I. ÚS 2545/08
I.ÚS 2545/08 ze dne 1. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2010 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 801/2008, takto:
I. V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.

II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 801/2008, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základního práva na ochranu listovního tajemství a tajemství dalších písemností a záznamů garantovaného v čl. 13 Listiny a základního práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, k čemuž došlo v důsledku nerespektování principů stanovených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Usnesením sp. zn. I. ÚS 2545/08 ze dne 18. 3. 2009 rozhodl Ústavní soud o přerušení řízení, neboť byl v předmětné věci spoluodsouzeným R. H. podán podnět k stížnosti pro porušení zákona. Z výpisu centrální evidence obyvatel Ústavní soud na základě dopisu stěžovatele zjistil, že R. H. zemřel dne 16. 10. 2009 a z tohoto důvodu byl podnět k podání stížnosti pro porušení zákona Ministerstvem spravedlnosti odložen (č.l. 36). Protože odpadl důvod k přerušení řízení, bylo rozhodnuto o tom, že se v řízení o ústavní stížnosti pokračuje.

Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 193/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 4 T 193/2002 byl stěžovatel uznán vinným společně s dalšími obžalovanými z trestného činu krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. z., v tehdy platném znění (dále jen "tr. z."), ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. z., dále trestným činem poškozování cizí věci podle ust. § 257 odst. 1 tr. z., ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. z., trestným činem porušování domovní svobody podle ust. § 238 odst. 1, 2, 3 tr. z., ve spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 tr. z., dále trestným činem vydírání podle ust. § 235 odst. 1 tr. z., trestním činem ublížení na zdraví podle ust. § 221 odst. 1 tr. z. a trestním činem výtržnictví podle ust. § 202 odst. 1 tr. z. (č.l. 1500). Podle okresního soudu měly nejpodstatnější vliv na rozhodnutí o vině obžalovaných "záznamy o telekomunikačním provozu mobilních telefonních stanic obžalovaných H., Š., P. a B., které byly u hlavního líčení přečteny. Odposlechy pak mají návaznosti i na výpovědi svědků v jednotlivých případech i na protokoly o ohledání míst činů" (č.l. 1508). Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let. O odvolání stěžovatele (č.l. 1513-1515) rozhodl svým rozsudkem Krajský soud v Ostravě dne 24. 5. 2005 sp. zn. 4 To 199/2004, kterým byl rozsudek zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let. Krajský soud se též obsáhle vyjádřil k zákonnosti a použitelnosti odposlechů, ze kterých lze podle jeho názoru, jako z důkazů neodkladných a neopakovatelných, vycházet (č.l. 1611). Krajský soud dále nově kvalifikoval trestný čin krádeže podle ust. § 247 odst. 3 písm. a) tr. z. jako čin spáchaný členy organizované skupiny. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém především namítal, že nosiče, jejichž obsahem byly otisky veškerých záznamů telekomunikačního provozu, nebyly během jediného hlavního líčení přehrány, ale byly pouze přečteny (č.l. 1662). Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 801/2008 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné a upozornil na to, že v dovolání je možno vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, nikoliv skutkové námitky. Extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními v projednávané věci Nejvyšší soud neshledal (s. 3 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Plně podloženým byl podle jeho názoru závěr krajského soudu, že obvinění D. B. a R. H. spáchali trestný čin krádeže jako členové organizované skupiny (s. 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Porušení svých základních práv a svobod spatřoval stěžovatel v tom, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovolací námitkou legálnosti odposlechů, jakož i otázkou jejich procesní použitelnosti. Právě tento protiústavní postup Nejvyššího soudu vedl k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Okresní soud v Novém Jičíně dospěl ke svému rozhodnutí o vině stěžovatele především na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle ust. § 88 a násl. tr. ř. Podmínky pro aplikaci tohoto ust. zákona avšak podle názoru stěžovatele splněny nebyly. Jak uvádí stěžovatel, v době pořízení odposlechů nešlo podle jeho názoru o kvalifikovaný trestný čin ve smyslu zvlášť závažného trestného činu podle ust. § 41 odst. 2 tr. z. ve spojení s ust. § 62 tr. z. Dále důkazem není a ani být nemohl toliko přepis odposlechů, který "podléhá subjektivní selekci a interpretaci toho kterého policisty, ale naopak je třeba, má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, připojit k němu protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila, dále pak ostatní záznamy označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy." Podle názoru stěžovatele nemohl být důkazem toliko přepis odposlechů bez vlastního záznamu, neboť se v takovém případě jedná o důkaz nepřezkoumatelný a nepřípustný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 248/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Jinak řečeno, v takovém případě je dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle (srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2005 sp. zn. IV.ÚS 122/05 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí porušilo ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to v ústavní stížnosti namítal. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry dovolacího soudu, který se podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím ocitnul mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel svou stížností napadl pouze rozhodnutí dovolacího soudu, kterému však podle jeho názoru nelze z hlediska ústavnosti, jak bude níže rozebráno, nic vytknout. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ústavně přijatelně interpretoval a aplikoval ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je charakteristickým rysem dovolání, že dovolací důvody zásadně spočívají v právních vadách, nikoliv ve vadách skutkových (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář - II. díl. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 2013n.). Nejvyšší soud je "zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje hmotně právní kvalifikaci; samotné skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit" (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 960). Dovolací soud správně dovodil, že se "dovolání nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soud v rámci postupu podle ust. § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod." Nejvyšší soud též v odůvodnění svého rozhodnutí případně upozornil na to, že o podřaditelnosti skutkových námitek pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by šlo uvažovat pouze v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů, což se v daném případě nestalo. Tento závěr, který učinil Nejvyšší soud, je z hlediska ústavnosti možno aprobovat.

Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele o nezákonnosti provedených odposlechů, jíž odůvodňoval své dovolání. Stěžovatel i v ústavní stížnosti namítal, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl pořízen v rozporu se zákonem, neboť v době pořízení odposlechu nebylo trestní řízení vedeno pro kvalifikovaný trestný čin ve smyslu závažného trestného činu podle ust. § 41 odst. 2 ve spojení s ust. § 62 tr. z. Ze soudního spisu však vyplývá, že trestní řízení bylo vedeno mj. pro zvláště závažný trestný čin krádeže (srov. č.l. 1) ve smyslu ust. § 247 odst. 3 písm. a) a b) tr. z., u něhož činila horní hranice trestu odnětí svobody osm let. Tak byla naplněna podmínka stanovená v ust. § 41 odst. 2 tr. z., podle něhož jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. K otázce posouzení zvlášť závažných trestných činů stěžovatele se též případně vyjádřil krajský soud (č.l. 1610nn.), který nepřijal argumentaci odvolání, že výše škody nedosáhla hranice pro posouzení zvlášť závažného trestného činu. K nařízení odposlechů došlo na základě příkazu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 40 Nt 1303/2002/V, a proto Ústavní soud nemá důvodu se domnívat, že zákonné podmínky pro nařízení odposlechů nebyly splněny. Na základě výše uvedeného nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že odposlechy byly nařízeny podle zákona příslušným soudcem okresního soudu a výpisy hovorů byly vyhotoveny v protokolech podle požadavků ust. § 88 odst. 4 tr. ř. Protože nic nesvědčilo tomu, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl pořízen jako důkaz v rozporu se zákonem, dovolací soud podle názoru Ústavního soudu nepochybil, když tuto stěžovatelovu námitku nepodřadil pod výše uvedený, stěžovatelem uplatněný dovolací důvod.

Ani další stěžovatelově námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Výtku, že nosiče, jejichž obsahem byly otisky veškerých záznamů telekomunikačního provozu, nebyly během hlavního líčení přehrány, nýbrž jen přečteny (č.l. 1663), z čehož stěžovatel v ústavní stížnosti dovodil, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl použit jako důkaz v rozporu se zákonem, Ústavní soud neshledal důvodnou. Při jejím posouzení Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel svou stížností napadl pouze rozhodnutí dovolacího soudu. Přitom námitku nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu k důkazu z důvodu, že byly toliko přečteny záznamy o nich, uplatnil až v řízení před dovolacím soudem, zatímco v řízení před soudem I. stupně a v odvolacím řízení přehrání záznamů nenavrhoval. Nejvyšší soud nevybočil z mezí ústavnosti, když námitku stěžovatele nepřijal a v odůvodnění svého rozhodnutí jen konstatoval, že námitky proti skutkovému základu věci nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud neměl žádný důvod, proč by se od závěrů, které učinil krajský soud, odchyloval, neboť odvolací soud důkladně odůvodnil, proč nebylo třeba přepis hovorů s obsahem záznamů na CD-R porovnávat (č.l. 1612). Za situace, kdy v hlavním líčení ani v odvolacím řízení nebyl vznesen požadavek na přehrání zaznamenaných hovorů z důvodu možné neautentičnosti přepisů, ačkoliv tuto námitku stěžovatel uplatnit mohl, se tato později uplatněná námitka jeví jako účelová. Stěžovatel totiž netvrdil a tím méně doložil, že by s přepisy odposlechů mohlo být v jeho neprospěch nějakým způsobem manipulováno, a proto by neměly být jako důkaz provedeny. Ústavní soud nemá důvod domnívat se, že by přepisy odposlechů nebyly odrazem pořízeného zvukového záznamu. Navíc v dovolacím řízení ani v řízení o ústavní stížnosti se nova zásadně nepřipouštějí (srov. usnesení ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. I.ÚS 863/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočilo z ústavněprávního rámce, resp. že by Nejvyšší soud porušil základní práva stěžovatele. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele dovolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2010

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.