I. ÚS 2584/09
I.ÚS 2584/09 ze dne 9. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., zastoupené Mgr. Jiřím Dudou, advokátem v Opavě, Veleslavínova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 497/2009-92 ze dne 13. srpna 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 279/2008-71 ze dne 18. září 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 23 C 288/2005-50 ze dne 31. 7. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 497/2009-92 ze dne 13. srpna 2009, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 279/2008-71 ze dne 18. září 2008, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 23 C 288/2005-50 ze dne 31. 7. 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta její žaloba o uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít konkrétní smlouvu o převodu pozemku. Napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka nabyla své restituční nároky smlouvami o postoupení pohledávek, jejichž platnost a účinnost nebyla v žádném ze soudních řízení zpochybněna. Lze proto dovodit, že řádně vstoupila do práv a povinností oprávněných osob ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Stěžovatelka podala řádně žádost o vydání náhradních pozemků v listopadu 2005 a Pozemkový fond měl do 31. 12. 2005 dostatek času vypořádat její nároky očekávaným způsobem, tj. postupem, který si sám ve svých pokynech stanovil. Za situace, kdy stěžovatelka všechny podmínky splnila, tj. o vydání předmětného pozemku požádala, pak podala žalobu a podala návrh na uzavření soudního smíru, však Pozemkový fond nečinil ničeho. Z dalšího průběhu lze dovozovat, že vyčkával rozhodnutí Ústavního soudu ve věci tzv. "restituční tečky". Do 31. 12. 2005 byl nečinný i Okresní soud v Karviné.

Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavním soudem provedené rozdělení osob na "původní oprávněné osoby" a tzv. "postupníky" a zrušením restituční tečky pouze u původních oprávněných osob je v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Aplikací a interpretací norem práva jsou soudy povinny poskytovat ochranu základním právům spočívající v legitimním očekávání vypořádání majetkových nároků a žádný zákon a zejména Listina základních práv a svobod nepřipouštějí jakoukoliv diskriminaci v přístupu k právům vyplývajícím ze smluvního institutu postoupení pohledávky.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka v podstatě dovolávala ochrany svého základního práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti byla tvrzená protiústavnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005, jehož aplikací obecnými soudy údajně došlo k porušení stěžovatelčina základního práva na ochranu vlastnictví.

I. senát Ústavního soudu ČR však neshledal důvod, aby se od tohoto nálezu odchýlil. To je ostatně dáno i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby; jsou tedy závazná i pro Ústavní soud samotný.

Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce zakotvil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu. Citované nálezy (jakož i usnesení sp. zn. I. ÚS 86/08 ze dne 7. 2. 2008 a sp. zn. I. ÚS 2590/08 ze dne 24. 2. 2009) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá důvod, proč by se od tohoto výkladu odchyloval.

Ústavní soud se proto v plném rozsahu odvolává na odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a pro úplnost uvádí jeho rozhodující část: "K interpretaci ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě již v průběhu devadesátých let zaujala právní doktrína stanovisko (viz L. Kopáč, J. Švestka, Úvaha nad možností převodu restitučních nároků k zemědělským pozemkům, Právní rozhledy, 6, 1995, s. 224), dle kterého nároky podle zákona o půdě "jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852)", a tudíž je "lze postoupit na základě § 524 obč. zák.; tomuto postoupení nebrání ze shora uvedených důvodů ustanovení § 525 odst. 1 obč. zák.", přičemž "po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení (§ 524 odst. 2 obč. zák.). K těmto právům náleží i právo na volbu alternativního plnění, pokud tuto volbu již neuskutečnil postupitel.". Konečně "právo na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě nelze považovat za pohledávku, na kterou se vztahuje § 33a, neboť cit. ustanovení § 33a se týká pouze pohledávky, jejímž předmětem je poskytnutí přiměřené finanční náhrady. Nároky na vrácení restituovaného pozemku anebo vydání náhradních pozemků je však třeba považovat za pohledávky podle § 488 obč. zák.".

Tato interpretace byla následně potvrzena novelou zákona č. 95/1999 Sb., provedenou zákonem č. 253/2001 Sb., jenž v čl. I bodě 5 stanovil: "V § 1 odst. 2 písmeno a) zní: ,a) postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,zákon o půdě') a na fyzické nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo bylo převedeno (dále jen ,oprávněné osoby'),'.". Uvedené zákonné ustanovení do celkové množiny označené legislativní zkratkou "oprávněné osoby" tedy řadí podmnožinu oprávněných osob podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, dále podmnožinu jejich dědiců a konečně podmnožinu postupníků.

Důvodová zpráva pak k výkladu předmětného ustanovení konstatovala následující: "Úprava je potvrzením možnosti postupování nároků na jiné pozemky.".

Základní otázkou, kterou nutno v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nejen na oprávněné osoby dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Jinými slovy řečeno, je-li důvodné protiústavnost kontextuálního deficitu zákonných lhůt zakotvených v uvedených ustanoveních, spočívající v absenci efektivního procesního prostředku k ochraně práva, vztáhnout jak na oprávněné osoby dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, tak i postupníky, anebo tomu tak není.

Ustálená praxe obecných soudů ve srovnatelné souvislosti [a to při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmů dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě příjmů z prodeje vydaných nemovitostí] odlišuje práva původních restituentů a postupníků: "Od daně z příjmů fyzických osob nelze osvobodit příjmy z prodeje nemovitostí nabytých podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pokud daňový subjekt tyto nemovitosti nabyl na základě sukcese restitučního nároku uskutečněné podle ustanovení občanského zákoníku - daňový subjekt se totiž nestal osobou oprávněnou podle ustanovení zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku." (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003 sp. zn. 28 Ca 709/2002, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2003 sp. zn. 29 Ca 415/2001, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004 č. j. 5 Afs 29/2004-74). K důvodům tohoto odlišení pak Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 27. března 2003 sp. zn. 15 Ca 201/2001, uvádí: "Společným znakem příjmů osvobozených dle zákona o dani z příjmů je okolnost, že jsou osvobozeny příjmy, které ve skutečnosti nepředstavují zvětšení majetku daňového subjektu, protože se jedná o náhrady za v minulosti odebraný majetek, příjem dosažený prodejem vydaného majetku.".

Uvedená judikatura obecných soudů, odlišující v naznačené souvislosti právní postavení původních restituentů a postupníků, byla následně potvrzena Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 406/2000, sp. zn. IV. ÚS 439/04). Ústavní soud přitom zdůraznil, že dané odlišení je odůvodněno tím, že "z koncepce ust. § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně osobám dříve postiženým, jimž byl majetek navrácen, a nikoli osobám dalším; za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak má na mysli citované ustanovení, je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právních skutečností stanovených za účelem odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoli nemovitosti vydané z jiného, již odvozeného titulu" (sp. zn. IV. ÚS 439/04).

Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - 852), a tudíž je lze postoupit na základě § 524 obč. zák., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Platí proto i v této souvislosti stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě."

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.