I. ÚS 2555/09
I.ÚS 2555/09 ze dne 29. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: LARM, a. s., se sídlem Netolice, Triumf 413, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Český Krumlov, Rooseveltova 37, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2008, čj. 10 Ca 228/2007 88, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2009, čj. 8 Afs 71/2008 119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zastaveno řízení o jeho kasační stížnosti a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv asvobod a v čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 26. 6. 2008 obdržela jeho právní zástupkyně shora označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel přiznal, že ke zpoždění se zaplacením soudního poplatku skutečně došlo. Poplatek uhradil ještě před obdržením usnesení o zastavení řízení, před jeho právní mocí, protože platbu za poplatek zaslal převodním příkazem ze dne 25. 6. 2008. Dne 26. 6. 2008, tedy následující den, obdržela jeho právní zástupkyně usnesení o zastavení řízení. Podle stěžovatele zákon o soudních poplatcích ani žádný jiný zákon neupravuje právní následky úhrady poplatku převodem na účet soudu namísto platby v kolcích. Ani poučení soudu v usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku nepoukazuje na právní následky zaplacení soudního poplatku převodem na účet, a nikoliv v kolcích. O těchto následcích nebyl poučen, praxi placení soudních poplatků převodem na účet užívá i u jiných soudů a nikdy s tím nebyly spojeny účinky zastavení řízení.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že řízení o kasační stížnosti stěžovatele bylo zastaveno. Z jeho odůvodnění vyplývá, že stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí Finančního úřadu v Prachaticích ze dne 4. 10. 2007, čj. 5696/07 1200. Tím mu vznikla poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích. Proto soud vyzval, usnesením ze dne 22. 5. 2008, čj. 10 Ca 228/2007 79, stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy a poučil jej o důsledcích nezaplacení soudního poplatku. Ve stanovené lhůtě, ani do doby rozhodování soudu, stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, a proto krajský soud řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Jako spornou označil otázku, zda stěžovatel uhradil soudní poplatek relevantním způsobem. Konstatoval, že včasné zaplacení soudního poplatku je jen jednou z podmínek pro připuštění kasační stížnosti k věcnému přezkumu. Poplatek musí být zaplacen nejen včas, ve správné výši, ale i odpovídajícím způsobem. Podle § 8 zákona o soudních poplatcích lze soudní poplatky platit kolkovými známkami nebo na účet příslušného soudu (jak ostatně učinil stěžovatel). Tohoto ustanovení však není možno použít v oblasti správního soudnictví, jelikož soudní řád správní (dále jen SŘS ) obsahuje speciální právní úpravu způsobu placení soudních poplatků. Podle § 37 odst. 3 SŘS musí být každé podání podléhající soudnímu poplatku opatřeno kolkovou známkou v odpovídající hodnotě. Zákon č. 150/2002 Sb. jako lex specialis uznává pouze zaplacení soudního poplatku prostřednictvím kolků. To potvrzuje i důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu. V této souvislosti odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 5 Afs 1/2007. Nejedná se tedy o situaci dvojího možného způsobu výkladu, ale o střet zákona obecného (zákon o soudních poplatcích) a zákona speciálního (soudní řád správní), ve kterém je nutno upřednostnit úpravu speciální. Nejvyšší správní soud odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS2/07, v němž Ústavní soud potvrdil oprávněnost odlišných procesních pravidel pro účastníky občanského soudního řízení a soudního řízení správního v oblasti placení soudních poplatků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu, nesouhlasí s tím, že postupoval podle § 37 odst. 3 SŘS a v tomto postupu spatřuje porušení svých základních práv na soudní ochranu. Dále poukázal na své organizační problémy, které způsobily, že soudní poplatek nebyl zaplacen řádně a včas a Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že tyto důvody nezohlednil.

K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

V předmětné věci Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu s ustanoveními zákona o soudních poplatcích a soudního řádu správního, když respektoval jejich vzájemný vztah jako lex generalis a lex specialis. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud tedy krajský soud vyzval stěžovatele usnesením, aby ve stanovené lhůtě zaplatil poplatek za podanou kasační stížnost v kolcích na připojeném tiskopise a způsob platby prostřednictvím převodu na účet výslovně vyloučil přeškrtnutím, dal stěžovateli jasný návod, jak postupovat. Vzhledem k tomu, že o následcích nesplnění poplatkové povinnosti byl stěžovatel řádně poučen, musí nést negativní následky jejího nedodržení. Samotný fakt, že v této věci správní soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Nutno podotknout, že pro rozhodování Nejvyššího správního soudu nebylo rozhodující, z jakých důvodů soudní poplatek nebyl zaplacen včas a v kolkových známkách. To zejména za situace, kdy právní zástupkyni stěžovatele byl, spolu s výzvou k uhrazení soudního poplatku, zaslán formulář k vylepení kolkových známek, na němž bylo jednoznačně uvedeno, že soudní poplatek nelze uhradit převodem na účet soudu. V návaznosti na to je zcela nemístná poznámka stěžovatele, že soud by měl zohlednit možné problémy advokátní kanceláře organizačního a personálního charakteru. Není třeba zdůrazňovat, že povinností advokáta, jež mu vyplývá přímo ze zákona, je všestranná ochrana práv a zájmů jeho klienta, kterou musí spolehlivým způsobem zajistit.

K argumentaci stěžovatele lze poukázat na fakt, že právní úprava, i stávající judikatura, je ve věci placení soudních poplatků značně benevolentní. I když je jasné, že současně s podáním návrhu k soudu musí navrhovatel zaplatit soudní poplatek, v případě jeho neuhrazení ho soud vyzve k zaplacení ve stanovené lhůtě. Pokud tuto lhůtu nedodrží, dává mu zákon ještě možnost zaplatit poplatek do právní moci usnesení

o zastavení řízení. V případě soudního řízení podle soudního řádu správního je však vyžadováno splnění jediné podmínky -každé podání podléhající soudnímu poplatku musí být opatřeno kolkovou známkou. Stěžovatel ani tuto jednu podmínku, kterou mu ukládá soudní řád správní, přes výzvu soudu nesplnil. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud nesplnění této podmínky stěžovateli neprominul a trval na jejím splnění, nelze považovat za přílišný formalismus, neboť je zcela v souladu se zákonem. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, která uvedl v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.