I. ÚS 2545/12
I.ÚS 2545/12 ze dne 17. 10. 2012

N 175/67 SbNU 147
Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 17. října 2012 sp. zn. I. ÚS 2545/12 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro jihomoravskou oblast č. j. 111 371/2008-637/II ze dne 12. ledna 2009 a rozhodnutí téhož orgánu č. j. 111 371/2008-637/III ze dne 22. ledna 2009, jimiž byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., částku 6 684 Kč s příslušenstvím a stěžovateli byl ustanoven opatrovník z důvodu, že se nepodařilo mu první rozhodnutí doručit na adresu jeho posledního trvalého bydliště, za účasti Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219.
Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro jihomoravskou oblast č. j. 111 371/2008-637/II ze dne 12. ledna 2009 a rozhodnutí téhož orgánu č. j. 111 371/2008-637/III ze dne 22. ledna 2009 se ruší.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností podanou dne 9. července 2012 napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označená rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") a domáhá se jejich zrušení.

V důvodech ústavní stížnosti uvádí, že se o napadených rozhodnutích dověděl teprve v souvislosti s nahlédnutím do spisu ČTÚ, kdy také dne 9. května 2012 převzal prvé ze shora označených rozhodnutí, jímž mu byla stanovena povinnost zaplatit společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., částku 6 684 Kč s příslušenstvím. Ze spisu dále zjistil, že uvedené rozhodnutí mu bylo doručováno na adresu jeho posledního trvalého bydliště. Tam se mu však doručit nepodařilo, neboť stěžovatel se v té době nacházel ve výkonu trestu (jak dokládá potvrzením Věznice Brno). ČTÚ, aniž činil další šetření, stěžovateli ustanovil opatrovníka z řad svých zaměstnanců - Ing. D. S. a toto usnesení "doručoval" prostřednictvím veřejné vyhlášky. Ustanovený opatrovník nečinil žádné kroky, a obě napadená rozhodnutí tak nabyla právní moci, přičemž na základě prvého z nich je také proti stěžovateli vedena exekuce pod sp. zn. 9 EX 3636/09. Postupu ČTÚ stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vytýká, že se prakticky nijak nesnažil zjistit pobyt stěžovatele, přestože tento byl jiným státním orgánům znám, opatrovníkem mu ustanovil osobu z řad svých zaměstnanců, která nemohla a ani nijak účinně nehájila práva stěžovatele, jemuž tak bylo uvedeným postupem znemožněno účastnit se řízení, což je v rozporu se shora označenými články Listiny.

ČTÚ jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na obsah správního spisu, z něhož je zřejmé, že napadený příkaz zaslal stěžovateli na adresu uvedenou v návrhu na zahájení řízení. Po sdělení pošty, že stěžovatel se na uvedené adrese nezdržuje, učinil dotaz na Centrální evidenci obyvatel, jehož výsledkem bylo zjištění, že stěžovatel má od 20. května 2008 trvalý pobyt na úřední adrese H. B., a teprve poté přistoupil k ustanovení opatrovníka. Z jeho činnosti jako správního orgánu mu není známo, že existují jiné správní orgány, které mají evidenci osob, jež se nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody, jak uvádí stěžovatel ve své stížnosti. Je proto toho názoru, že postupoval v souladu se zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a se správním řádem a že zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka byly dány. Stran námitek stěžovatele proti osobě opatrovníka pak uvedl, že výběr opatrovníka byl v souladu s požadavky právního řádu platného v době rozhodování správního orgánu, neboť ve zvolené osobě je nutné především spatřovat odborníka na danou problematiku. Opatrovník se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, měl tudíž přehled o důkazech, které navrhovatel na podporu svých tvrzení doložil, a dále postupoval na základě své erudice a zkušeností. Skutečnost, že nevyužil možnosti podat opravný prostředek, neprokazuje, že stěžovatele řádně nezastupoval. Naopak, pokud považoval vydaný příkaz za správný, bylo by podání opravného prostředku pro zájmy stěžovatele spíše kontraproduktivní, způsobující zvýšené náklady řízení. Účastník řízení zastává názor, že za stavu, kdy stěžovatel o existenci smluvního vztahu musel vědět, bylo jeho povinností o nástupu trestu informovat poskytovatele služeb a smluvní vztah vypovědět, popř. dohodnout odlišný způsob platby. Vzhledem k tomu, že žádný právní předpis výslovně nezakazuje při ustanovení opatrovníka účastníkem zvolený postup, a současně proto, že v tomto konkrétním případě nejsou dány okolnosti, které by podle správního řádu osobu ustanovenou opatrovníkem z výkonu této funkce vylučovaly, odmítá kolizi zájmů a poukazuje na to, že ustanovování opatrovníků z řad vlastních zaměstnanců bylo v době vydání napadeného rozhodnutí běžné i u jiných správních orgánů. Navíc upozorňuje, že v daném případě jde o správní řízení vedené ve věci soukromoprávního sporu poskytovatele a uživatele služeb elektronických komunikací, a nešlo tedy o správní řízení nesporné vedené z moci úřední, kde by se "konflikt zájmů" dal teoreticky předpokládat. Z těchto ve vyjádření dále rozvedených důvodů navrhl ČTÚ zamítnutí ústavní stížnosti.

Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s., jak je možno dovodit z obsahu jejího podání ze dne 30. března 2012, se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.
Ústavní soud, vycházeje ze své dřívější judikatury, poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a potvrzení Věznice Brno, z nichž je patrno, že tvrzení stěžovatele týkající se obsahu napadených rozhodnutí, jeho pobytu ve vězení, částečně i postupu ČTÚ před ustanovením opatrovníka, včetně tvrzení, že opatrovníkem mu byla ustanovena osoba z řad zaměstnanců ČTÚ, odpovídají skutečnosti, posoudil ústavní stížnost jako důvodnou.

Nejprve bylo třeba se zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; Ústavní soud tak posuzoval, zda byla dodržena šedesátidenní lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadená rozhodnutí totiž nabyla právní moci, aniž proti nim byl podán opravný prostředek. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvního stupně postupoval správně, "když a jak" stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost přípustná [např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171), I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), I. ÚS 3267/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 106/49 SbNU 555) a II. ÚS 817/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 100/61 SbNU 519); všechna dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 9. července 2012 domáhá zrušení rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, jehož byl (resp. měl být) účastníkem. O tomto rozhodnutí se však dozvěděl až dne 9. května 2012 při nahlížení do spisu ČTÚ. Ústavní soud proto přistoupil k meritornímu přezkoumání ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že předmětná usnesení nebyla stěžovateli řádně doručena, a nemohl tak vyčerpat všechny zákonem dané procesní prostředky ani podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavními stížnostmi s podobnou ústavněprávní argumentací jako v nyní projednávané věci se již Ústavní soud ve svých rozhodnutích zabýval. Jde o rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2966/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 34/56 SbNU 383), I. ÚS 3267/07 (viz výše), IV. ÚS 2992/08 ze dne 19. 5. 2010 (N 109/57 SbNU 397), II. ÚS 1090/07 (viz výše), II. ÚS 817/11 (viz výše) a II. ÚS 1512/11 ze dne 8. 9. 2011 (N 156/62 SbNU 365), přičemž tam přijaté závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc a v podrobnostech lze na ně odkázat. V těchto nálezech dal Ústavní soud mj. najevo, že i ve správním řízení - s odkazem na ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu a ustanovení § 128 o. s. ř - je před ustanovením opatrovníka osobě, které se nepodařilo doručit písemnost na adresu trvalého bydliště, třeba vyčerpat všechny možnosti za účelem zjištění místa jejího pobytu. Takto však účastník řízení v posuzovaném případě nepostupoval. Učinil sice dotaz na Centrální evidenci obyvatel, nevyužil však již možnosti dotazu na Centrální evidenci vězněných osob, kterou spravuje Generální ředitelství Vězeňské služby a která ve smyslu ustanovení § 23a zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, poskytuje informace o osobách ve výkonu trestu také správním orgánům, pokud je potřebují pro svou činnost.

Také k osobě ustanovovaného opatrovníka je třeba odkázat na zmiňovanou judikaturu, z níž je patrno, že při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, zda by nemohlo dojít ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec ČTÚ jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731)]. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem účastníka řízení ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Skutečnost, že v souzené věci opatrovník nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností, je tedy nutné vidět právě ve světle tohoto konfliktu zájmů.

Ústavní soud uzavírá, že spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ze strany ČTÚ v tom, že tento úřad před ustanovením opatrovníka nedostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele, jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva (což také řádně nečinila), čímž mu znemožnil účast na řízení a možnost hájit v něm svá práva. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti jako opodstatněné v celém rozsahu vyhověl a v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil, přičemž tak učinil za souhlasu účastníků řízení podle § 44 odst. 2 citovaného zákona s upuštěním od ústního jednání ve věci.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.