I. ÚS 2614/13
I.ÚS 2614/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Islami Zymera, Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 2013, čj. 44 Nt 526/2013 - 19, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 44 To 331/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2013, směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 2013, čj. 44 Nt 526/2013 - 19, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 44 To 331/2013. Advokátka stěžovatele musela být opakovaně vyzvána k zaslání řádné plné moci pro zastupování před Ústavním soudem, což Ústavnímu soudu znemožnilo rozhodnout o ústavní stížnosti týkající se vazby v krátkém časovém intervalu po doručení ústavní stížnosti. Řádná plná moc byla doručena soudu dne 11. 10. 2013. Následně, po vyžádání potřebného spisového materiálu, mohlo být o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 2013 byl stěžovatel podle § 73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za užití § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, vzat do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2013 a dle 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ji zamítl.

Dle stěžovatele bylo rozhodnutími uvedených soudů zasaženo jeho právo stanovené v čl. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti a v následně zaslaných doplněních stěžovatel namítá nedostatek vazebních důvodů a zkrácení svého práva na obhajobu.
II. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 67 trestního řádu.

Je tedy především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

III.

Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést následující. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti porušení svého práva na obhajobu, když tvrdí, že byl nadále zastupován advokátem ex offo i poté, co si na plnou moc zvolil advokátku JUDr. Kolcunovou. Ta v dané věci argumentuje tím, že plnou moc předala orgánům činným v trestním řízení v cele předběžného zadržení, Obvodnímu soudu pro Prahu 7 telefonicky sdělila, že převzala obhajobu na plnou moc a také tím, že obhájce ex offo při vazebním zasedání soudu sdělil, že stěžovatel již udělil plnou moc jinému obhájci, přesto však bylo rozhodnuto bez přítomnosti stěžovatelem zvolené obhájkyně.

Z vyžádaného spisového materiálu vyplývají tyto skutečnosti. Z protokolu o zadržení podezřelé osoby a z protokolu o výslechu podezřelého ze dne 5. 6. 2013 vyplývá, že podezřelý se po provedeném poučení rozhodl si prozatím obhájce nezvolit. V důsledku toho byl dne 6. 6. 2013 stěžovateli na žádost Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, ustanoven Obvodním soudem pro Prahu 7 advokát ex offo. Ten, respektive jeho substitut, stěžovatele zastupoval i u vazebního zasedání dne 8. 6. 2013. Až dne 10. 6. 2013 doručila na Národní protidrogovou centrálu JUDr. Kolcunová osobně plnou moc udělenou stěžovatelem k zastupování, která byla datována dnem 6. 6. 2013. Pracovníci Národní protidrogové centrály obratem vyrozuměli Obvodní soud pro Prahu 7, který ještě téhož dne opatřením rozhodl, že vzhledem k tomu, že obviněný si zvolil obhájce na plnou moc, ruší ustanovení obhájce ex offo.

Z audiozáznamu z vazebního zasedání konaného dne 8. 6. 2013 plyne, že stěžovatel byl v rámci vazebního zasedání zastupován advokátem ex offo, jelikož ke dni konání vazebního zasedání nebyla plná moc zvolené advokátky založena do spisu. Námitkou stěžovatele stran zvoleného obhájce se zabýval i Městský soud v Praze, který k tomu uvedl, že tyto námitky stěžovatele nemohou obstát, a to právě z toho důvodu, že advokát ex offo byl stěžovateli soudem ustanoven v době, kdy ještě neměl fakticky k dispozici plnou moc týkající se zvolené obhájkyně.

Argumentace judikaturou Ústavního soudu uvedená v ústavní stížnosti stěžovatele není přiléhavá. Nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 a sp. zn. III. ÚS 312/1998 ze dne 12. 10. 2000 se zabývaly tím, že v odvolacím řízení došlo k nahrazení již zvolených obhájců, kteří se prokázali řádnou plnou mocí, obhájcem ustanoveným, nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008 se pak týká vyloučení zvoleného obhájce z důvodu, že má být vyslechnut jako svědek. Neobstojí ani argument advokátky, že v mezidobí telefonicky informovala soud o tom, že převzala zastoupení, což může doložit výpisem z telefonních hovorů. Pouhý výpis o uskutečněném hovoru s veřejně dostupnou institucí však nedokumentuje jeho případný obsah. Stejně tak neobstojí ani argumentace, že předložila plnou moc udělenou stěžovatelem již v cele předběžného zadržení, což má dokládat její žádost o potvrzení osobní návštěvy v cele předběžného zadržení spolu s potvrzením plné moci a založení její kopie ke spisu obviněného. Ústavnímu soudu byla doložena pouze samotná žádost, nikoliv však potvrzení uvedených skutečností.

Stěžovateli v konkrétním případě nebylo upřeno právo si obhájce zvolit a o tomto svém právu byl také opakovaně náležitě poučen. Obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Tato smlouva je právním důvodem vzniku zastoupení, jež vzniká její účinností a jejíž právní účinky jsou spjaty s předložením plné moci příslušnému orgánu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel dne 6. 6. 2013 podepsal JUDr. Kolcunové plnou moc, nic ji nebránilo tuto obratem založit do spisu, ať již prostřednictvím datové schránky nebo osobně, což ostatně advokátka stěžovatele následně dne 10. 6. 2013 také učinila a obecné soudy s ní ihned začaly komunikovat jako se zvolenou obhájkyní. V této souvislosti musí tedy Ústavní soud uvést, že obecné soudy svým rozhodováním nijak nezasáhly do práva stěžovatele na obhajobu, respektive do jeho práva být zastupován zvoleným obhájcem.

IV.

Stěžovatel činí obsahem své ústavní stížnosti také absenci vazebních důvodů. Ústavní soud k tomu uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 7 přezkoumal podaný návrh na vzetí obviněných do vazby, shromážděný spisový materiál, vyslechl obviněné ve vazebním zasedání a dospěl k závěru, že lze konstatovat, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody vedoucí k podezření, že skutek spáchali obvinění, kdy s ohledem na osobu obviněných a zejména povahu a závažnost trestného činu, pro který jsou stíháni, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout adekvátním opatřením. U všech obviněných soud shledal důvodnou obavu, že by mohli uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnuli trestnímu stíhání nebo trestu, dále že budou působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo na spoluobviněné a dále že budou opakovat trestnou činnost, pro kterou jsou stíháni, tedy důvody vazby útěkové, koluzní a předstižné.

Toto své tvrzení soud podložil dále uvedenými argumenty. Ani jeden z obviněných se nezdržuje na adrese trvalého bydliště nahlášeného cizinecké policii, nejsou vázáni ani k žádné trvalé adrese místem výkonu práce. Obvinění jsou bez zaměstnání, nemají žádný řádný hodnověrně soudu doložitelný legální zdroj finančních prostředků. Obvinění jsou v dané trestní věci pro případ uznání viny ohroženi vysokou trestní sazbou v rozpětí od osmi do dvanácti let odnětí svobody. Všichni obvinění jsou cizími státními příslušníky, stěžovatel zde má vízový pobyt. S ohledem na to, že obvinění mají vazby do zahraničí (v dané trestní věci byla provedena právní pomoc do Rakouska), ať už na své domovské nebo jiné státy (stěžovatel např. do Spolkové republiky Německo nebo do Rakouska), nelze vyloučit, že by se mohli trestnímu stíhání vyhýbat pobytem v zahraničí. Je zde také obava, že obvinění by mohli kontaktovat své odběratele a dosud nevyslechnuté osoby a tím mařit objasňování dalších skutečností závažných pro trestní stíhání. U obviněných byla dále shledána důvodná obava z opakování trestné činnosti drogového charakteru, jednak s ohledem na délku páchání této trestné činnosti a také s ohledem na jejich finanční situaci. Nelze také pominout, že většina obviněných byla v minulosti na území České republiky trestně stíhána a odsouzena, konkrétně stěžovatel byl za drogovou trestnou činnost odsouzen Krajským soudem v Plzni k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a byl dne 14. 1. 2010 podmíněně propuštěn na zkušební dobu do roku 2016. Uvedené argumenty Obvodní soud pro Prahu 7 také blíže konkretizoval vybranými informacemi z příslušných pasáží spisového materiálu.

Stížnosti všech obviněných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 projednal v neveřejném zasedání Městský soud v Praze. Zkoumal, zda odůvodnění tohoto usnesení obsahuje skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který jsou obvinění stíháni, konkrétní skutečnosti, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby a důvody, pro které nebylo možno dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Poté, co se seznámil s obsahem trestního spisu a vyžádal si zprávu o aktuálním průběhu řízení ze strany Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, dospěl k závěru o nedůvodnosti stížností a tyto zamítnul. Konkrétně k osobě Islami Zymera mimo jiné uvedl, že hrozba vysokým trestem je v jeho případě nesporná a jeho tvrzení, že je domestikován na území České republiky a skutečnost, že se na území České republiky narodily jeho děti, nemůže jednoznačnou obavu z útěku obviněného vyvrátit, a to vzhledem k možnosti pohybu této osoby a i s přihlédnutím k aplikaci různých jmen stěžovatele.

Z ústavněprávního hlediska zde považuje Ústavní soud za podstatné především to, zda a jak se obecné soudy vypořádaly s důvody vazby. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 7 i Městský soud v Praze vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění obecných soudů, ve kterém uvádějí konkrétní okolnosti případu, které je vedly k jejich závěru o důvodnosti vazby a naplňují zákonné standardy řádného odůvodnění. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.

V. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. V předmětné věci tak rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do práva na obhajobu.

Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.