I. ÚS 2626/09
I.ÚS 2626/09 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti I. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 1 Nt 119/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhá jeho zrušení.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel vzat do vazby [z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c), tr.řádu]. Proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou dne 21. 7. 2009 vzal zpět; to proto - jak sám uvádí - že byl z vazby propuštěn na základě usnesení Městského státního zastupitelství ze dne 17. 7. 2009 pod č. j. 1 KZV 119/2009 ke stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. OKFK-296/TČ-2008-18-C ze dne 26. 5. 2009. O zpětvzetí stížnosti proti soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením sp. zn. 44To 359/2009 ze dne 23. 7. 2009 tak, že zpětvzetí stížnosti vzal na vědomí.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží fyzické nebo právnické osobě k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti(§ 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jakoorgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ust. § 75 odst. 1 věta před středníkemzákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V dané věci Ústavní soud poukazuje na to, že proti napadenému rozhodnutí obvodního soudu byla přípustná stížnost k Městskému soudu v Praze. Takový opravný prostředek je tedy třeba považovat za procesní prostředek ve smyslu ust. § 75 odst. 1 vespojení s ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Nutno dodat, že stěžovatel byl rovněž informován v napadených rozhodnutích v poučení, že je v dané věci taková stížnost přípustná. Stěžovatel měl tedy tento prostředek k ochraně svého práva k dispozici. Toho stěžovatel i využil, neboť stížnost proti napadenému usnesení obvodního soud podal; posléze ji však vzal zpět. Zpětvzetí zákonem přípustného opravného prostředku nastoluje stav, který je shodný se stavem, kdy přípustný prostředek nebyl podán vůbec (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 560/05).

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost je pro nevyčerpání zákonem daných procesních prostředků nepřípustná (§ 75 odst. 1 cit. zákona).

Pokud se stěžovatel nyní domáhá zrušení napadeného usnesení obvodního soudu u Ústavního soudu, nijak relevantně neargumentuje, proč se téhož důsledně nedomáhal ve stížnostním řízením před Městským soudem v Praze. Nedůslednost stěžovatele - pokud jde o vyčerpání existujících procesních prostředků - nelze totiž "dohánět" až v řízení o ústavní stížnosti u Ústavního soudu.

Naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vprojednávaném případě Ústavní soud neshledal, a sám stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Za tohoto stavu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.