I. ÚS 2601/16
I.ÚS 2601/16 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti P. N., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Pavlem Bredou, advokátem, se sídlem v Táboře, Palackého 357 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016 č. j. 3 Tdo 762/2016-31 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. 10 To 112/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další její náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2015 č. j. 20 T 25/2015-514 byl stěžovatel shledán vinným spácháním pokračujícího zvlášť zavažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 pism. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákona a pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a ochranné léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je povinen zaplatit poškozené částku 398 522 Kč. Vrchní soud v Praze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 10 To 112/2015 podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele v dané věci jako nedůvodné a Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2016 č. j. 3 Tdo 762/2016-31 odmítl i stěžovatelovo dovolání.

3. Nejvyšší soud své odmítnutí dovolání zdůvodnil tím, že dovoláním byl napadnut odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který v dovolání napadnout nelze, neboť podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

4. Stěžovatel v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu spatřuje přílišný formalismus. Pokud neuvedl, že hodlá napadnout druhostupňové rozhodnutí, tento nedostatek mohl být jednoduchým způsobem odstraněn. Stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice, kde tento soud považoval podobný postup za nevyhovující požadavkům čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp.zn. III.US 3749/13, ve kterém Ústavní soud v obdobném případě konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu soudu k vyjádření. Ten zejména uvedl, že stěžovatel jako dovolatel (zastoupený obhájcem JUDr. Pavlem Bredou) na několika místech svého dovolání, a to nejen v petitu dovolání, výslovně uvedl, že jej podává proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 20 T 25/2015. Zopakoval, že podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Pokud trestní stíhání proběhlo tak, že právní moc rozsudku soudu prvního stupně byla nastolena rozhodnutím soudu druhého stupně, musí být mimořádným opravným prostředkem napadeno rozhodnutí soudu druhého stupně, byť cílem dovolání může být rovněž zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož stěžovatel podal dovolání výslovně pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak podal dovolání proti rozhodnutí, proti kterému jej zákon nepřipouští. Z toho důvodu bylo dovolání P. N. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné, aniž by Nejvyšší soud z jeho podnětu napadený rozsudek (soudu prvního stupně) přezkoumal z hledisek uvedených v § 265i odst. 3 tr. řádu. Zákonodárce záměrně do trestního řádu včlenil ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř., tedy že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, neboť předpokládal, že právě obhájce zajistí obviněnému, aby jeho mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání splňoval všechny zákonné předpoklady, mimo jiné byl podán včas, u příslušného soudu, s řádným vymezením dovolacích důvodů, a byl podán proti tomu rozhodnutí, které je obviněný oprávněn dovoláním napadnout. Vzhledem k uvedenému je Nejvyšší soud toho názoru, že v dané věci nebyla zasažena stěžovatelem uváděná základní práva, garantovaná Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

6. Citované vyjádření bylo zasláno advokátovi stěžovatele na vědomí a k případné replice. Ten reagoval podáním ze dne 12. 5. 2017, ve kterém výslovně setrval na svém stanovisku, že napadené usnesení Nejvyššího soudu představuje přílišný formalismus. Poukázal na to, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, bylo v něm jasně formulováno, čeho se stěžovatel domáhá a pokud byl Nejvyšší soud toho názoru, že v dovolání byl chybně označen odvolací soud, tento nedostatek mohl být jednoduchým způsobem odstraněn. Stěžovatel opakovaně uvedl, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a znovu také odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice a také na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp.zn. III.US 3749/13. Z těchto důvodů opětovně navrhl, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Bulena proti České republice, na který stěžovatel poukazuje, považoval tehdejší postup Ústavního soudu za nevyhovující požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, publikován v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. 2004, č. 3), když především konstatoval: "V daném případě Soud shledává, že Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost stěžovatele značně formálně. Soud se zejména domnívá, že ...stěžovatel označil rozhodnutí o posledním prostředku tak, že jej Ústavní soud mohl vzít v úvahu. Jinak by tomu bylo, kdyby stěžovatel zcela opomenul toto rozhodnutí zmínit...Soud dále připomíná obecné pravidlo své judikatury, podle kterého je vždy nezbytné posuzovat řízení ve svém celku nebo, jak je uvedeno v nálezu českého Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 89/02, třebaže bylo vydáno až po rozhodnutí ve stěžovatelově věci), že soudy mají postupovat způsobem stanoveným v zákoně a který vyplývá z okolností konkrétního soudního řízení...Soud proto shledal, že na stěžovatele bylo uvaleno nepřiměřené břemeno porušující spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních podmínek při podávání návrhů Ústavnímu soudu na straně jedné a právem na přístup k tomuto soudu na straně druhé. Ústavní soud z citovaného rozsudku ve své další judikatuře dovodil, že z něj plyne požadavek posuzovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z celého obsahu ústavní stížnosti (včetně jejího odůvodnění), a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu); v pochybnostech obvykle postupuje ve prospěch stěžovatelů.

9. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je stěžejní vyhodnocení všech rozhodných okolností, pro které Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání. Ve zkoumaném případě stěžovatel skutečně své dovolání v úvodu i v petitu podání chybně směřoval pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, tedy rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2015 č.j. 20 T 25/2015-514. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl právě proto, že stěžovatel napadl výslovně jen rozhodnutí soudu prvního stupně. Z obsahu podaného dovolání je přitom zřejmé, že stěžovatel vskutku brojil takřka výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nemaje vůči postupu odvolacího soudu konkrétních výhrad. Nelze sice přehlédnout, že dovolání zmiňuje zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, činí tak však pouze těmito slovy:"Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal odsouzený P. N. dne 2. 11. 2015 odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Dne 12. 1. 2016 Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obžalovaného P. N. jako nedůvodné pod sp. zn. 10 To 112/2015". Na takto formulované dovolání a jeho následné odmítnutí by tudíž bylo možno v obecné rovině vztáhnout závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3749/13 v němž vyzdvihl imperativ interpretace účastníkova podání jako celku a uvedl, že bylo-li dovolání vyložitelné i tak, že je jím ve skutečnosti napadáno též rozhodnutí odvolacího soudu, a Nejvyšší soud měl pochybnosti o této interpretaci dovolání, měl postupovat ve prospěch dovolatele a mít za to, že obviněný dovoláním napadl I rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud k tomu doplnil, že v trestním řízení jsou ve hře příliš citlivé a mimořádně významné společenské zájmy, jejichž ochrana musí získat přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování.

10. Ústavní soud ovšem v nyní souzené věci ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu nepřistoupil. Důvodem je skutečnost, že stěžovatelem podané dovolání je takřka celé doslovným přepisem jeho dřívějšího odvolání (jak vyplývá ze stěžovatelem připojených příloh i ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 25/2015), aniž by jakkoli reflektovalo skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně vypočtených závažných hmotně právních a procesně právních vad, k nimž došlo v předchozím řízení, a nikoli prostředkem, který nabízí bezbřehý přezkum trestní věci stěžovatele. Jinými slovy, podané dovolání nebylo vůbec kvalifikovaným podáním, které se mohlo stát relevantním podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelovy výhrady představovaly v zásadě polemiku se skutkovým stavem zjištěným soudy, popř. se soustředily na údajné vady v přípravném řízení, což znamená, že se s ohlášeným dovolacím důvodem zcela míjely. Třebaže tedy lze připustit, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost na základě ryze formálního posouzení, aniž by pro to byly zcela splněny podmínky ve světle shora uvedené judikatury Ústavního soudu, je současně třeba podotknout, že dovolání stěžovatele by stejně muselo být odmítnuto pro nenaplnění formálně uplatněného dovolacího důvodu. Kasací napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavním soudem by tedy vůbec nemohlo dojít k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšího.

11. Co se týče napadení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 10 To 112/2015, proti kterému stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti ostatně ani nijak neargumentuje a v petitu ústavní stížnosti je nezmiňuje (pouze formálně v úvodu ústavní stížnosti), neshledal Ústavní soud, že by toto rozhodnutí jakkoliv porušovalo stěžovatelova základní práva. Ve zkoumaném případě Ústavní soud ověřil, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o kterém nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu.

12. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.