I. ÚS 2546/12
I.ÚS 2546/12 ze dne 28. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EUROGEMA CZ, a.s., se sídlem Blanická 917/19, Olomouc - Hodolany, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Blanická 19, proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 9. 5. 2012, č. j. 73077/2011-NH-30.1.2.-3.11.11, za účasti Ministerstva zdravotnictví České republiky jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má zato, že zasahuje do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 2, 4, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin vyplývají následující skutečnosti. Lékařským posudkem o uznání nemoci z povolání ze dne 6. 9. 2011, č. j. 107/2011 uznala Fakultní nemocnice Olomouc, Klinika pracovního lékařství jako orgán příslušný k rozhodování podle vyhl. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, zjištěné onemocnění posuzovaného M. Š., bývalého zaměstnance stěžovatelky, konkrétně onemocnění syndromem karpálního tunelu pravé horní končetiny, jako nemoc z povolání uvedenou v seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, v kapitole II., položce 10. Stěžovatelka navrhla podáním ze dne 21. 9. 2011 přezkoumání předmětného lékařského posudku. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstvo zdravotnictví ČR odvolání stěžovatelky zamítlo a lékařský posudek potvrdilo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí nebylo oznámeno, že bylo zahájeno řízení o uznání onemocnění pana M. Š. jako nemoci z povolání a nebylo s ní jednáno jako s účastníkem řízení. V průběhu celého šetření nebylo stěžovatelce doručeno žádné vyjádření Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje, o kterých se zmiňuje odůvodnění napadeného rozhodnutí, a stěžovatelka tak byla bez dalšího zbavena možnosti věcně argumentovat ve svůj prospěch. Stěžovatelka se proto domnívá, že správní orgány rozhodovaly na základě nedostatečných podkladů bez její přítomnosti. Pokud jde o výhrady stěžovatelky k obsahu lékařského posudku o uznání nemoci z povolání, zde stěžovatelka odkazuje na svůj návrh na přezkoumání lékařského posudku. Stěžovatelka i nadále trvá na tom, že z posudku jednoznačně nevyplývá, z jaké zdravotnické a spisové dokumentace středisko nemocí z povolání vycházelo. Stěžovatelka také rozporuje závěr o tom, že onemocnění zjištěné u pana M. Š. je nemocí z povolání a rozporuje rovněž i závěr o tom, že by tato případná nemoc z povolání vznikla při výkonu práce zedníka. Zcela kategoricky pak stěžovatelka popírá, že by nemoc z povolání, kterou pan Š. údajně trpí, měla být důsledkem pracovní činnosti, kterou pan Š. vykonával u stěžovatelky.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Námitky stěžovatelky jsou dvojího druhu. Jednak se jedná o námitky, které směřuji proti vadám správního řízení, v němž byl vydán předmětný posudek o uznání nemoci povolání, jednak stěžovatelka vyslovuje svůj nesouhlas s medicínskými závěry z tohoto rozsudku vyplývajícími.

Pokud jde o první okruh námitek, zde Ústavní ústav konstatuje, že stěžovatelka námitky procesního charakteru uplatnila poprvé až v ústavní stížnosti. Jak vyplývá z obsahu přiložených listin, stěžovatelka v návrhu na přezkoumání lékařského posudku uvedla pouze výhrady týkající se lékařského posouzení předmětné nemoci, případně přijatého postupu, který předcházel odborným závěrům. V důsledku této skutečnosti se shora uvedenými námitkami procesních vad správního řízení nemohlo Ministerstvo zdravotnictví zabývat, a jako takové jsou tedy vyloučeny z přezkumu Ústavním soudem, s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Nelze přitom akceptovat tvrzení stěžovatelky, že se o průběhu celého řízení dozvěděla až z konečného rozhodnutí ve věci. Námitky ohledně zahájení správního řízení a absence informování stěžovatelky směřují nepochybně do fáze řízení, která předcházela vydání lékařského posudku a stěžovatelka je měla tudíž uplatnit již v návrhu na jeho přezkoumání. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, neboť nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Druhý okruh námitek směřuje proti obsahu lékařského posudku o uznání nemoci z povolání. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud své usnesení ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 233/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém konstatoval, že "rozhodnutí o tom, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, které navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními. Správní orgán při svém rozhodování vychází z odborného lékařského posouzení, které je pro něj směrodatné. Proto také zákonodárce podobná rozhodnutí vyloučil ze soudního přezkumu...".

Také v nyní projednávané věci napadené rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 9. 5. 2012, č. j. 73077/2011- NH-30.1.2.-3.11.11, i jemu předcházející lékařský posudek o uznání nemoci z povolání vydaný dne 6.9.2011 Fakultní nemocnicí Olomouc, Klinikou pracovního lékařství pod č. j. 107/2011, závisely výlučně na posouzení zdravotního stavu pana M. Š. a nikoliv na posouzení otázek právních. Ostatně i z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatelky jsou jejím ryze laickým a subjektivním názorem na lékařské posouzení dané věci ("stěžovatel rozporuje závěr o tom, že onemocnění zjištěné u pana M. Š. je nemocí z povolání a rozporuje rovněž i závěr o tom, že by tato případná nemoc z povolání vznikla při výkonu práce zedníka"). Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem správních orgánů nesouhlasí, však nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. K námitkám týkajícím se správnosti závěrů lékařského posudku Ústavní soud dodává, že stěžovatelka neuvedla, jakým způsobem zasáhla tato skutečnost (uznání nemoci z povolání) do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.