I. ÚS 2533/12
I.ÚS 2533/12 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem, se sídlem, Poštovní 1794/17, Ostrava proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 16/2012-129 ze dne 22. 3. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 P 355/2004-93 ze dne 12. 10. 2011, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která v rozhodné části splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor a ústavně zaručenými právy, konkrétně práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Zároveň mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a dle čl. 6 Úmluvy.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 P 355/2004-93 ze dne 12. 10. 2011, bylo stěžovateli (otci) zvýšeno výživné na nezl. syna M. z 2 000 Kč na 3 000 Kč a na nezl. dceru B. z 2 000 Kč na 3 000 Kč, u obou dětí zpětně ke dni 1. 9. 2009. Výživné vyplývající ze zpětného zvýšení za dobu od 1. 9. 2009 do 31. 10. 2011 v celkové výši 26 000 Kč na nezl. M. a 26 000 Kč na nezl. B., jakož i částky odpovídající době ke dni právní moci rozsudku, byl žalovaný povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci daného rozsudku k rukám matky.

Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem č. j. 14 Co 16/2012-129 ze dne 22. 3. 2012, tak, že v plném rozsahu potvrdil rozsudek soud prvního stupně. Soudy především uvedly, že na straně otce se od posledního rozsudku zvýšily příjmy, přičemž na straně nezletilých podstatně stouply potřeby v souvislosti s postoupením na druhý stupeň základní školy, a to od 1. 9. 2009. Rovněž soudy nevyhověly požadavku stěžovatele na "zápočet" předchozích plnění nad rámec výživného, neboť se nejednalo o plnění k rukám matky, nýbrž o běžné dárky, úhradu nákladů při pobytu u otce, dovolené apod. Stran zpětného stanovení výživného za dobu posledních tří let soudy odkázaly na § 98 odst. 1 zákona o rodině.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací týkající se zpětného zvýšení výživného, s nímž ve své věci nesouhlasí. Zdůrazňuje, že možnost zpětného stanovení se týká především situací, kdy povinný výživné dobrovolně nehradí, což však není jeho případ. Rozhodnutí soudů tak považuje na nepřípustně retroaktivní, přičemž představuje narušení právní jistoty a legitimního očekávání dotčených osob vůči státu bez dostatečného důvodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně konkrétně a logicky odůvodněno a nejsou v něm patrny rysy svévole. Takže absentují důvody, pro které by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout. Ve věci se však ze strany stěžovatelky jedná pouze o polemiku s hodnotícími závěry obecných soudů, do nichž však Ústavní soud není oprávněn zasáhnout, i kdyby dospěl k vlastnímu - odlišnému - závěru. Do této skupiny námitek především spadá otázka prokázání skutkového stavu: zvýšení potřeb nezletilých v souvislosti se školní docházkou a otázka majetkových a příjmových poměrů stěžovatele. Ani ve světle námitek stěžovatele nelze hovořit o excesu soudní moci.

Co se týče aplikace § 98 odst. 1 zákona o rodině, staví stěžovatel svou argumentaci na principech právního státu, k nimž patří zákaz retroaktivity práva v rozporu s principem právní jistoty. V dané věci obecné soudy aplikovaly § 98 odst. 1 zákona o rodině, který stanoví, že "[p]rávo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne." V uvedeném ustanovení obecně nelze vidět rozpor s principy právního státu, neboť se u této možnosti jednak jedná o úsek časově omezený třemi lety, dále "zpětnost" je založena výlučně na okolnostech existujících v dané době (tj. zejm. koresponduje s majetkovými a příjmovými poměry dobovými, nikoliv aktuálními) a konečně výživné dítěte představuje vyvažující hodnotový element jak po stránce objektivní (veřejný zájem založený na objektivní ústavní hodnotě zvláštní ochrany dětí, čl. 32 odst. 1 Listiny), tak subjektivní (děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, čl. 32 odst. 4 Listiny). Za této situace se výrok soudů stran zvýšení výživného i zpětně ve smyslu § 98 odst. 1 zákona o rodině, pokud je opřen o skutková zjištění o nárůstu příjmů stěžovatele od roku 2003, kdy bylo o výživném rozhodováno naposled, nejeví jako vybočující z mezí spravedlnosti.

Ústavní soud rovněž posoudil ústavní stížnost z hledisek vyložených v nálezu sp. zn. II. ÚS 961/11 ze dne 13. 9. 2011 (N 158/62 SbNU 381). V něm totiž otázka retroaktivity a důvěry v dřívější pravomocná rozhodnutí sehrála zásadní roli. V uvedeném nálezu se však jednalo o situaci, kdy stěžovatel v souladu s rozhodnutím soudů řádně plnil výživné k rukám matky nezletilé a následně mu bylo zpětně uloženo plnit totéž výživné k rukám babičky nezletilé, aniž by soudy zohlednily dosavadní plnění. Tato situace však v případě stěžovatele nenastala a ani v obecné rovině závěry citovaného nálezu nelze na věc stěžovatele vztáhnout.

Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.