I. ÚS 254/05
I.ÚS 254/05 ze dne 4. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. P. a R. P., zastoupených JUDr. Josefem Marečkem, advokátem se sídlem Mírové nám. č. 232, 517 21 Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, č.j. 29 Odo 1060/2003-126, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č.j. 37 Cm 141/2001-67, ve věci žalobců Mgr. M. P. a R. P. (dále jen "stěžovatelé") proti žalovanému Mgr. Martinu Boučkovi (dále jen "žalovaný"), správci konkurzní podstaty úpadce Stavoservis, spol. s r.o. (dále jen "úpadce"), o vyloučení věci z konkurzní podstaty, rozhodl tak, že žalovaný je povinen vyloučit z konkurzní podstaty úpadce nemovitost stěžovatelů č.p. 1420 na st. p. č. 3454, vše zapsáno v katastru nemovitostí u KÚ Ústí nad Orlicí, na LV č. 4375 (dále jen "nemovitost"; ve výrokové části I.) a dále, že žalovaný je povinen nahradit stěžovatelům do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 11.912,80 Kč (ve výrokové části II.).

KS poukázal především na skutečnost, že k posouzení tvrzeného nároku stěžovatelů považuje za klíčové zodpovězení otázky, zda zástavní smlouva uzavřená mezi úpadcem a Komerční bankou, pobočkou Ústí nad Labem (dále jen "KB") ze dne 28. 8. 1997 je platným právním úkonem, či nikoliv. Při aplikaci ustanovení § 39 o.z. dospěl KS k závěru, že se jedná o neplatný právní úkon, který obchází ve svých důsledcích zákon a příčí se dobrým mravům. Z čl. 5 smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1997 se jednoznačně podává, že pozemek i stavba (zhotovovaná pro stěžovatele) může být zatížena zástavním právem k zajištění pohledávek ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, ale zcela zřejmě toliko pro kupující (stěžovatele), a nikoli pro úpadce. Jestliže úpadce toto smluvní ujednání porušil, porušil současně ustanovení § 39 o.z., jestliže je navíc nepochybné, že zástavní smlouva sloužila k zajištění i jiných pohledávek KB, než pohledávek, které pro stěžovatele vyplývaly z poskytnutého hypotečního úvěru. KS proto dospěl k závěru, že žaloba je po právu, a vyhověl jí.

Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 17. 4. 2003, č.j. 13 Cmo 263/2002-89, rozsudek KS změnil tak, že se žaloba o vyloučení nemovitostí stěžovatelů z konkurzní podstaty úpadce zamítá.

VS na rozdíl od KS dospěl k závěru, že stěžovatelé jako vlastníci sporné nemovitosti mají zároveň postavení zástavních dlužníků na základě platné zástavní smlouvy (neplatné je pouze ujednání čl. 5 pro nesrozumitelnost podle § 37 o.z.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé i přes výzvu žalovaného nevyplatili ve prospěch konkurzní podstaty zajištěnou pohledávku, ani nesložili cenu zástavy, kterou je pohledávka konkurzního věřitele vůči úpadci zajištěna, zapsal žalovaný v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, předmět zástavní smlouvy do soupisu majetku konkurzní podstaty. V řízení nebyl zjištěn a prokázán žádný z důvodů, pro který měl soud dospět k závěru, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, přičemž pouze ze způsobu či z okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, nelze dovozovat jeho neplatnost podle § 39 o.z. (podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům). VS proto uzavřel tak, že předmětná nemovitost zajišťuje pohledávky zástavního věřitele vůči úpadci, takže žalobě stěžovatelů nelze vyhovět.

Nejvyšší soud ČR (dále jen "NS") napadeným usnesením ze dne 27. 1. 2005, č.j. 29 Odo 1060/2003-126, odmítl dovolání stěžovatelů a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. Uvedl, že dovoláním napadený rozsudek byl zástupci stěžovatelů s procesní plnou mocí (ze dne 8. 4. 2003) doručen dne 9. 6. 2003 a ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání byl den 11. 8. 2003. Dovolání bylo podáno osobně u soudu dne 8. 8. 2003, tedy včas. Jednalo se však o tzv. blanketní dovolání, neboť i když obsahovalo čtyři strany textu, převážná část se týkala označení účastníků, věci a reprodukce rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolací důvody jsou vymezeny jen tak, že stěžovatelé namítají, že "řízení před vrchním soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]". Stěžovatelé dále uvedli, že mají za to, že napadený rozsudek VS je rozhodnutím ve věci samé, a že dovolání je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; bez ohledu na nepřesné poučení uvedené v závěru rozsudku VS jsou navíc přesvědčeni, že tento rozsudek má po právní stránce zásadní význam, zejména pokud jde o vyhodnocení podkladů k dovození absolutní neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 39 o.z. Stěžovatelé uzavřeli, že bližší odůvodnění podaného dovolání předloží ihned po návratu jejich zástupce z pobytu v zahraničí a požadují, aby NS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil VS k dalšímu řízení.

NS poukázal na výklad právní teorie i soudní praxe, který se shoduje v tom, že výše popsaným způsobem k náležitému vymezení dovolacích důvodů nedošlo [srov. např. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 912 co do odvolacího důvodu, a str. 1065 co do dovolacího důvodu; v judikatuře např. (ve vztahu k náležitostem odvolání) usnesení NS uveřejněné pod č. 29/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Jinak řečeno, pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 (případně též odst. 3) o.s.ř. není (pojímáno z obsahového hlediska) řádným uplatněním dovolacího důvodu. Z takto pojatého dovolání v žádném směru neplyne, v čem konkrétně stěžovatelé spatřují vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] ani v čem konkrétně dovolatelé shledávají právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávným [§ 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř.]. Podání, jimž stěžovatelé dovolání odůvodnili, je sepsáno (až) 27. 11. 2003 a podáno u soudu (až) 4. 12. 2003.

NS dále uvedl, že z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že VS účastníkům poskytl poučení ("Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam."), které je nesprávné, neboť dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu bylo - dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - přípustné bez omezujících podmínek.

NS proto uvedl, že nesprávné poučení o dovolání mělo za následek, že stěžovatelům uběhla lhůta k jeho podání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (§ 240 odst. 3 o.s.ř.), tedy 9. 10. 2003. Podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která bylo stěžovatelům určena ke splnění této podmínky. V souzené věci byli stěžovatelé již při podání blanketního dovolání řádně (ve smyslu § 241 o.s.ř.) zastoupeni advokátem JUDr. Josefem Marečkem (na základě procesní plné moci z 8. 4. 2003).

NS dále zdůraznil, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může odvolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. tak zamezuje tomu, aby podáváním tzv. blanketních dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty. Lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. je pak lhůtou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. (srov. usnesení NS uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

NS konečně poukázal na skutečnost, že lhůta k doplnění dovolání o chybějící důvody tak stěžovatelům [z výše uvedených důvodů (tj. v důsledku nesprávného poučení o podání dovolání)] marně uběhla dne 9. 10. 2003. NS proto dovolání ve shodě s ustanovením § 241b odst. 3 a § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítl, neboť k podání došlému soudu až dne 4. 12. 2003 "již co do v něm uvedených dovolacích důvodů přihlédnout nemohl". NS dodal, že výsledek dovolacího řízení by nebyl jiný ani kdyby NS za řádný průkaz zastoupení stěžovatelů v dovolacím řízení pokládal až procesní plnou moc, kterou stěžovatelé vystavili JUDr. Marečkovi dne 7. 8. 2003. Tato plná moc byla totiž soudu předložena až s přípisem datovaným 9. 10. 2003 a došlým soudu 14. 10. 2003. Z tohoto pohledu by pak lhůta k doplnění dovolání o dovolací důvody stěžovateli uplynula nejpozději dne 14. 10. 2003 (srov. § 241b odst. 3 větu druhou část věty před středníkem o.s.ř.).

II.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, č.j. 29 Odo 1060/2003-126, napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které stručně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení v souzené věci. Z "věcného i procesního hlediska" namítli, že ústavní stížností napadené rozhodnutí NS "je nesprávné a nespravedlivé a že způsobem rozhodnutí o dovolání byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu". Došlo totiž k porušení jejich práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé spatřují pochybeni NS především v tom, že odmítl jejich dovolání s odůvodněním, že ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. nedoplnili chybějící náležitosti dovolání. Oproti tomu jsou stěžovatelé přesvědčeni, že "naprosto všechny zákonem požadované náležitosti obsahovalo již naše dovolání sepsané advokátem dne 8. 8. 2003 a že toto podání nelze pokládat pouze za t. zv. blanketní dovolání". K tomu je vede nejen rozsah textu, ale i jeho obsah, v němž "mj. zřetelně uvedli, že řízení před vrchním soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Použité dva odvolací (poznámka: správně dovolací) důvody jsme tím nezaměnitelně identifikovali jak textově, tak i uvedením příslušných ustanovení právního předpisu, jenž je procesně připouští". Stěžovatelé se proto domnívají, že své povinnosti splnili a bylo na NS, aby posoudil věcně jejich důvodnost a aby napadené rozhodnutí VS buď zrušil, nebo dovolání zamítl (nikoli odmítl). Stěžovatelé uvedli, že na takové posouzení mají právo nejen proto, že vynaložili soudní poplatek, ale především z titulu oprávnění založených dále uvedenými ustanoveními Ústavy ČR a Listiny.

Stěžovatelé kvalifikují závěry napadeného rozhodnutí jako případ odmítnutí spravedlnosti, neboť "jednotný výklad podávaný právní teorií i soudní praxí" poškozuje práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Stěžovatelé se nadto nepokládají za důstojné a odpovídající postavení NS, aby v odůvodnění citoval z publikací komerčních nakladatelství právnické literatury, resp. na ně odkazoval. Požadavku srozumitelnosti prý neodpovídá ani odkaz na úředně nepublikovaný judikát.

Stěžovatelé dále poukázali na to, že k závěru o tzv. blanketním dovolání vedla NS zřejmě skutečnost, že advokát stěžovatelů "po návratu na pracoviště provedl i další (zevrubnější) skutkovou a právní precizaci dovolacích důvodů v podání, datovaném dnem 27. listopadu 2003". Stěžovatelé k tomu namítli, že pokud "dovolací důvody přehledně, zcela srozumitelně a nezaměnitelně specifikovali už v dovolání, sepsaném advokátem dne 8. srpna 2003, nelze nám v předkládání dalších (pouze však doplňujících) podání, až do rozhodnutí nejvyššího soudu o dovolání nijak bránit". Přímým důsledkem vadného posouzení obsahu dovolání je i nesprávné rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelé se proto domnívají, že se NS nesprávným procesním postupem dostal do rozporu především s ustanovením § 241b odst. 3 o.s.ř. a v souhrnu jeho pochybení stojí ústavní stížností napadené rozhodnutí v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 Listiny.

Stěžovatelé si jsou vědomi toho, že Ústavní soud neplní funkci poslední instance (a v této souvislosti obecně poukázali na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Tvrdí však, že je NS odmítnutím dovolání neúměrně poškodil na právech garantovaných citovanými čl. Ústavy ČR a Listiny. Žádají proto, aby se Ústavní soud vyjádřil k naznačeným hmotněprávním otázkám a aby věc posoudil v patřičném souladu se zásadami přirozenoprávní nauky a ve shodě se zněním Listiny.

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, č.j. 29 Odo 1060/2003-126, zrušuje a věc se v rozsahu zrušení vrací Nejvyššímu soudu ČR k dalšímu řízení.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili Nejvyšší soud ČR, Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastník Mgr. Martin Bouček, správce konkurzní podstaty úpadce.

NS ve svém vyjádření v prvé řadě poukázal na povrchní a nekonkrétní argumentaci stěžovatelů ve vztahu k tvrzeným porušením Ústavy ČR a Listiny; postrádá především ústavní rozměr (odpovídající ústavněprávní argumentaci) stížnosti a konkretizaci stěžovateli uvedených porušení jednotlivých ustanovení Ústavy ČR a Listiny na tvrzené pochybení NS.

NS především považuje za zcela nepřípadné tvrzení stěžovatelů, že porušil čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť spor byl od počátku veden o vyloučení majetku z konkurzní podstaty, přičemž žádné rozhodnutí "orgánu veřejné správy" předmětem rozhodování (soudního přezkumu) nabylo. NS dále poukazuje na to, že čl. 37 odst. 3 Listiny stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, zatímco s porušením tohoto ustanovení se žádná konkrétní argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti nepojí.

NS se dále vyjádřil ke stěžovateli jednotlivě uváděným argumentům.

K napadenému výroku o nákladech dovolacího řízení poukázal na skutečnost, že tento výrok nenapadají samostatně, rozhodnutí o něm činí závislým pouze a jen na neústavnosti výroku o odmítnutí dovolání a za této situace jiný výrok NS (se zřetelem k ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., jež jsou plně konformní s ústavním pořádkem ČR a na něž NS v odůvodnění odkázal) ani není možný.

Za nepřípadnou NS dále považuje argumentaci stěžovatelů odkazující na zaplacený soudní poplatek, což v žádném případě nemůže zhojit vady dovolání. Stěžovatelé naopak mají ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (tj. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto pro vady, jež brání jeho projednání), právo na vrácení zaplaceného poplatku. Za nevhodné a "právně bezcenné" považuje NS tvrzení stěžovatelů o nevhodnosti odkazů na právní teorii a judikaturu a naopak poukazuje na běžné používání těchto zdrojů k právní argumentaci. Ke svému "úředně nepublikovanému judikátu" NS uvádí, že od poloviny roku 2000 jsou všechna konečná rozhodnutí NS zveřejňována na internetových stránkách; závěr, že šlo o tzv. blanketní dovolání, byl založen pouze na rozhodnutích Nejvyššího soudu, uvedených ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod č. 29/2001 a 21/2004).

NS dále popírá pravdivost ničím nepodloženého tvrzení stěžovatelů, že podání z 8. 8. 2003 pokládal za blanketní proto, že je stěžovatelé následně doplnili podáním ze dne 27. 11. 2003. Stejně tak NS neakceptuje názor stěžovatelů, že rozsah podání z 8. 8. 2003 vylučuje jeho závěr o blanketním dovolání, neboť délka (rozsah) podání nemá objektivně vzato žádný vliv na posouzení, zda podání má náležitosti předepsané zákonem.

K tvrzení stěžovatelů, že podání (dovolání) z 8. 8. 2003 náležité (zákonem požadované) vymezení dovolacích důvodů obsahovalo, poukazuje NS na to, že stěžovatelé vlastně předkládají Ústavnímu soudu k zodpovězení otázku, zda k vymezení některého z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o.s.ř. postačuje pouhá doslovná citace textu těchto ustanovení. NS vyslovuje přesvědčení, že odpověď na uvedenou otázku nutně musí být záporná, neboť: 1. stěžovatelé v citovaném podání [v němž uvedli, že řízení před vrchním soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) a že rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 a odst. 2 písm. b) o.s.ř.)] sice předem ohlásili, že bližší odůvodnění předloží po návratu zástupce z pobytu v zahraničí, avšak současně v ústavní stížnosti uvedli, že dovolací důvody přehledně, zcela srozumitelně a nezaměnitelně specifikovali už v dovolání sepsaném advokátem dne 8. 8. 2003. V této návaznosti je proto logické usuzovat, že podání z 8. 8. 2003 je tím, za co je považoval NS; totiž neúplným (řádné vymezení dovolacích důvodů postrádajícím) podáním, jež zástupce stěžovatelů narychlo sepsal před svým odjezdem do zahraničí, aniž si plně uvědomil následky úpravy obsažené v § 241b odst. 3 o.s.ř., 2. je nutné uvědomit si smysl povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení (podrobněji srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 1060), kterým zákon sleduje, aby se dovolateli dostalo skutečně kvalifikované právní pomoci, aby podané dovolání vyhovovalo především formálním požadavkům na ně kladeným a aby dovolací soud mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů, které jinak vyvolává potřeba odstraňovat vady podání. Obdobné důvody lze spatřovat i v argumentaci, která se týká povinného zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s. 2001, str. 198). K povaze povinného zastoupení v dovolacím řízení se ostatně vyjádřil ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. Pl. ÚS 43/2000), 3. kdyby pro dovolací přezkum postačovalo vymezit dovolací důvody pouhou citací ustanovení o.s.ř., jež tyto důvody taxativně vypočítává (§ 241a odst. 2 a odst. 3 o.s.ř.), pak by bylo nutné se ptát, zda k tomu je zapotřebí advokáta a zda by institut povinného zastoupení advokáta v dovolacím řízení v takovém pojetí vskutku plnil účel přisuzovaný mu teorií i judikaturou Ústavního soudu, 4. z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. se podává, že úsudek stěžovatelů, podle kterého postačovalo vymezit dovolací důvody pouhou citací ustanovení o.s.ř., nemůže obstát. K tomu, aby bylo možné mít dovolací důvod podle tohoto ustanovení za řádně uplatněný, musí dovolatel označit konkrétní skutkové zjištění, z něhož napadené rozhodnutí nesprávně vychází a uvést důvody pro tvrzení, že jde o zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Paušální opis citovaného ustanovení jako řádný dovolací důvod proto obstát nemůže (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) 5. obdobné (ve vztahu k bodu 4.) platí pro dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť jeho pouhá citace (aniž by byl uveden odkaz na vady řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) je neurčitá a nekonkrétní již proto, že dovolatel nepojmenovává vadu, o kterou jde a tím dovolacímu soudu znemožňuje zabývat se konkrétně jeho tvrzením o existenci "určité" vady řízení (které navíc nemusí být seznatelné ze spisu). Stejnou argumentaci lze použít i pro dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť paušální prohlášení o nesprávném právním posouzení věci je - bez vysvětlení toho, v čem nesprávnost podle dovolatele spočívá - neurčité (nekonkrétní).

NS je dále přesvědčen, že náležitosti dovolání z pohledu náležitého vymezení dovolacího důvodu musí být posuzovány stejně bez ohledu na to, jakou povahu má dovoláním napadené rozhodnutí; přitom je zřejmé, že kdyby dovolání mělo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohlo by podání z 8. 8. 2003 z hlediska dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. obstát. Postrádalo by totiž konkrétní údaje, z nichž by NS mohl či měl usuzovat na zásadní významnost napadeného rozhodnutí po právní stránce. Pokud pak stěžovatelé tvrdí, že dovolací důvody přehledně, zcela srozumitelně a nezaměnitelně specifikovali už v podání sepsaném advokátem dne 8. 8. 2003, pak by podání z 27. 11. 2003 logikou jejich nazírání nebylo rozvedením již dříve řádně formulovaných důvodů, nýbrž jejich zúžením.

NS konečně poukázal na to, že názor formulovaný v ústavní stížností napadeném usnesení NS byl dostatečně publikovaný a známý již v době podání dovolání stěžovatelů.

NS proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.

VS ve svém vyjádření odkázal na výrok a odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 4. 2003, č.j. 13 Cmo 263/2002-89, a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

KS ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění rozsudku ze dne 26. 6. 2002, č.j. 37 Cm 141/2001-67, a uvedl, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.

Vedlejší účastník Mgr. Martin Bouček, správce konkurzní podstaty úpadce, ve svém vyjádření uvedl, že se svého procesního postavení nevzdává. Má za to, že napadeným usnesením nebyla porušena základní lidská práva stěžovatelů; ze shromážděných materiálů je zřejmé, že stěžovatelům byla po celou dobu projednávání věci poskytnuta soudem stanoveným způsobem ochrana jejich práv. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým se ústavní stížnost stěžovatelů zamítá. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovateli, resp. jeho advokátu, byla zaslána vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka Mgr. Martina Boučka s tím, že se k nim může ve stanovené lhůtě vyjádřit. Ten však této možnosti nevyužil.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítají porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhali. Ústavní soud neshledal v argumentaci NS, která je dostatečná a jasná, ani porušení zákonných ustanovení procesních. Ústavní soud se navíc nedomnívá, že by vůbec mohlo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť předmětem řízení před NS ani v řízení před soudy nižších stupňů rozhodnutí orgánů veřejné správy nebylo.

Pokud jde o důvody, pro které NS odmítl dovolání stěžovatelů, Ústavní soud nemá, co by - z ústavněprávního hlediska - k jejich vysvětlení dodal. NS jasně, přehledně a způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, uvedl a rozvedl argumenty, které jej k jeho rozhodnutí vedly. Vysvětlil důsledky nesprávného poučení odvolacího orgánu o (ne)přípustnosti dovolání v souzené věci, což vedlo k prodloužení lhůty k podání dovolání a náležitě se zabýval i otázkou odstranění vad původního podání dovolatelů - stěžovatelů. NS poukázal na povahu tzv. blanketních dovolání a na nutnost doplnění dovolacích důvodů v příslušné lhůtě. Ústavní soud nezpochybňuje ani odkazy NS na judikaturu a na výklad podávaný právní teorií; ani jejich použití v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí za protiústavní považovat nelze. Ústavní soud připomíná, že toto rozhodnutí NS - v uvedených souvislostech - není možné považovat ani za rozhodnutí překvapivé. Judikatura NS je totiž tomto směru dostatečná, srozumitelná a obecně známá, Ústavní soud na ni odkazuje, neboť ji považuje za ústavně konformní.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům ani potud, pokud tvrdí, že napadené rozhodnutí stojí v rozporu s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož všichni účastníci jsou si v řízení rovni. V samotné ústavní stížnosti - kromě odkazu na uvedené ustanovení - nelze nalézt argumentaci nebo alespoň vysvětlení toho, proč se stěžovatelé domnívají, že postupem NS k jeho porušení došlo. Ústavní soud navíc uvádí, že nekonkretizovanému tvrzení stěžovatelů nelze přisvědčit i z toho důvodu, že nic takového nevyplývá ani z obsahu spisového materiálu.

Za tohoto stavu se Ústavní soud nezabýval tvrzením stěžovatelů, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a 11 Listiny, které stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nekonkretizovali ani neodůvodnili. Pokud jde o ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, jehož se stěžovatelé dovolávali, Ústavní soud navíc připomíná, že uveden článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotvenou v hlavě páté Listiny; tato ustanovení však neupravují ústavně garantovaná subjektivní základní práva či svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a proto se jich v ústavní stížnosti nelze úspěšně dovolávat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 230/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 32. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2004, str. 536; sp. zn. II. ÚS 444/2000 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 24. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2002, str.195).

Stěžovatelům nelze dát za pravdu ani potud, pokud dovozují porušení svého práva na soudní ochranu (a dokonce jako odmítnutí spravedlnosti) z toho, že jednotný výklad podávaný právní teorií i soudní praxí poškozuje práva účastníka řízení; ani zde totiž důsledky aplikace tohoto výkladu nekonkretizovali a neuvedli, v čem v tomto směru spočívá porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Pouhá subjektivní domněnka, že není důstojné, aby NS citoval (odkazoval) z publikací komerčních nakladatelství, jako argument možného porušení základního práva stěžovatelů, neobstojí a nelze ji považovat za nic jiného než za projev jejich spektakulární úvahy v rámci subjektivní představy o ochraně jejich základních práv a svobod a o porušení ústavního pořádku.

Stěžovatelům nelze konečně přisvědčit ani co do jejich argumentace, vysvětlující smysl a vztah původního blanketního dovolání ze dne 8. 8. 2003 a doplnění dovolání ze dne 27. 11. 2003. Nedostatečnost "dovolání" ze dne 8. 8. 2003 se podává již z obsahu jeho samotného, neboť stěžovatelé v něm toliko citují ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., aniž by byli naplnění skutkové podstaty těchto předpisů jakkoli konkretizovali. Ostatně, je zřejmé, že pokud by bylo podání ze dne 8. 8. 2003 zcela srozumitelné a dostatečně konkretizované, nebylo by nutné v tomto podání odkazovat na bližší odůvodnění po návratu jejich právního zástupce na pracoviště.

Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením NS k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, zaručených ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2006


František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.