I. ÚS 2580/07
I.ÚS 2580/07 ze dne 14. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. M., Ph.D., zastoupeného Mgr. Matějem Harantem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 29 0do 756/2005-101, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2005, č. j. 7 Cmo 224/2004-66, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 Cm 174/2001-52, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 Cm 174/2001-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení žalovaného Bytového družstvo Balabenka, (dále jen bytové družstvo") (výroková část I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroková část II).

Městský soud uvedl, že vyšel z ustanovení § 257 obch. zák. a ze zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen "zákon č. 176/1990 Sb."), leč důvod bytové družstvo zrušit neshledal. Stěžovatel je sice jako člen bytového družstva osobou oprávněnou domáhat se jeho zrušení; bytové družstvo vzniklo vyčleněním v souladu s ustanovením § 49 zákona č. 176/1990 Sb. (tj. byla podána včasná žádost o vyčlenění, shromáždění delegátů vyslovilo s vyčleněním souhlas a bylo učiněno prohlášení o převodu majetku a členů). Skutečnost, že členové nového bytového družstva nebyli členy původního družstva, vzniklého sloučením, dle soudu neopodstatňovala závěr, že došlo k závažnému porušení zákona s následky zrušení družstva soudem.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2005, č. j. 7 Cmo 224/2004-66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výroková část I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroková část II.).

Odvolací soud poukázal na to, že úpravou obsaženou v § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. založil zákonodárce pro družstva režim odlišný od úpravy týkající se obchodních společností, pro něž založení v rozporu se zákonem není (dle § 68 odst. 6 obch. zák.) právním důvodem pro zrušení společnosti; podle § 68a odst. 1 obch. zák. po vzniku společnosti nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti do obchodního rejstříku, ani se domáhat určení, že společnost nevznikla. I když je právní úprava zrušení družstva a obchodní společnosti rozhodnutím soudu (na návrh) samostatná, cíl těchto úprav je společný potud, že ke zrušení těchto subjektů dochází, není-li jejich další existence žádoucí, jak z hlediska úpravy jejich vnitřních poměrů, tak z hlediska ochrany třetích osob. Při výkladu § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. je nutné přihlédnout k principu zachování právní jistoty, kterou musí mít jak členové družstva, tak i třetí osoby. Podle ustanovení § 257 odst. 2 obch. zák. soud před rozhodnutím o zrušení družstva stanoví lhůtu k odstranění důvodu, pro který bylo zrušení navrženo, je-li jeho odstranění možné. U excesů, tedy u porušení zákona v průběhu založení družstva je to stěží možné, nicméně i z této úpravy plyne, že ke zrušení družstva by měl soud přistoupit jen tehdy, není-li jeho existence objektivně žádoucí (tedy není-li žádoucí nejen pro navrhovatele zrušení, nýbrž i pro další osoby - členy družstva, třetí osoby, stát).

Podle odvolacího soudu stěžovatel uvedl, že je členem bytového družstva od založení, respektive od vzniku družstva (17. února 1992). Pokud shledal založení bytového družstva neplatným, bylo na něm, aby proti němu brojil v průběhu zakládacího procesu, případně bez zbytečného odkladu po něm. K ničemu takovému však nedošlo. Vrchní soud proto s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. uvedl, že vztah člena družstva k družstvu je občanskoprávním vztahem a současně je i vztahem dle § 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. Stěžovatel má coby člen bytového družstva bezesporu právo požadovat zrušení družstva podle § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák., nicméně výkon tohoto práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což v daném případě je. V době podání žaloby bytové družstvo existovalo prakticky již 9 let a stěžovatel jeho existenci do té doby nezpochybnil. Tak dlouhý časový úsek je nepřijatelný, neboť zrušení bytového družstva by dopadlo nejen na stěžovatele, ale i na ostatní členy družstva, případně na třetí osoby. Z úkonů bytového družstva je přitom patrno, že se zrušením nesouhlasí a že vůle jeho ostatních členů směřuje k další existenci družstva. Takový výkon práva je rovněž v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).

Odvolací soud uzavřel s tím, že podmínky pro zrušení bytového družstva nejsou splněny ani z pohledu výše rozebraného účelu § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. Nové družstvo vzniklo a i kdyby se jeho členská základna lišila od členů "původního" družstva, je pro jeho právní existenci podstatný proces založení a vzniku. Ten z hlediska úkonů povinných ze zákona proběhl bez stěžovatelových námitek.

Odvolací soud konečně s odkazem na ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. odůvodnil také skutečnost, proč o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a další důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2007, č. j. 29 0do 756/2005-101, dovolání stěžovatele odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení (výroková část II.). Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 4. 2005. V části dovolání, ve které se pak napadá usnesení odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech řízení, dovolací soud uvedl, že přípustnost dovolání proti tomuto výroku nezakládá žádné z ustanovení o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.

Nejvyšší soud dále poukázal na to, že pokud jde o dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) však v souzené věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, neboť stěžovatel mu nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud uvedl, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle judikatury Nejvyššího soudu přihlédnuto [srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen "R 48/2006") nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06]. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel (stěžovatele) v dovolání označil.

Podle Nejvyššího soudu výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem

Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že tvrzení, z nichž stěžovatel usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., podkladem pro závěr, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. býti nemohou.

V rozsahu, v němž dovolatel v dovolání uplatňuje i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pak ze žádné z jím předkládaných otázek na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní usuzovat nelze.

Nejvyšší soud pokračoval následovně.

Ke stěžovatelově otázce zda výkon práva vyplývajícího z obchodněprávních vztahů může být v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a nepožívat tak právní ochrany podle § 265 obch. zák. a současně být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Nejvyšší soud uvádí, že pro věc není podstatné (jak nesprávně navozuje otázka), zda příslušné jednání může být současně jednáním odporujícím § 265 obch. zák., i jednáním rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., nýbrž to, zda závěr, že takové jednání je v rozporu s dobrými mravy (na němž samostatně spočívá napadené rozhodnutí), obstojí, i když vzešlo z obchodního závazkového vztahu. Nejvyšší soud připomněl, že odpověď souladnou s napadeným rozhodnutím lze nalézt v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož uveřejněním sledoval Nejvyšší soud sjednocení rozhodovací praxe soudů při aplikaci § 3 obč. zák. a z něhož podává, že výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, lze s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít i v obchodním závazkovém vztahu. Ostatně, možnost aplikovat ustanovení, podle kterého výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, i na obchodní závazkový vztah (shodou okolností právě na vztah člena k družstvu) připustil Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ke stěžovatelově otázce, zda právo člena družstva navrhnout soudu zrušení družstva s likvidací podle § 257 obch. zák., uskutečněné podanou žalobou, je výkonem práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, resp. zda taková žaloba může být v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud uvedl, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle kterého výkon práva může být žalobci odepřen prostřednictvím odkazu na § 3 obč. zák., i když jde o právo realizované žalobou (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ke stěžovatelově otázce zda je správné právní posouzení věci soudem z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo, tedy, zda je soud povinen hledisko rozporu s dobrými mravy při výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů zkoumat z úřední povinnosti, Nejvyšší soud prohlásil, že v rovině právní by mohla být zodpovězena, jen kdyby napadené rozhodnutí spočívalo na skutkovém závěru, který stěžovatel pro účely formulace otázky činí (totiž na závěru, že účastník netvrdil skutečnosti, ze kterých by bylo možné na rozpor s dobrými mravy usuzovat). V situaci, kdy tomu tak není [rozhodnutí soudu prvního stupně naopak vychází (ve zjevné vazbě na námitku obsaženou ve vyjádření žalovaného na č. l. 9) z toho, že žalovaný má chování stěžovatele za účelové (tedy rozporné s dobrými mravy)], jde ve skutečnosti o námitku skutkovou, podřaditelnou dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo.

Ke stěžovatelově otázce, zda soud může rozhodnout o zrušení družstva postupem podle § 257 obch. zák. jen tehdy, jestliže existence družstva není objektivně žádoucí, Nejvyšší soud uvedl, že v R 48/2006 uzavřel tak, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší soud dodal, že napadené rozhodnutí spočívá samostatně nejen na závěru, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve smyslu § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák., nýbrž i na závěrech, podle nichž jde ze strany stěžovatele jednak o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, jednak o výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Nepřipustil-li Nejvyšší soud dovolací přezkum pro řešení otázek výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. a § 265 obch. zák., nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení této otázky. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

II.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 29 0do 756/2005-101, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2005, č. j. 7 Cmo 224/2004-66, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 Cm 174/2001-52, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které podal obsáhlou genezi předcházejícího průběhu řízení a jim předkládaných výhrad vůči rozhodnutím obecných soudů v něm učiněných. Uvedl, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se s názory uvedených soudů neztotožňuje. Odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/05, jenž se týkal posouzení ústavnosti § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům, nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) ve znění pozdějších předpisů a dovozuje, že postup obecných soudů jde (za situace, kdy všichni členové bytového družstva podali žádost o vydání jednotky do vlastnictví ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb.) proti logice věci a že zrušení družstva v případě jeho nezákonné existence v rozporu s dobrými mravy není.

Stěžovatel se domnívá, že jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces je nepoměrně důležitější, než tvrzená ochrana dobrých mravů, která je s ohledem na 10 let trvající spor o vydání jednotky do stěžovatelova vlastnictví toliko zástěrkou pro neochotu meritorně rozhodnout spor v této souzené věci. Dále prohlásil, že na základě § 3 odst. 1 o. z. nelze aktem aplikace práva konstituovat neexistující povinnost vlastníka a že obecné soudy odkazem na citované ustanovení konstituovaly platně neexistující bytové družstvo.

Stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v prvé řadě v tom, že žaloba podaná s návrhem na zrušení družstva s likvidací podle § 257 obch. zák. [jestliže ustanovení § 257 odst. 1 písm. f) obch. zák. navíc vylučuje možnost aplikace § 3 o. z.] není výkonem práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, neboť jde o vztah obchodní a tato žaloba tedy nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Dále prohlásil, že závěry odvolacího i dovolacího soudu, že soud může rozhodnout o zrušení družstva postupem podle § 257 obch. zák. jen tehdy, jestliže existence družstva není objektivně žádoucí, nemá oporu v hmotněprávní úpravě. Současně kritizoval, že dovolací soud odůvodnil své odmítavé rozhodnutí odkazy na vlastní judikaturu vyhlášenou po podání dovolání, kterou tedy stěžovatel v době podání dovolání nemohl znát a s jejím obsahem se vypořádat.

Stěžovatel dále poukázal na porušení rovnosti stran v řízení před soudem a práva na spravedlivý proces tím, že soud není oprávněn z úřední povinnosti zkoumat hledisko rozporu s dobrými mravy při výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů a že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze nesplnily povinnost uloženou jim § 118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a aby napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, leč zjistil, že jejich obsah nepřináší oproti napadeným rozhodnutím nic nového. Za tohoto stavu Ústavní soud při svém rozhodování z těchto vyjádření nevycházel.
III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. V usneseních Městského soud v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnil v dovolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu účelovému odkazu např. na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/05 (zabývajícím se přezkumem ústavnosti § 23 odst. 2 a odst. 3 a odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.); stěžovatel poté co jeho rozsáhlou právní větu v převážné části ocitoval, spektakulárně uvedl, že postup obecných soudů jde proti logice věci. Tuto logiku spatřuje v tom, že - jim tvrzená nezákonná - existence družstva odůvodněná situací, kdy údajně všichni členové družstva podali žádost o vydání jednotky do vlastnictví, by zřejmě měla založit důvod vyhovění jím podané žaloby na zrušení bytového družstva a současně eliminovat argumentaci obecných soudů, jež odkazuje na rozpor s dobrými mravy. Stejně tak je nutno za účelové považovat stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy odkazem na § 3 odst. 1 konstituovaly platně neexistující bytové družstvo. V dané souvislosti Ústavní soud navíc připomíná argumentaci (a v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu uvedený odkaz na rozsudek uveřejněný pod č. 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), z níž plyne, že ustanovení, podle kterého výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, lze aplikovat i na obchodní závazkový vztah. Nelze tedy akceptovat ani stěžovatelem dovozovanou nemožnost uplatnění daného ustanovení o. z. v podmínkách vztahu obchodněprávního.

Ústavní soud připomíná, že v zásadě nelze přisvědčit ani stěžovatelově argumentaci, že Nejvyšší soud odůvodnil své odmítavé rozhodnutí odkazy na vlastní judikaturu vyhlášenou po podání dovolání, neboť většina rozhodnutí, na která Nejvyšší soud odkázal, byla uveřejněna v dříve vydaných Sbírkách soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. např. pod č. 43/1999, č. 51/2001, č. 4/2003) nebo rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/2006 obsahově vychází ze staršího rozhodnutí pod č. 27/2001 uveřejněného tamtéž.

Ústavní soud konečně připomíná, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo odkázáno na účelové chování stěžovatele (a tedy rozporné s dobrými mravy), neboť to žalovaný přinejmenším již ve svém vyjádření ze dne 28. 5. 2003 (srov. č. l. 9) ke stěžovatelem podané žalobě namítal. Proto také již soud prvního stupně považoval za nutné zabývat se chováním stěžovatele z hlediska jeho rozporu s dobrými mravy. Tuto skutečnost ostatně konstatoval již dovolací soud (srov. výše). Ústavní soud tedy ani z tohoto důvodu nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že došlo k porušení rovnosti stran v řízení před soudem a práva na spravedlivý proces tím, že by byl soud řešil rozpor s dobrými mravy ex offo.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vojen Güttler v.r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.