I. ÚS 258/05
I.ÚS 258/05 ze dne 10. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. S., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 2 T 11/2005, a proti nečinnosti téhož soudu ve věci vedené taktéž pod sp. zn. 2 T 11/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 12 To 80/2005, za účasti Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2005 napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "Okresní soud") ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 2 T 11/2005 (dále jen "usnesení Okresního soudu") a usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "Krajský soud") ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 12 To 80/2005 (dále jen "usnesení Krajského soudu") v částech týkajících se ponechání stěžovatele ve vazbě. Rovněž napadl postup Okresního soudu s tím, že tento soud nevyrozuměl včas věznici o ukončení vazebního důvodu dle § 67 písm. b zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, Okresní soud ani přes písemný podnět jeho obhájkyně po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty nedal věznici zprávu o ukončení vazebního důvodu dle § 67 písm. b trestního řádu, ke kterému došlo uplynutím zákonem stanovené lhůty. To dle stěžovatele mělo za následek nezákonné prodloužení zpřísněného vazebního režimu vyplývajícího z koluzního vazebního důvodu (cenzura korespondence, apod.) od 28. 2. 2005 do 15. 3. 2005. Stěžovatel má za to, že tímto postupem, respektive nečinností, Okresního soudu, došlo k porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se také pozastavil nad tím, že o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu bylo rozhodováno až 15. 3. 2005, ačkoliv dle § 71 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením. Stěžovatel v této souvislosti upozornil, že lhůty pro rozhodování o dalším ponechání ve vazbě se odvíjejí od data právní moci předchozího rozhodnutí a v důsledku průtahů při rozhodování o opravných prostředcích pak dochází k "prodlužování vazby nad rámec zákona, aniž je v zákonem předpokládaných intervalech zkoumána a v rámci rozhodnutí zdůvodňována existence zákonem stanovených podmínek trvání vazby".

Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že Okresní soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě bez osobního slyšení a znemožnil mu tak se k rozhodování o vazbě vyjádřit. Stěžovatel dodal, že nedostatek osobního slyšení před Okresním soudem nebyl zhojen v rámci slyšení, které proběhlo v rámci projednávání jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu, neboť bylo provedeno mimo kontradiktorní řízení a tento výslech probíhal před jiným soudcem, než který následně rozhodoval o podané stížnosti. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu a jeho nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/94, I. ÚS 573/02 a II. ÚS 142/03.

Dle názoru stěžovatele Okresní soud a Krajský soud ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen "Úmluva"]).

Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že Okresní soud svou nečinností spočívající v nevyrozumění věznice k osobě stěžovatele o ukončení vazebního důvodu dle § 67 písm. b trestního řádu dnem 27. 2. 2005 porušil Listinu. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního a Krajského soudu.

Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti vyslovil souhlas s upuštění od ústního jednání, navrhl odložit vykonatelnost "napadeného usnesení" a požádal o přednostní vyřízení ústavní stížnosti mimo pořadí.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Rakovníku. Ve svém vyjádření pouze sdělil, že se domnívá, že pokud jde o jeho usnesení, bylo rozhodnuto podle zákona.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Rakovníku. Ve svém vyjádření uvedlo, že se, na rozdíl od stěžovatele, domnívá, že postup Okresního soudu i Krajského soudu, pokud se týká rozhodování o trvání vazby a jejího režimu, byl v souladu s ustanoveními trestního řádu.

Ústavní soud vyzval k vyjádření jako účastníka řízení i Krajský soud. Ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně předmětný spis sp. zn. 2 T 11/2005 (dále jen "spis Okresního soudu"). Po prostudování spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná, z části nepřípustná a z části není k jejímu projednání příslušný.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nečinnost Okresního soudu, která dle stěžovatele vedla k tomu, že byl po dobu 16 dnů v přísnějším vazebním režimu, stěžovatel pouze požaduje, aby bylo vysloveno porušení zákona a základních práv a svobod. Stěžovatel v této souvislosti nežádá zrušení nějakého rozhodnutí orgánu veřejné moci, či vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody, případně příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práv. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu soudu. K tomu však Ústavní soud oprávněn není (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05 [nepublikováno]) a v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Co se týče stěžovatelem naznačovaných průtahů při projednávání stížnosti proti usnesení Okresního soudu, Ústavní soud upozorňuje, že je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Ústavní soud se nezabýval těmito údajnými průtahy, neboť ve vztahu k této námitce se stěžovatel v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 291/03 [nepublikováno]).

Ústavní soud také zjistil, že usnesení Okresního soudu bylo v části, jejíž zrušení stěžovatel navrhuje, již dříve zrušeno usnesením Krajského soudu. Vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.

IV.

Dále se Ústavní soud věnoval stěžovatelově námitce absence osobního slyšení. Ústavní soud připomíná, že problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě se opakovaně zabýval ve své judikatuře, včetně rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 22/03 (nepublikováno), III. ÚS 544/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, usnesení 6, str. 479), I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález 41, str. 397), I. ÚS 161/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález 74, str. 229), III. ÚS 333/04, III ÚS 369/04, I. ÚS 515/04, IV. ÚS 394/04, IV. ÚS 239/04, IV. ÚS 265/04, I. ÚS 615/04, II. ÚS 513/04, III. ÚS 684/04 (nepublikována), Pl. ÚS 45/04, II. ÚS 473/04, II. ÚS 713/04, II. ÚS 96/04 (www.usoud.cz), I. ÚS 596/04, IV. ÚS 374/05 (nepublikována). V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 Ústavní soud shledal, že "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)" Obdobně v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 161/04 Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby." V případě obou těchto nálezů Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom zohlednil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát konstatoval důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě, včetně například rozhodnutí Garcia Alva v. Germany - application no. 23541/94, Schöps v. Germany - application no. 25116/94, Nikolova v. Bulgaria - application no. 31195/96, Assenov and Others v. Bulgaria - 90/1997/874/1086, Megyeri v. Germany - 63/1991/315/386, Sanchez-Reisse - 4/1985/90/137, Kampanis v. Greece - 19/1994/466/547, Niedbała v. Poland - application no. 27915/95, Trzaska v. Poland - application no. 25792/94, Kawka v. Poland - application no. 25874/94, Lietzow v. Germany - application no. 24479/94, Shishkov v. Bulgaria - application no. 38822/97, Graužinis v. Lithuania - application no. 37975/97, Włoch v. Poland - application no. 27785/95, G.K. v. Poland - application no. 38816/97, Frommelt v. Liechtenstein - application no. 49158/99 (http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/).

Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto dva uvedené nálezy Ústavního soudu a zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud tak ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 neměl výhrady k postupu soudu v případě, kdy "Stěžovatel nebyl propuštěn z vazby na svobodu, protože Vrchní soud v Praze se neztotožnil s názorem, že přes přetrvávající důvody vazby a přes konkrétní opodstatněnost trestního stíhání stěžovatele, kdy je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, může být postačujícím důvodem pro propuštění stěžovatele na svobodu fakt, že o předchozím ponechání stěžovatele ve vazbě krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby." Ústavní soud přitom zdůraznil, že tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, protože ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od případu sp. zn. I. ÚS 515/04, "nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Jinými slovy, v této věci neveřejná forma jednání soudu o pokračování omezení svobody stěžovatele přispěla k omezení jeho možnosti zvrátit svým vyjádřením rozhodnutí soudu, které se opíralo pouze o formálně konstatovaný vazební důvod." (Obdobně viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 513/04).

V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 pak Ústavní soud shledal, že "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna". Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí také dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě neuvedl jakékoliv konkrétní námitky, jež by naznačovaly, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly, a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení; již proto se nemůže svého práva být osobně slyšen důvodně domáhat ani v rámci podané ústavní stížnosti." (Obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 265/04, též srovnej III. ÚS 684/04.)

Rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 515/04 a IV. ÚS 239/04 vycházejí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srovnej jeho výše uvedená rozhodnutí, zejména pak Kampanis v. Greece, Nikolova v. Bulgaria, Shishkov v. Bulgaria).

Ústavní soud následně korigoval svůj názor v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, když shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04 [nepublikováno]).

Ústavní soud uzavírá, že český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle § 71 odst. 3, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst. 5, případně odst. 6. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby je nutné vždy. V ostatních případech při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.


V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je, pokud jde o jeho námitku absence osobního slyšení, zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel namítá absenci osobního slyšení při rozhodování o vazbě, Ústavní soud považuje za nutné v souladu se svou shora uvedenou judikaturou zdůraznit, že absence takovéhoto slyšení neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.

V daném případě ze spisu Okresního soudu nevyplývá, že by stěžovatel osobní slyšení před Okresním soudem požadoval, ani že by v této souvislosti uvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Rovněž ve své stížnosti proti usnesení Okresního soudu nežádal o osobní slyšení před Krajským soudem a neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by slyšen být měl. Proto Ústavní soud neshledal v postupu soudů nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že správný je názor stěžovatele, že absenci osobního slyšení před soudem, který rozhoduje o vazbě, nelze nahradit předchozím slyšením, při kterém nejsou přítomni všichni členové senátu, který následně o předmětné vazbě rozhoduje. Za dané situace to však, s ohledem na výše uvedené, není relevantní.

VI.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle § 43 odst. 1 písm. d), e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný, z části nepřípustný a z části jako návrh k jehož projednání není příslušný

V rámci podané ústavní stížnosti, stěžovatel požádal aby, vzhledem k tomu že věc je naléhavá, byl zvolen postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku v řízení před ním postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2005

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.