I. ÚS 261/05
I.ÚS 261/05 ze dne 25. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem, Pod Višňovkou 16, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1488/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/03, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.

Uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, byli stěžovatel a spoluobžalovaný D. J. shledáni vinnými ze spáchání trestného činu loupeže ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 238 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Oba byli odsouzeni podle § 234 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla oběma uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. M. škodu v částce 3,116.000,- Kč. Uvedených trestných činů se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 10. 9. 1999 po předchozí vzájemné dohodě vnikli společně s dalšími dvěma dosud nezjištěnými pachateli do rodinného domku poškozeného, kterého fyzicky napadli, v důsledku čehož utrpěl zlomeninu 10. a 11. žebra, a poté z domku odcizili různé druhy starožitných předmětů v celkové hodnotě 3,116.000,- Kč, přičemž část věcí v hodnotě 481.000,- Kč sice z domku vystěhovali, ale ponechali je na zahradě, když ostatní věci odvezli nákladním automobilem tovární značky AVIA.

Stěžovatel proti citovanému rozsudku podal odvolání, o němž usnesením ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/03, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že se podle § 256 trestního řádu zamítá.

O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1488/2004 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá.

Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 a čl. 10 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 8

(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Článek 36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:

Článek 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Článek 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 6 Právo na spravedlivý proces

(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Článek 13 Právo na účinné opravné prostředky

Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Podle stěžovatele mělo k porušení těchto základních práv a svobod dojít tak, že krajský soud nesprávně posoudil zjištěný skutek jako trestný čin loupeže, ačkoliv nebyly naplněny všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to nejen podle tzv. kvalifikované, ale dokonce ani základní skutkové podstaty. Použitá právní kvalifikace, podle stěžovatele, vůbec neodpovídá skutkovému popisu děje, který krajský soud navíc zjistil nesprávně. Celé obvinění totiž mělo být postaveno výhradně na výpovědi poškozeného. Stěžovatel v ústavní stížnosti následně podrobně rozebírá výpovědi poškozeného a dalších svědků, jak jsou obsaženy ve spise, a dochází k závěru, že poškozený postupně svou výpověď měnil, že v jeho výpovědi jsou rozpory, stejně jako ve výpovědích řady dalších svědků. Krajský soud se však podle stěžovatele těmito rozpory nezabýval a výpovědi při interpretaci zcela překroutil. Tento postup je podle stěžovatele v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Krajský soud se podle stěžovatele nezabýval řadou dalších důkazů, jimiž byly deníky a listinné důkazy předložené svědkyní D. R., negativní výsledek testu DNA, a návrh na provedení testu na detektoru lži. Zároveň stěžovatel konstatuje, že poté, co mu policejní orgán zadržel telefonní SIM kartu D-2Privat, tato byla údajně nadpor. Bitmanem účelově odcizena.

Krajský soud tak podle přesvědčení stěžovatele hrubě pochybil, když hodnotil provedené důkazy jednostranně a téměř výhradně v neprospěch stěžovatele. Své rozhodnutí tak založil na rozporuplné a částečně nepravdivé výpovědi poškozeného. Z odůvodnění rozsudku tak nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy a úvahami krajského soudu při hodnocení důkazů. Následně vrchní soud i Nejvyšší soud tím, že pochybení krajského soudu nenapravily, taktéž porušily již citovaná základní práva a svobody stěžovatele.

Doplněním ústavní stížnosti ze dne 10. 5. 2005 stěžovatel dále napadá výši škody, jak ji vyčíslil krajský soud ve svém rozsudku a uložil mj. stěžovateli k náhradě. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ne všechny starožitné věci odnesené z domu pachatelé odvezli, tedy, že část odcizených věcí poškozenému zůstala.

Dále stěžoval namítá, že se krajský soud nezabýval ani otázkou, zda je možné, aby poškozený ve svém vlastnictví měl ještě starožitné věci tak vysoké hodnoty, o nichž hovoří znalecký posudek, když poškozený údajně sám během řízení tvrdil, že v minulosti byl již mnohokrát vykraden. Otázkou tedy podle stěžovatele je, zda znalecký posudek vyčíslující škodu na základě fotografií odcizených předmětů, nebyl vytvářen na základě fotografií věcí již dříve odcizených.

Konečně stěžovatel vytýká krajskému soudu pochybení při hodnocení znaleckého posudku znalce PhDr. B. ve vztahu k věrohodnosti poškozeného. Obhajoba ve výpovědích poškozeného spatřuje řadu rozporů a nepravd. K vyvrácení tvrzení poškozeného se dne 25. 4. 2005 stěžovatel obrátil na lékaře MUDr. J. B. s žádostí o vyjádření k lékařským zprávám obsaženým ve spise. Vyjádření uvedeného lékaře následně stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu jako přílohu ústavní stížnosti. Z těchto vyjádření stěžovatel dovozuje, že poškozený v řízení evidentně lhal. Tímto považuje stěžovatel obžalobu za zcela vyvrácenou.

Následně stěžovatel navrhl dne 7. 7. 2005 odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten k ústavní stížnosti pouze dodal, že svým rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné základní právo stěžovatele. Na odůvodnění svého napadeného usnesení pro stručnost odkázal. Zároveň navrhl ústavní stížnost odmítnout. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti taktéž pouze odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení. Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření pouze uvedl, že stěžovatel opakuje svoji dříve uplatněnou obhajobu a co se týče námitek uplatněných nově, ty měl stěžovatel uvést již před soudem nalézacím. Podle krajského soudu je ústavní stížnost naprosto nedůvodná.

Ústavní soud vyžádaná vyjádření nezasílal stěžovateli k replice, neboť obecné soudy ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly již známy z napadených rozhodnutí, když na tato rozhodnutí odkázaly. Zároveň je ze spisu Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatel si dne 21. 7. 2005 pořídil fotokopie předmětných vyjádření.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 28 T 47/2000, ze kterého dále zjistil mimo jiné, že ve věci rozhodl Nejvyšší soud dne 12. 1. 2006 rozsudkem sp. zn. 4 Tz 137/2005 na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele a spoluobviněného D. J. tak, že konstatoval porušení zákona v neprospěch stěžovatele a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 10 To 124/03, v části potvrzující výrok soudu prvního stupně o náhradě škody. Zároveň Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 28 T 47/2000, ve výroku o náhradě škody.

Po pečlivém prostudování obsahu ústavní stížnosti a listinných důkazů Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.

V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Úkolem Ústavního soudu bylo zejména posoudit, zda řízení jako celek bylo vůči stěžovateli spravedlivé a zda v úvahách soudu neexistují extrémní rozpory. Z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a právní kvalifikace však nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Krajský soud ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Vrchní soud pak adekvátně reagoval na námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádal. Obdobně ani z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevyplývají známky libovůle či svévole při odmítnutí stěžovatelova dovolání.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v pouhé polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů.

Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyvrací obhajobu stěžovatele, která byla v průběhu řízení měněna podle aktuální důkazní situace. Obhajoba stěžovatele byla vyvrácena nejen výpovědí poškozeného, ale i řadou důkazů dalších (srov. zejm. str. 3, 4, 5). V uplatněném odvolání stěžovatel namítal jednostranné hodnocení důkazů soudem s poukazem na výpovědi svědků J. K. a D. R., kteří svědčili ve stěžovatelův prospěch. Zároveň stěžovatel poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného. stěžovatel Vyslovil nesouhlas se znaleckým posudkem na ocenění věcí s poukazem na skutečnost, že posudek byl vypracován na základě fotografií. Dále stěžovatel zpochybnil ve vztahu k poškozenému závěr zprávy oční lékařky poškozeného, závěry vyšetřovacího pokusu a závěry znaleckého posudku zkoumajícího duševní stav poškozeného. Obsáhle dovozuje nevěrohodnost výpovědi poškozeného a navrhuje provedení dalších důkazů ke zjištění věrohodnosti svědků svědčících ve prospěch obhajoby. I s těmito námitkami se podle názoru Ústavního soudu vrchní soud přesvědčivě a podrobně vyrovnal. V uplatněném dovolání stěžovatel použil stejné námitky, když zároveň vyjádřil přesvědčení, že nebyly naplněny formální znaky trestných činů pro něž byl odsouzen ani materiální předpoklady trestnosti. Z dostatečně odůvodněného usnesení Nejvyššího soudu (srov. str. 4) plyne, z jakých důvodů posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu za zjevně neopodstatněné. Závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Ústavní soud nehodnotí jako nepodložené či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, proto nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ve vztahu k novým námitkám a důkazům, které se stěžovatel snaží uplatnit před Ústavním soudem je nutno poukázat na již citovaný účel činnosti Ústavního soudu a na princip subsidiarity ústavní stížnosti. Zásadní povinností stěžovatele je vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vyčerpáním opravných prostředků je třeba rozumět i účinné uplatnění námitek v materiálním slova smyslu. Proto je nezbytné odvolání a dovolání nejen řádně podat, ale uplatnit v nich veškeré konkrétně formulované námitky a důkazy, aby se jimi obecné soudy mohly zabývat. Pokud tak stěžovatel v postavení odvolatele či dovolatele neučiní, sám se zbavuje možnosti, aby se obecné soudy řádně zabývaly jeho konkrétně formulovanými námitkami a Ústavní soud mohl jejich případné závěry v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat. Proto Ústavní soud znovu připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů o vině a trestu ve světle nových důkazů, např. stěžovatelem zaslaných lékařských zpráv, které stěžovatel získal až po podání ústavní stížnosti. K uplatnění nových důkazů, pokud je za takové stěžovatel považuje, slouží např. postup podle hlavy devatenácté trestního řádu.

Nicméně s ohledem na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakovaně uplatňuje svoji obhajobu z trestního řízení směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním obecných soudů, shledává Ústavní soud, že se nejedná o námitky ústavněprávní a na rozhodnutí obecných soudů proto odkazuje.

Pochybení obecných soudů skutečně bylo možno spatřovat ve výpočtu výše škody a jejímu uložení stěžovateli k náhradě. S ohledem na specifické postavení Ústavního soudu však Ústavní soud před rozhodnutím o ústavní stížnosti vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 137/2005. V části směřující proti výroku, resp. potvrzení výroku, o náhradě škody v napadených rozhodnutích, Ústavní soud nyní hodnotí ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť směřuje proti nyní již neexistujícím výrokům, jež byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soud ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 Tz 137/2005. Proto byla v této části ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ve zbytku odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal důvodu vyhovět akcesorickému návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.