I. ÚS 2635/09
I.ÚS 2635/09 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Ch., zastoupeného JUDr. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem Jakubská 1, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 č. j. 30 Cdo 2702/2007-103, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2006 č. j. 12Co 657/2005-76 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 10. 2004 č. j. 9C 135/2004-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení několika základních práv, a to práva činit, co není zákonemzakázáno a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, garantovaného čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dálejen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva nebýt zbaven svého majetku garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále měl být porušen princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť na jeho základě již bylo zahájeno řízení o exekuci (usnesení soudního exekutora v Třebíči JUDr. Jiřího Tomka sp. zn. 093 EX 276/02, o nařízení dražebního jednání ze dne 12. 1. 2009 a o určení ceny dotčených nemovitostí ze dne 12. 3. 2008).

Dne 29. 6. 2004 podala manželka stěžovatelova syna (dále jen "žalobkyně") žalobu o neúčinnosti darovací smlouvy o převodu pozemků, uzavřené dne 22. 4. 2002 mezi stěžovatelem jako obdarovaným a synem stěžovatele jako dárcem. Na základě žaloby o neúčinnosti darovací smlouvy okresní soud určil, že darovací smlouva je vůči žalobkyni právně neúčinná. Darovací smlouva totiž zkracovala možnosti uspokojení pohledávky žalobkyně, neboť vedla ke zmenšení majetku syna stěžovatele jako dlužníka, který je v současné době nemajetný, a pohledávku tedy nelze vymoci jiným způsobem. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů a nemá po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal dotčení práva vlastnit majetek, neboť obecné soudy nerespektovaly ručně psané darovací smlouvy ze dne 2. 6. 1997 (ohledně p.č. 56 v katastrálním území Sedlec u Náměště nad Oslavou) a dne 10. 1. 1992 (ohledně p.č. PK 335 a PK 474 v katastrálním území Sedlec u Náměště nad Oslavou), které obsahovaly rozvazovací podmínku, že se stěžovateli dar vrátí, pokud syn přestane na předmětných pozemcích hospodařit. Základní součástí vlastnického práva je podle jeho názoru právo disponovat svým vlastnictvím, a to i tak, že v oddělené dohodě podmíní trvání daru tím, že se dar automaticky vrátí, pokud obdarovaný přestane hospodařit. Autonomie vůle musí mít podle názoru stěžovatele přednost před předpjatým formalismem. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že se dovolací soud vůbec nezabýval otázkou, zda obstojí kumulativně vedle sebe obligační závazky ze dvou smluv o darování stejné nemovitosti. Stěžovatel dále namítá zásah do principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, neboť stěžovatel je nyní "trestán" za to, že jeho syn skončil hospodaření. To však učinil na kategorickou výzvu soudu prezentovanou v rozhodnutích Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 314/2001 ze dne 21. 12. 2001 a Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 8 C 1048/99 ze dne 29. 6. 2001.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Z postoupené stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že těmito rozhodnutími nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Závěr obecných soudů, tj. že stěžovatel je pasivně legitimovanou osobou a že je podanou odpůrčí žalobu možno považovat za důvodnou, lze ústavně aprobovat. Ve vztahu k pozemkům p.č. PK 335 a p.č. PK 474 obecné soudy přesvědčivě odůvodnily (srov. str. 2 rozsudku krajského soudu), proč je argumentace stěžovatele darovacími smlouvami zcela nepřiléhavá (syn stěžovatele předmětné nemovitosti nenabyl od stěžovatele, ale od třetí osoby). Ani ve vztahu k pozemku p.č. 56 nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na vlastnictví majetku. Obecné soudy došly k ústavně přijatelnému závěru, že k obraně stěžovatele, založené na tvrzené existenci rozvazovací podmínky v darovací smlouvě z roku 1997, nebylo možno přihlédnout. Obecné soudy postupovaly zcela správně, když považovaly za rozhodující to, kdy došlo k právně relevantním převodům předmětného pozemku (k nim došlo na základě darovacích smluv z roku 1998, resp. z roku 2002). Z obsahu těchto darovacích smluv totiž jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel a stěžovatelův syn projevili vůli se ručně psanou darovací smlouvou z roku 1997, která obsahovala rozvazovací podmínku, neřídit. K platnému omezení vlastnického práva (rozvazovací podmínkou) může dojít jen nepochybným způsobem, nikoliv zastřenými a nejednoznačnými právními úkony. Smluvní volnost není možno vykonávat tak, aby na základě neseznatelných právních úkonů vznikala nejistota o právním stavu, a není též přípustné, aby takto vzniklá nejistota šla k tíži třetích, dobrou víru vykazujících, osob.

Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit porušení práva na spravedlivý proces, které by vedlo ke zrušení napadených rozhodnutí. Protože obecné soudy na základě provedeného dokazování došly k závěru o existenci úmyslu zkrátit věřitele (srov. str. 4 rozsudku okresního soudu, s. 2n. rozsudku krajského soudu a Nejvyšším soudem citovaný judikát sp. zn. 21 Cdo 1912/2000), který řádně odůvodnily, a protože bylo v průběhu řízení před obecnými soudy na stěžovatelovy námitky stran porušení jeho základního (hmotného) práva na vlastnictví majetku zodpovězeno ústavně přijatelným způsobem, není podle názoru Ústavního soudu ani důvodné namítané porušení práva na spravedlivý proces. Jako evidentně nepatřičný se pak jeví stěžovatelem namítaný zásah do principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Stěžovatel odkazoval na rozhodnutí obecných soudů, která nejsou předmětem ústavní stížnosti a jimiž bylo rozhodováno v řízení, jehož nebyl účastníkem. Ukončení hospodaření stěžovatelova syna nemohlo zcela zřetelně vést k žádnému zásahu do základních práv samotného stěžovatele. Nezbytnost ukončit hospodářství vyplynula především ze skutečnosti, že se stěžovatelův syn dostal díky ztrátovosti svého podnikání do potíží s naplňováním svých závazků, nikoliv z "kategorického výroku" soudu, jak ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podleustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.