I. ÚS 2613/13
I.ÚS 2613/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Kuřim, právně zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013 č. j. 6 Tdo 1560/2012-136 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 39 To 56/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 3 T 20/2011 ze dne 22. 7. 2011 uznán vinným ve výrocích označených jako I. až IV. ze zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka dle § 349 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a současně bylo rozhodnuto dle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku o propadnutí části jeho majetku.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, na základě kterých byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě napadený rozsudek okresního soudu zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným v bodech I. až III. rozsudku ze zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě IV. rozsudku z přečinu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka dle § 349 tr. zákoníku. Další jednání stěžovatele uvedené v bodech I., 10),12),13),14),15),18),19) posoudil odvolací soud rovněž jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 6 let a 6 měsíců. Současně krajský soud zrušil výrok okresního soudu ohledně propadnutí části majetku stěžovatele, konkrétně nemovitostí v katastrálním území Dobratice a osobního vozidla Chrysler, nově však uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 420 000 Kč.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013 č. j. 6 Tdo 1560/2012-136 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

5. Trestné činnosti se měl stěžovatel dle výroku rozsudku dopustit zkráceně tím, že zčásti společně se S. M. a A. K., zčásti samostatně, měl v období od 6. 11. 2008 do 22. 2. 2010 v úmyslu získat finanční prospěch a se srozuměním s tím, že takto padělané a pozměněné doklady budou jinými osobami užívány jako skutečné doklady řádně vydané příslušnými orgány státní správy, za úplatu padělal a pozměnil osobní doklady vydávané orgány veřejné správy České republiky, zejména cestovní doklady, občanské průkazy a řidičské průkazy. Dále měl ve svém bytě přechovávat jak věci přizpůsobené k padělání a pozměňování listiny, tak napodobeniny razítek orgánu veřejné moci s vyobrazením státního znaku.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v případě skutků, na kterých měli být účastni stěžovatel, S. M. a A. K., nelze hovořit o organizované skupině, a není tak splněna zákonná podmínka pro jednání, které soud kvalifikuje jako organizovanou skupinu. Stěžovatel rovněž namítá, že závěry obecných soudů o tom, že pokud padělal cestovní doklady a občanské průkazy, dopustil se současně trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu § 340 tr. zákoníku, jsou nesprávné a stěžovatel byl odsouzen pro jednání, které nelze uvedeným způsobem právně kvalifikovat. Dle názoru stěžovatele jsou uvedené závěry ohledně vědomosti či srozumění stěžovatele s tím, že jím padělané doklady budou užity k překračování hranic jako pravé, nesprávné. Jak občanský průkaz, tak zejména cestovní pas slouží zejména jako doklad k cestování a v zahraničí se právě tímto dokladem osoba prokazuje. Obecně tedy lze občanský průkaz a cestovní pas označit jako doklad, kterými osoby prokazují svoji totožnost. Stěžovatel doklady, ať už občanské průkazy, řidičské průkazy, či cestovní pasy, padělal, což od samého počátku řízení přiznává, a za takové jednání je připraven přijmout spravedlivý trest. Nadále však popírá a je přesvědčen, že žádný důkaz nesvědčí o opaku, že by věděl, že jím padělané doklady budou sloužit k překračování státních hranic.

7. Dále má stěžovatel za to, že ze zásady proporcionality trestní represe vyplývá především požadavek, aby byl uložený trest přiměřený spáchanému skutku. Tato zásada rovněž neumožňuje tzv. exemplární trestání sledující pouze cíle generální prevence bez zřetele k prevenci individuální, vztahující se ke konkrétnímu skutku a ke konkrétnímu pachateli. Stěžovatel je proto přesvědčen, že minimálně v jeho případě byl uložen zcela nepřiměřený a exemplární trest, který neodpovídá závažnosti spáchaného jednání.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

11. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu.

12. Pokud jde o námitku stěžovatele, že se v daném případě nemohlo jednat o organizovanou skupinu, Nejvyšší soud se k ní vyjádřil zkráceně tak, že kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 348 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 348 odst. 3 písm. a) citovaného zákona potom naplní pachatel, jenž spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny působící ve více státech. Pod pojmem organizovaná skupina je třeba chápat sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Přitom se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. Jednání stěžovatele popsané pod body I., II. a III. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu bylo odvolacím soudem správně právně posouzeno jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Z hlediska hmotněprávního platí, že všechny dílčí útoky pokračování v trestném činu tvoří jediné trestněprávně relevantní jednání, které pak má i jediný trestněprávně relevantní následek, resp. účinek. Na jednotlivé dílčí akty pokračování v trestném činu proto nelze z hlediska jejich kvalifikace nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba posuzovat je v souhrnu jako jediný skutek. Jde-li o pokračování v trestné činnosti, není nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatu. Postačí, naplní-li ji některý z těchto útoků, jakož i to, pokud je dílčími útoky naplněna až ve svém souhrnu. Z pohledu závěru o právním posouzení jednání obviněného pod body I., II. a III. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tedy není rozhodné, že nikoliv všechny dílčí útoky, jichž se stěžovatel dopustil, samostatně naplňovaly znaky kvalifikovaných skutkových podstat podle § 348 odst. 2 písm. a) a § 348 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z citovaného konstatování dovolacího soudu v odůvodnění jeho usnesení je tedy zřejmé, že se touto námitkou stěžovatele věcně zabýval a dospěl k závěru, na němž ani Ústavní soud s ohledem na jeho odůvodnění nemá důvodu ničeho měnit, že jednání stěžovatele lze právně kvalifikovat jako jednání organizované skupiny, a to rovněž v souladu s již existující judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce.

13. Dovolací soud se rovněž řádně vypořádal s námitku stěžovatele ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 340 tr. zákoníku. Dospěl k závěru, že pokud stěžovatel za okolností zjištěných soudy nižších stupňů jím padělané, resp. pozměněné osobní doklady předal do dispozice třetím osobám s vědomím, že tyto budou užívány jako doklady řádně vydané příslušnými orgány veřejné moci, nepochybně musel být srozuměn rovněž s eventualitou, že tímto jinému napomáhá (usnadňuje) - tedy ve smyslu § 340 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje - nedovoleně překročit státní hranici, přičemž je evidentní, že nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovému následku, který si představoval jako možný, zabránit. Ani tento závěr dovolacího soudu není důvodu z pozice Ústavního soudu jakkoli zpochybňovat.

14. Ústavní soud po přezkoumání obou napadených rozhodnutí musí konstatovat, že úvahy, jimiž se soudy řídily při hodnocení důkazů, v jejich odůvodnění vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání všech skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení, které, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, se s námitkami v ní uvedenými v převážné míře překrývají. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.

15. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.

16. Žádnou z výše uvedených zásad odvolací soud při ukládání trestu stěžovateli ve výměře 6 roků a 6 měsíců neporušil. Soud vzal v úvahu okolnosti spáchaného přečinu, míru účasti stěžovatele na něm a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Stěžovateli se dostalo trestu ve výměře, jež byla pro něj při páchání trestné činnosti předvídatelná a očekávatelná (dle trestní sazby za nejpřísněji trestný čin), a tedy trestu spravedlivého.

17. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.