I. ÚS 2644/11
I.ÚS 2644/11 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, doručovací adresa Nám. T.G.M. 11, 750 02 Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 6. 2011, č. j. 70 Co 146/2011-198, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený rozsudek. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 6. 2011, č. j. 70 Co 146/2011-198, bylo rozhodnuto tak, že (výrokem I.) výživné ve prospěch stěžovatelky se zvyšuje s účinností od 1. 9. 2008 do 23. 10. 2010 na částku 6 000 Kč měsíčně. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni se s účinností od 24. 10. 2010 zrušuje. Návrh žalovaného, aby vyživovací povinnost byla zrušena již s účinností od 26. 8. 2008, byl výrokem III. zamítnut. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z odůvodnění napadeného rozsudku především plyne, že krajský soud shledal, že stěžovatelka je absolventkou gymnázia a dosáhla tedy středoškolského vzdělání s maturitní zkouškou. Stěžovatelka vysokou školu začala studovat hned v prvém školním roce po absolvování gymnázia. Prvý ročník však nezvládla a studium ukončila na základě vlastního rozhodnutí, protože neměla potřebný počet kreditů. V následujícím školním roce nastoupila znovu na stejnou vysokou školu do úplně stejného oboru. Ani podruhé však studium nezvládla, opět ze stejného důvodu - nedosáhla na nezbytný počet kreditů, přičemž tentokrát ji ze studia dokonce vyloučila přímo vysoká škola.

Podle názoru krajského soudu nelze uvedený způsob studia žalobkyně hodnotit jako úspěšnou a řádnou přípravu na budoucí povolání. Krajský soud považuje za možné akceptovat to, že žalobkyni se poprvé, tj. ve školním roce 2008/2009, nepodařilo první ročník vysoké školy dokončit. Takový názor krajský soud zastává i přesto, že důvod jejího neúspěchu byl pouze na její straně a spočíval v její vlastní studijní nedostatečnosti, protože žádný jiný objektivní důvod zjištěn nebyl. Důvodem tohoto názoru je, že každému studentovi se může stát, že i bez objektivní příčiny se mu nepodaří zkoušky zvládnout. Pokud tedy žalobkyně v uvedeném školním roce neuspěla a hned v dalším školním roce 2009/2010 nastoupila znovu na tutéž vysokou školu do prvního ročníku téhož oboru, pak vyživovací povinnost otce k ní nadále trvala, i když žalobkyně první ročník vysoké školy vlastně opakovala, a tím by se vyživovací povinnost otce k ní prodloužila o rok, za předpokladu následného řádného studia a jeho ukončení.

Krajský soud však zdůraznil, že situace stěžovatelky je jiná, a to pouze z důvodů na její straně, ve studiu na uvedené vysoké škole nepokračuje, protože ani podruhé započatý první ročník nedokončila, z toho samého důvodu jako poprvé - neudělala zkoušky, což tentokrát vedlo dokonce k tomu, i že byla z vysoké školy přímo vyloučena z důvodu neplnění studijních povinností. To znamená, že za dva roky od ukončení gymnázia žalobkyně žádný ročník započatého vysokoškolského studia řádně neukončila a v září 2010 začala první ročník studovat znovu potřetí, navíc na úplně jiné škole a zcela jiný obor. Takový přístup žalobkyně nelze podle názoru krajského soudu považovat za řádnou přípravu na budoucí povolání. Tento závěr vedl krajský soud k takové interpretaci a aplikaci § 85 zákona o rodině, dle níž vyživovací povinnost žalovaného ke stěžovatelce zanikla.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že skutková zjištění učiněná krajský soudem jsou nedostatečná a že právní posouzení je založeno na nepřípustně restriktivním výkladu vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem. Stěžovatelka zvláště poukazuje na své řádné studium na vyšší odborné škole, na kterou nastoupila po předchozích dvou letech na vysoké škole, a na fakt, že během studia na vyšší odborné škole se připravovala na další studium na vysoké škole, přičemž hodlá takto studovat dvě školy formou prezenčního studia. Při takto obtížném studiu nebude mít možnost obstarávat si prostředky na obživu. Podle stěžovatelky se nelze ztotožnit se skutkovým závěrem krajského soudu, že nenavázala na dosud dosažené vzdělání.

Ve vztahu k právnímu hodnocení stěžovatelka namítá, že interpretace § 85 zákona o rodině provedená krajským soudem je nepřípustnou libovůlí. Poukazuje zejména to, že citované ustanovení neuvádí přesný časový úsek, kdy vyživovací povinnost rodičů vůči dětem končí. Proto má stěžovatelka za to, že teprve dokončením terciárního vzdělání a následným nastoupením do zaměstnání ztrácí nárok na výživu. Stěžovatelka považuje za rozhodný samotný fakt, že je na výživu rodičů nadále odkázána a zároveň není jinak schopna uhrazovat své hmotné i nehmotné potřeby. Stěžovatelka dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09, jehož závěrů se dovolává, neboť považuje za nepochybné, že se studiem na vyšší odborné škole a vysoké škole připravuje na své budoucí povolání, přičemž se jedná o soustavnou časovou i obsahovou přípravu. Stěžovatelka navrhla, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně (§ 39 zákona o Ústavním soudu) a aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
II.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině platí, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

V předložené věci ústavněprávní rozměr námitek stěžovatelky zjištěn nebyl. V rovině skutkových zjištění se stěžovatelka dovolává faktu, že ve třetím roce (pomaturitního) studia (resp. v době rozhodné) začala studovat vyšší odbornou školu, kterou řádně studuje. Touto skutečností se však krajský soud dostatečně zabýval a explicitně ji do svých úvah zahrnul. Kromě jiného na str. 9 rozsudku poznamenává, nakolik je reálné, aby stěžovatelka studovala souběžně vyšší odbornou a vysokou školu, pokud před tím nezvládla jednu vysokou školu. Výslovně však krajský soud hodnotí návaznost právě dvou let vysokoškolského studia a studia na vyšší odborné škole ve vztahu k odlišnosti studovaných oborů. Tedy skutkově ze skutečnosti průběžného studia stěžovatelky krajský soud vyšel.

Po stránce právního hodnocení krajský velice podrobně podepřel svůj závěr, že stěžovatelka se nepřipravuje na budoucí povolání řádně, kterýžto požadavek odvodil z § 85 zákona o rodině na základě závěrů doktrinální nauky. Podle názoru Ústavního soudu tak učinil v souladu s ústavní úlohou moci soudní, do níž spadá i výklad jednoduchého práva, do nějž Ústavní soud zásadně nemá pravomoc ani ambici (v roli orgánu sjednocujícího judikaturu) zasahovat.

Ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2155/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 245/55 SbNU 361) Ústavní soud konstatoval, že sama okolnost, že stěžovatelka v plném rozsahu, třeba i z důvodu vlastní nedostatečné důslednosti ve studiu, nesložila maturitní zkoušku v řádném termínu, ale až o několik měsíců později, automaticky nevyvolává zánik vyživovací povinnosti rodičů. Vytkl tak obecnému soudu formalismus a nerespektování individuálního rozměru dané věci. Do této situace se však krajský soud v nyní předložené věci nedostal, neboť věc hodnotil při znalosti citované judikatury a zároveň při mimořádně pečlivém hodnocení dané věci. Dostatečně srozumitelně vyložil, proč nepovažuje studium stěžovatelky za řádné, a rovněž zdůvodnil, proč neshledal návaznost studovaného oboru. V dané věci proto zdůraznil, že není podstatné, že stěžovatelka studuje, ale jak a co stěžovatelka studuje. Jeho úvaha je tedy zjevně opakem formalismu a Ústavní soud ji nehodnotí jako excesivní. Tyto závěry Ústavního soudu dopadají na napadené rozhodnutí v celém rozsahu.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud neshledal podmínky pro postup dle § 39 a § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.