I. ÚS 2639/12
I.ÚS 2639/12 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AFIN marketing, a. s., se sídlem Lidická 73, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. 22 Cdo 3069/2010-222, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2010 č. j. 6 Co 3089/2009-188 a 6 Co 3107/2009 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 31. 3. 2009 č. j. 6 C 257/2007-121 a doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 27. 8. 2009 č. j. 6 C 257/2007-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na nemožnost odnětí svému zákonnému soudci garantované čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Okresního soudu v Písku sp. zn. 6 C 257/2017, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Rozsudkem okresního soudu bylo stanoveno, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 699 381 Kč. Na základě dvou komisionářských smluv převedl manžel žalobkyně (tj. žalovaný č. 1) na účet žalovaného č. 2 celkem 3 167 000 Kč, a to ze společného jmění manželů (v souvislosti s vypovězením komisionářské smlouvy byly vráceny zbylé peněžní prostředky). O tom žalobkyně nevěděla, ani dodatečně nevyslovila souhlas, a proto se domáhala relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a o. z., neboť šlo o hospodaření se společnými prostředky nad rámec obvyklé správy společného majetku. Soud I. stupně argumentaci žalobkyně akceptoval a odmítl též platnost dohody o narovnání mezi žalovanými, která zavazovala žalovaného č. 1 ke vzdání se práva, resp. ke zpětvzetí všech již podaných návrhů či podání, případně nepodávání takových návrhů. V doplňujícím rozsudku posléze soud I. stupně rozhodl o příslušenství předmětné pohledávky. Odvolací soud napadená rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, ovšem zaujal jiný právní názor stran toho, že na základě komisionářských smluv nedošlo k poskytnutí žádných plateb a teprve na základě dovolání se neplatnosti jednotlivých právních úkonů poskytnutých plateb byl naplněn citovaný důvod [neplatnost právního úkonu]. Odvolací soud tak posuzoval neplatnost právních úkonů z komisionářských smluv v souvislosti s právě z nich vyplývajících následnými platbami žalovaných částek, jejichž neplatnosti se žalobkyně dovolávala. Manžel je totiž limitován v dispozici s prostředky SJM zákonnou úpravou. Odvolací soud též odmítl srovnání uzavření komisionářské smlouvy se smlouvou o běžném účtu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, přičemž uvedl, že i když druhý z manželů není účastníkem smluvního vztahu a nedopadají na něj přímo práva a povinnosti z uzavřené smlouvy, důsledky v ní obsažených práv a povinností se mohou následně promítat do nakládání s majetkem tvořícím společné jmění manželů, k čemuž se již souhlas druhého z manželů vyžaduje, a to tím spíše, že v řadě případů dané smluvní vztahy zakládají závazky, které součástí společného jmění manželů ani nejsou. To podle Nejvyššího soudu platilo i ve věci stěžovatelky, která vyvíjela pro žalovaného č. 1 činnost na základě uzavřené komisionářské smlouvy, k níž jí žalovaný poskytoval opakovaně finanční prostředky tvořící součást společného jmění. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ostatně platí, že převod peněžních prostředků jedním z manželů bez souhlasu druhého na účet třetí osoby je právním úkonem relativně neplatným, přesahuje-li tento úkon rámec obvyklé správy majetku. V případě dovolání se relativní neplatnosti je třetí osoba povinna k navrácení převedené částky do společného jmění manželů, a to formou jejího zaplacení i jen jednomu z manželů. Okolnost, že jde o převod na účet třetí osoby nebo o vyplacení převedené částky v hotovosti, není rozhodná. Pro úplnost dovolací soud dodal, že možnou majetkovou újmu stěžovatelky lze řešit toliko ve vzájemných vztazích mezi smluvními stranami, nikoliv s dopadem pro subjekt, který účastníkem příslušného smluvního vztahu nebyl, ani práva a povinnosti z tohoto vztahu na něj nedopadají. Je-li totiž poukázání finančních prostředků právním úkonem relativně neplatným, musí být uvedená majetková hodnota navrácena do majetkového společenství, ze kterého byla na základě takového úkonu odňata.

Důvodnost ústavní stížnosti stěžovatelka spatřovala v porušení práva vlastnit majetek, jelikož obecné soudy nezohlednily pozici stěžovatelky toliko jako příkazníka. Naopak obecné soudy zvýhodnily jeden ze specifických institutů vlastnického práva, tj. SJM, a to na úkor majetkových práv třetích osob, jednajících jinak v dobré víře, a fakticky vůbec jakýkoliv majetek nenabývajících od manželů. Tento zásah ve svém důsledku vede k působení škody na majetku těchto třetích osob. Převáděné majetkové hodnoty, které pocházely navíc z účtu společnosti Janeta s.r.o., nepředstavovaly podle stěžovatelky bezdůvodné obohacení na její straně. Žádné bezdůvodné obohacení v příkazním vztahu vzniknout ani nemohlo. Skutečnost, že druhá smluvní strana musí uhradit ze svého majetku hodnotu majetku, který druhý z manželů prokazatelně použil pro sebe, zakládá zcela bezprostřední nerovnost v ochraně vlastnických práv. Navíc stěžovatelka byla odňata svému zákonnému soudci nejen z pohledu místní příslušnosti, nýbrž i z pohledu věcné příslušnosti. Soudem místně příslušným k řešení sporu měl být soud podle sídla stěžovatelky, nikoliv manžela žalobkyně, a věcná příslušnost měla být stanovena dle § 9 odst. 3 písm. p), příp. u) o. s. ř. v tehdy platném znění. V průběhu sporu též došlo k celé řadě procesních pochybení (např. rozšíření žaloby o nárok na úrok z prodlení a na to navazující doplňující rozsudek, dokazování občanským průkazem a neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou, nevzetí v potaz, že prostředky byly převáděny mj. z účtu společnosti Janeta s.r.o.), které odůvodňují závěr o porušení práva na spravedlivý proces.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky, jak to v ústavní stížnosti namítala. Závěr obecných soudů je možno vzhledem ke skutkovým okolnostem případu ústavně aprobovat. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tj. kvalifikovaly uzavření komisionářské smlouvy mezi stěžovatelkou a manželem žalobkyně, resp. použití finančních prostředků tvořících společné jmění manželů na plnění závazků z této smlouvy jako relativně neplatné. V dispozicích s prostředky SJM je totiž manžel zásadně omezen. Podle judikatury Nejvyššího soudu bývá za relativně neplatný právní úkon považován i převod peněžních prostředků jedním z manželů bez souhlasu druhého na účet třetí osoby, přesahuje-li rámec obvyklé správy majetku. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatelky, která následně vyvíjela pro manžela žalobkyně činnost na základě uzavřené komisionářské smlouvy, k níž ji tento poskytoval opakovaně finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů, aniž by byla naplněna podmínka souhlasu obou manželů. Skutečnost, že část prostředků vyvedl manžel ze společnosti Janeta s. r. o., jejímiž společníky byli nicméně oba manželé, byla pro rozhodování soudů (z hlediska výsledku sporu) irelevantní, jelikož převod peněžních prostředků, resp. jejich následné užití, získaných jedním z manželů, resp. vyvedených ze společnosti v návaznosti na uzavřenou komisionářskou smlouvu bez souhlasu druhého manžela na účet třetí osoby, zůstává právním úkonem relativně neplatným, jelikož se již nachází v režimu SJM. Namítala-li stěžovatelka, že tímto postupem soudů došlo k bezprecedentnímu zásahu do jejích majetkových práv, lze na tomto místě odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož je nutno možnou majetkovou újmu řešit toliko ve vzájemných vztazích mezi smluvními stranami, k čemuž stěžovatelce nic nebránilo.

K stěžovatelčiným námitkám stran porušení práva na spravedlivý proces (a též právo na zákonného soudce), Ústavní soud poznamenává, že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, U 19/31 SbNU 327). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09, N 43/52 SbNU 431). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by nepřípustným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Vyhověním ústavní stížnosti by pak paradoxně sám Ústavní soud přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty", která nenalézá reflexi v hmotných právech stěžovatelky, prodlužoval řízení. Tak tomu bylo v dané věci např. v případě nepřipuštění svědka - manžela žalobkyně co se týče (vědomosti že jde o) provádění obchodů na akciových trzích, resp. jeho obeznámenosti s propady na burze (č. l. 119), kdy není jasné, proč soud I. stupně tyto důkazy neprovedl, nicméně z hlediska podstaty celého sporu (viz předcházející odstavec, z něhož vyplývá, že rozhodující byla otázka relativní neplatnosti, nikoliv otázka vlastního obchodování manžela na burze) se jejich provedení nejevilo jako nezbytné. Ústavní soud nenašel ani pochybení stran posouzení místní a věcné příslušnosti okresního soudu; naopak výklad ustanovení § 84 o. s. ř. (srov. usnesení Krajského soudu č. j. 6 Co 2573/2008-84) je nutno považovat za ústavně konformní a nelze proti němu nic z hlediska ústavnosti vytknout. Stejně tak nemá Ústavní soud co zpochybňovat otázku věcné příslušnosti, k níž se vyjádřil již vrchní soud, podle něhož příslušnost okresního soudu v dané věci byla dána tím, že předmětem žaloby byla neplatnost komisionářské smlouvy uzavřené mezi žalovanými (č. l. 58). Jinak řečeno, byla-li jádrem sporu relativní neplatnost převodu peněžních prostředků jedním z manželů bez souhlasu druhého na účet třetí osoby, přičemž tento úkon přesahoval rámec obvyklé správy majetku, nikoliv obchodování s cennými papíry na kapitálovém trhu, nelze proti věcné příslušnosti okresního soudu z hlediska ústavnosti nic namítat. Pokud jde o rozhodování o úrocích z prodlení, postupoval soud I. stupně v mezích možností daných ustanovením § 166 odst. 1 o. s. ř., jak na to případně upozornil odvolací soud (str. 4nn. napadeného rozhodnutí). Byť žaloba před vydáním rozsudku soudu I. stupně rozšířena byla (č. l. 92nn.), lze jistě vytnout soudu I. stupně nedopatření, že nebyla stěžovatelce před jednáním doručena, ale byla jí předána až na předmětném jednání. Rozhodující ovšem pro Ústavní soud byla skutečnost, že se právní zástupce stěžovatelky předmětného jednání zúčastnil a že se toto jednání týkalo toliko příslušenství.

Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky. Samu okolnost, že námitkám stěžovatelky nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jejích základních práv. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. ledna 2014

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.