I. ÚS 262/05
I.ÚS 262/05 ze dne 23. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Kateřinská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 10. 12. 2003, čj. 6 T 94/2001 - 987, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se M. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným rozsudkem odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Označený trestný čin spáchal dvěma skutky dne 15. 12. 1999 a dne 20. 12. 1999, když spolu s ostatními spoluobžalovanými převedl ze Slovenské do České republiky osm běženců z třetích zemí. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, se zkušební dobou v trvání třiceti měsíců.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že uvedené osoby vezl jako zákazníky, aniž by tušil, o jaké osoby jde. K provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu uvedl, že je problematická jejich zákonnost a použitelnost, neboť příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, vydané podle § 88 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), postrádají odůvodnění. Současně tvrdil, že předseda senátu soudu prvního stupně měl být, za použití analogie, vyloučen z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení podle § 30 odst. 2 TrŘ, neboť vydal příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou, zčásti je nepřípustná a ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly pouze ostatních obviněných, je nutno v této části hodnotit ústavní stížnost jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [(§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Stěžovatel mohl a měl tuto námitku uplatnit nejpozději v odvolacím řízení a poté jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) TrŘ. Pokud tak neučinil, je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto v této části návrhem nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

V další části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, které uváděl již v řízení před obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší.

Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení. Toto právo zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel, věc bude projednána před nezávislým a nestranným soudem, účastník řízení bude mít možnost předstoupit před soud a předestřít svoje důkazní návrhy. Soud má povinnost o důkazních návrzích rozhodnout a svá rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na to, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o právech a povinnostech jednotlivce. Právo na spravedlivé soudní řízení nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). Zřetelně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se s námitkou stěžovatelem tvrzené nezákonnosti odposlechů zabývaly a vypořádaly. Vyložily, proč lze odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, provedené v dané věci, použít jako zákonný důkaz v trestním řízení a z jakých důvodů nemá formální pochybení soudu prvního stupně (absence odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) za následek absolutní neúčinnost takto provedených důkazů. Závazná výroková část příkazů obsahovala zákonem požadované náležitosti (bylo konkretizováno číslo telefonní stanice, která měla být odposlouchávána, identifikována konkrétní osoba, ve vztahu ke které měl být odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, a stanovena doba, po kterou měl být odposlech prováděn). Vydáním předmětných příkazů soudce akceptoval důvody, uvedené v podrobně odůvodněném návrhu příslušného státního zástupce (str. 32 - 35 rozsudku odvolacího soudu a str. 43 - 46 rozsudku soudu prvního stupně).

Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů znovu opakovat a v podrobnostech odkazuje na jejich řádně odůvodněná rozhodnutí.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c), písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, jak shora podrobně rozebráno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.