval.

Obvodní soud odkázal na obsah svého spisu a uvedl, že se k věci nechce dále vyjádřit (pro lapidárnost tohoto vyjádření - 2 řádky - nebylo třeba ho zasílat stěžovatelům na vědomí a k případné replice).

Společnost EDIKO REAL, s.r.o. se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

III.

Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že společnost EDIKO REAL, s.r.o., podala návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 64 205,20 Kč s příslušenstvím, a to jako dluh vzniklý neuhrazením části ceny díla (výstavby inženýrských sítí) odpovídající zvýšení daně z přidané hodnoty v důsledku změny právní úpravy (podle čl. X. smlouvy o výstavbě inženýrských sítí se stěžovatelé k takové úhradě zavázali). Obvodní soud požadovaný platební rozkaz vydal, stěžovatelé proti němu podali odpor, namítali neplatnost ujednání o úhradě zvýšené DPH, příp. též skutečnost, že tento dluh dosud není splatný. Po provedeném dokazování uskutečněném na několika ústních jednáních obvodní soud rozsudkem ze dne 8.4.2011, č.j. 13 C 57/3006-193, uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 308,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu ohledně částky 10 896,60 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V obsáhlém odůvodnění obvodní soud zrekapituloval skutková zjištění (vycházející z listinných podkladů tj. smlouva o výstavbě, včetně dodatku, faktury, protokoly o předání, korespondence účastníků, znalecký posudek, rozhodnutí stavebního úřadu a svědecké výpovědi), a dále pak konstatoval, že z dalších důkazů v řízení provedených žádné podstatné skutečnosti pro rozhodnutí věci nezjistil. Proto se jimi v odůvodnění rozsudku nezabývá. Po zhodnocení provedeného dokazování formuloval právní závěry o důvodnosti žaloby, vyjma části týkající se zhotovení komunikace, ohledně níž, podle soudu, stěžovatelé důvodně odstoupili od smlouvy. Proti výrokům II. a III. podala žalobkyně odvolání, proti výrokům I. a III. se odvolali stěžovatelé. Po doplnění dokazování (k otázce splnění předmětu díla a k prokázání vybudování I. fáze pozemní komunikace) městský soud rozsudkem ze dne 20.3.2012. potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně, zamítavý výrok změnil a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 896,60 Kč s příslušenstvím a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, odvolání žalobkyně shledal důvodným (vzhledem ke zjištění, že výstavba I. fáze komunikace byla řádně provedena), odvolání stěžovatelů důvodným neshledal. V odůvodnění odvolací soud akcentoval včasné splnění díla (s ohledem na důsledky nového územního rozhodnutí), okolnost, že pozemní komunikace má dvě fáze zhotovení, že první fáze byla dokončena a že suma 10 896,62 Kč odpovídá zvýšené DPH za cenu díla této fáze komunikace, následně (viz zejména str. 11 a 12 odůvodnění), výstižně reagoval na jednotlivé námitky stěžovatelů (určitost smluvního ujednání, prodlení dodavatele s výstavbou, hodnocení důkazů, z nichž nebyla učiněna žádná skutková zjištění, rozsah oprávnění zúčastněné osoby, splatnost ceny díla, výpočet DPH, řádné dokončení díla, rozpor mezi některými důkazy, okamžik vzniku povinnost odvést DPH, oprávnění odstoupit od smlouvy, vyloučení vzájemného návrh stěžovatelů k samostatnému řízení, změna územního rozhodnutí, převzetí díla, reklamace vadného plnění, rozpor s dobrými mravy) a uzavřel, že nárok žalobkyně je po právu.
IV.

Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval předně v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce, zda stěžovatelům vznikla či nevznikla na základě smlouvy o výstavbě inženýrských sítí uzavřené dne 30.8.2002 povinnost zaplatit žalobkyni navýšení daně z přidané hodnoty při dokončení díla, a to za předpokladu, že v průběhu trvání smlouvy dojde k jejímu navýšení ze zákona. Svým požadavkem však staví Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je ve všech svých bodech pouhou polemikou se závěry obecných soudů, ač svoje tvrzení stěžovatelé za polemiku nepovažují. Ústavní soud shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud, na tato rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje, a připomíná, že důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit pouhá představa stěžovatelů o porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, dílčími úkony obecných soudů; je významné, že obecné soudy umožnily stěžovatelům využít všech procesních prostředků k obraně proti žalobě.

Relevantní není ani námitka stěžovatelů o zásahu do jejich základního práva chráněného v čl. 11 Listiny. Pokud obecné soudy zjistily, že peněžitá pohledávka žalobkyně vůči stěžovatelům existuje a uložily jim povinnost uhradit korespondující dluh, nemohlo dojít takovým rozhodnutím k zásahu do majetkových práv stěžovatelů.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.