I. ÚS 2638/09
I.ÚS 2638/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky: JG INVEST, s. r. o., se sídlem Troubsko, Jihlavská 396/46a, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Růženínská 904, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 7. 2009, čj. 8 C 228/2008 - 50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jejích práv zakotvených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud Brno - venkov (dále "okresní soud") totiž, prostřednictvím výzvy k předložení listinných důkazů, nežádal doklad o zaplacení postoupených pohledávek. Žalobu stěžovatelky pak zamítl právě na základě nepředložení tohoto dokladu. Tím jí odňal procesní příležitost doplnit svůj žalobní návrh o tento důkaz a svým zcela nepředvídatelným a přepjatě formalistickým rozhodnutím se při interpretaci ustanovení § 132 OSŘ dopustil svévole. Vykročil tak z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Stěžovatelka byla v přesvědčení, že veškeré důkazy řádně předložila, neboť k dodání dalších nebyla vyzvána. Nepřípustnost odvolání proti napadenému rozhodnutí podle § 202 odst. 2 OSŘ je způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť stěžovatelka je tak nucena vznášet své argumenty poprvé až před Ústavním soudem.

II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu Brno - venkov domáhala vydání rozsudku, jímž by J. L. (dále "žalovaný") zavázal k zaplacení částky 1.013,-- Kč, jako pohledávky na jízdném a přirážce, vzniklé Dopravnímu podniku města Brna, a. s., a postoupené JUDr. L. L., dále Andra Agency, s. r. o., a následně stěžovatelce. Okresní soud rozhodl dne 26. 6. 2008 platebním rozkazem, který byl, z důvodu nemožnosti jeho doručení do vlastních rukou žalovaného, zrušen, a žalovanému byl ustanoven opatrovník. Rozsudkem ze dne 15. 7. 2009, čj. 8 C 228/2008 - 50, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Podle stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv postupem okresního soudu, který ji nevyzval k předložení důkazu a poté, z důvodu jeho absence, její žalobu zamítl. Ve zjevně bagatelní věci vidí posun do ústavněprávní roviny v tom, že soud vybočil z ustálené judikatury a rozhodl zcela nepředvídatelným způsobem.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tak povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 371, 374 - 375).

V reakci na argumenty stěžovatelky zvažoval Ústavní soud pouze skutečnost, zda napadené rozhodnutí není výsledkem natolik extrémní interpretace a aplikace podústavního práva, že by již vybočovalo z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. To však v projednávané věci neshledal.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud pochybil, pokud ji nevyzval k tomu, aby doložila skutečnost, že společnosti Andra Agency, s. r. o., uhradila cenu za postoupené pohledávky. Přitom nijak tuto skutečnost neprokazuje a omezuje se pouze na konstatování, že žalovaná pohledávka již byla v její dispozici. Ústavní soud zde podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v § 132 OSŘ. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Notoricky známou povinností účastníků řízení je označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 OSŘ). Pokud tak stěžovatelka neučinila a nedoložila doklad o zaplacení kupní ceny za postoupené pohledávky, své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jí náleží žalované plnění, neunesla. Lze tak uzavřít, že závěru okresního soudu, podle něhož neprokázala, že je osobou oprávněnou z dlužné částky, nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít. V jeho postupu, použité interpretaci zákonných ustanovení ani závěrech Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti. Okresní soud rovněž dostál své povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí.

V dané věci Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, neshledal. Proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.