I. ÚS 2531/12
I.ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů H. M. a J. T., obou zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 61 To 58/2012, ve výroku, jímž bylo nařízeno, aby byla věc postoupena a rozhodnuta jiným samosoudcem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení uvedeného rozhodnutí ve výroku, jímž bylo nařízeno, aby byla věc postoupena a rozhodnuta jiným samosoudcem. Opírají ji zejména o následující důvody:

Obžalobou státní zástupkyně započalo trestní stíhání proti stěžovatelům pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1 odst. 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že M., jako ředitelka ekonomicko-správního odboru Státního úřadu inspekce práce, ve vzájemné součinnosti s J. T., jako jednatelem společnosti Copyfax, s. r. o., se záměrem získat nedůvodné obohacení, pod záminkou provedení servisních prací na kopírkách, tiskárnách a faxech, umístěných na oblastních inspektorátech práce pro hlavní město Prahu a pro Středočeský kraj, s vědomím, že tyto pracemi nebudou provedeny, ale vyúčtovány, M. vyhotovila fiktivní objednávky, na jejich základě J. T. vystavil fiktivní daňové doklady, čímž způsobili poškozenému úřadu škodu vyčíslenou v obžalobě.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. února 2011, sp. zn. 44 T 22/2010, byli stěžovatelé podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštění obžaloby. K odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2011 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 135/2011, zrušen u obou obžalovaných (stěžovatelů) v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.

Po doplnění dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2011 byli obžalovaní (stěžovatelé) opět zproštěni obžaloby v celém rozsahu. K odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2011 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 8 To 436/2011, opětovně zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. V odůvodnění rozhodnutí je - podle stěžovatelů - uvedeno, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal zejména z výpovědí P. D. i dalších svědků svědčících v neprospěch obžalovaných; hodnocení důkazů považoval odvolací soud za nedostačující nelogické, zcela nepodložené a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 398/1997 z 4. 6. 1998.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2011 byli stěžovatelé opět v celém rozsahu zproštění obžaloby. K odvolání státní zástupkyně byl napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 61 To 58/2012, citovaný rozsudek v celém rozsahu u obou obžalovaných zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Současně bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud - podle stěžovatelů - uvádí, že se plně ztotožňuje s námitkami státního zástupce a dodává, že soud prvního stupně opětovně provedené důkazy nehodnotil tak, jak mu ukládá ust. § 2 odst. 6 trestního řádu. Nevypořádal se prý se všemi skutečnostmi z provedených důkazů vyplývajícími a nerespektoval opět citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 398/1997.

Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 61 To 58/2012, v části, jímž se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, bylo porušeno jejich základní subjektivní právo garantované jim zejména čl. 38 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé uvádějí, že pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci; musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje vadné hodnocení. Pouhý obecný odkaz na porušení této zásady je nedostačující. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v prvním stupni jiným samosoudcem, musí tedy i toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit.

Podle stěžovatelů je rozhodnutí podle § 262 trestního řádu svou podstatou odnětím a přikázáním věci, a pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem posouzení existence důležitých důvodů je pak zejména skutečnost, zda u příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 44 T 22/2010, přitom - podle stěžovatelů - jednoznačně vyplývá, že v dané věci bylo provedeno obsáhlé dokazování; z jeho průběhu nelze dovodit, že by Obvodní soud pro Prahu 1 dokazování prováděl a hodnotil způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o jeho objektivním postupu ve věci. Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by důvody k tomuto byly jakékoliv, neboť zkušenosti z doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak je pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek a výběru; v této souvislosti stěžovatelé odkazují na nález sp. zn. III ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996.

Stěžovatelé dodali, že Ústavní soud rovněž ve svém nálezu sp. zn. I ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 uzavřel, že pokud se odvolací soud neztotožnil se skutkovými závěry rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná. Podle názoru stěžovatelů však odvolací soud v těchto intencích nepostupoval.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 evidovaný pod sp. zn. 44 T 22/2010. Zjistil, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 44 T 22/2010, zprostil stěžovatele podle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby pro skutky právně kvalifikované jako dva pokračující trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona, spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, kterých se měli dopustit tím, že obžalovaná M. (stěžovatelka), jako ředitelka ekonomicko-správního odboru Státního úřadu inspekce práce, ve vzájemné součinnosti s obžalovaným J. T. (stěžovatelem) jako jednatelem společnosti Copyfax, s. r. o., se záměrem získat nedůvodné obohacení, pod záminkou nutnosti provedení servisních prací na kopírkách, tiskárnách a faxech, umístěných na oblastních inspektorátech práce pro hlavní město Prahu a pro Středočeský kraj, s vědomím, že tyto práce nebudou provedeny, ale budou vyúčtovány, stěžovatelka vyhotovila fiktivní objednávky, na jejichž základě stěžovatel vystavil fiktivní (konkretizované) daňové doklady, čímž způsobili uvedenému úřadu v citovaném rozsudku specifikovanou škodu. Ke zproštění bylo podle prvostupňového soudu přistoupeno proto, že nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které jsou stěžovatelé stíháni.

V odůvodnění tohoto zprošťujícího rozsudku prvostupňový soud mj. dovodil, že ve věci provedené důkazy nedávají spolehlivý závěr, že by stěžovatelka M. věděla, že jí objednané práce by neměly být firmou stěžovatele T. provedeny. Rovněž prý nebylo prokázáno, že by tyto práce ve fakturovaném objemu provedeny nebyly, respektive v této fázi trestního řízení nelze relevantním způsobem označit a přesně kvantifikovat vzniklou škodu, což je u tohoto trestného činu zásadní. Obžalovaná M. přitom měla - podle prvostupňového soudu - vždy potvrzené informace o provedení předmětných prací, a to zejména svědkem D. [Sám prvostupňový soud však ve svém rozsudku při parafrázi výpovědi tohoto svědka uvádí, že svědek D. kontroloval práci stěžovatele T. tak, že její výkon konzultoval s M., která mu řekla, že práce provedeny byly. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jeho nadřízenou, tak takovéto ověření provedených prací - podle rekapitulace provedené prvostupňovým soudem - bylo pro něj dostatečné a faktury podepsal. Fyzické práce, které prováděl T., ani zkontrolovat podle svého vyjádření nemohl, protože na to není odborník]. Na práci T. nadto nebyly po celou dobu smluvního vztahu žádné stížnosti.

Při hodnocení svědeckých výpovědí prvostupňový soud dále uzavřel, že existují dvě skupiny svědků, z nichž jedna potvrzuje obhajobu obžalovaného T. a jedna ji zpochybňuje. V této souvislosti však prý nelze přehlédnout, že ve prospěch obžalovaného T. vypovídající svědci, kteří již nejsou v pracovním poměru u poškozeného úřadu (již jsou v důchodu), naopak v neprospěch obžalovaného T. vypovídají stávající zaměstnanci poškozeného úřadu. Je tak podle soudu přirozené, že ti svědci, kteří jsou na poškozeném úřadu existenčně závislí, se v rámci servilní loajality snaží vypovídat v souladu se zájmy svého zaměstnavatele. Takováto markantní snaha o loajálnost k poškozenému úřadu je podle prvostupňového soudu zřejmá zejména z výpovědi svědka Č., který potvrdil neprovedení prací v letech 2006 až 2007 pouze na základě prohlídky jedné kopírky.

Soud prvního stupně - s ohledem na výše uvedenou kumulací pochybností v otázce viny stěžovatelů - rozhodl citovaným zprošťujícím výrokem v souladu s § 226 písm. a) trestního řádu, neboť podle něj nebylo prokázáno, že by se staly skutky, pro které jsou stěžovatelé stíháni.

K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 135/2011, rozhodl tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušuje u obou stěžovatelů (obžalovaných) v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Městský soud v Praze zejména uvedl, že pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně, jsou dosud neúplná. Soud prvního stupně se při hodnocení provedených důkazů nevypořádal se všemi skutečnostmi z nich vyplývajícími, zejména pak s výpověďmi svědků svědčících v neprospěch obžalovaných. Náležitě se nevypořádal především s výpovědí svědka P. D., který mimo jiné uvedl, že předmětné práce neobjednával a neznal jejich rozsah; když mu stěžovatelka řekla, že tyto práce může podepsat, byl přesvědčen, že práce provedeny byly a neměl důvod o nich pochybovat. Před podpisem příslušných faktur tedy kontroloval jejich správnost toliko dotazem u M., protože ta měla podle něj nejvíc informací; kdyby mu řekla, že o provedených pracích neví, tak by celou věc musel prozkoumat a příslušné dokumenty by bez dalšího nepodepsal. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu rovněž řádně nevypořádal s výpovědí svědkyně J. M., která uvedla, že náplní její práce bylo zajištění servisu příslušné techniky. Tento servis zajišťovala prostřednictvím vlastní firmy VDC. Po telefonátu M., která byla nadřízenou právě jmenované svědkyně, se "dozvěděli", že opravy budou zajišťovány firmou Copyfax, s. r. o., jejímž zástupcem byl T. Tato svědkyně pak uvedla, že obžalovaný T. k nim nikdy nechodil a žádné takové práce u nich tedy provedeny nebyly. V této souvislosti se pak odvolacímu soudu jeví jako naprosto paušální a v rozporu s provedenými důkazy konstatování soudu prvního stupně, že ve prospěch obžalovaného T. vypovídající svědci, kteří již nejsou v pracovním poměru u poškozeného (jsou již v důchodu), neboť není patrno, o jaké svědky se jedná a jaké skutečnosti v jejich výpovědi svědčí ve prospěch obžalovaného T. Takové paušalizující konstatování je podle odvolacího soudu v naprostém rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 398/1997. Proto hodnocení výpovědí svědků učiněné prvostupňovým soudem vypovídajících v neprospěch obžalovaného T., pokud se koncentruje do tvrzení, že v rámci servilní loajálnosti se snaží vypovídat v souladu se zájmy svého zaměstnavatele, není podle městského soudu ničím podložené.

Odvolací soud dodal, že pokud soud prvního stupně zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka Č., potvrzujícího neprovedení prací v letech 2006 až 2007 na základě prohlídky jedné kopírky a toho, že ostatní přístroje se mu zdály zaprášené, pak přehlíží, že s ohledem na preventivní činnost, o které se oba stěžovatelé zmiňují, by předmětné přístroje po provedení kontroly stěžovatelem v inkriminované době zaprášené být skutečně neměly.

Z vyžádaného soudního spisu dále plyne, že rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 44 T 22/2010, Obvodní soud pro Prahu 1 oba stěžovatelé opětovně zprostil obžaloby. Příslušné pasáže odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou z velké části totožné s prvním (výše uvedeným) rozhodnutím v právě projednávané věci.

K odvolání státního zástupce byl tento (v pořadí druhý) rozsudek prvostupňového soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, sp. zn. 8 To 436/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušen v celém rozsahu u obou stěžovatelů a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Skutková zjištění soudu prvního stupně totiž byla - podle Městského soudu v Praze - opět neúplná; soud prvního stupně se při hodnocení důkazů nevypořádal se všemi skutečnostmi z nich vyplývajícími, provedené důkazy (zejména výpověď svědka D.) opětovně nehodnotil v souladu s ust. § 2 odst. 6 trestního řádu a naprosto nerespektoval usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 135/2011, kde byl na svá pochybení upozorňován. V podstatě jen opsal předchozí rozsudek ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 44 T 22/2010.

Potřetí zprostil Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatele svým rozsudkem z 13. 12. 2011, sp. zn. 44 T 22/2010. Ani odůvodnění tohoto rozhodnutí se od předchozích zásadně neliší.

K odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením z 1. 3. 2012, sp. zn. 61 To 58/2012, tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek prvostupňového soudu zrušuje v celém rozsahu u obou obžalovaných a podle § 259 odst. 1 trestního řádu se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dále ve svém v pořadí již třetím usnesení v této věci odvolací soud v souladu s § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. V odůvodnění tohoto usnesení se odvolací soud plně ztotožnil s námitkami státního zástupce, že soud prvního stupně opět provedené důkazy nehodnotil tak, jak mu ukládá ust. § 2 odst. 6 trestního řádu, neboť se nevypořádal se všemi skutečnostmi z provedených důkazů vyplývajícími. Ani tentokrát nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 398/1997, a to i přesto, že ho na to odvolací soud ve svých předchozích usneseních upozornil; v nich je podrobně rozvedeno, se kterými skutečnostmi se řádně nevypořádal. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu opakovaně dopouští stejného pochybení, neboť v podstatě opisuje původní zprošťující rozsudek, včetně hodnocení důkazů. Navíc, prvý soud nyní konstatuje, že není přípustné, aby odvolací soud v rozhodnutí rušícím rozsudek v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů v podstatě vnucoval prvému soudu své skutkové závěry, zejména jestliže sám žádné dokazování neprováděl. K tomu však odvolací soud konstatoval, že z jeho předchozích rozhodnutích je jednoznačně patrno, že odvolací soud žádné hodnocení provedených důkazů neprováděl a ani nedospěl k žádným skutkovým závěrům, které by soudu prvního stupně vnucoval; pouze poukázal na skutečnosti, jež vyplývají z provedených důkazů, se kterými se podle odvolacího soudu soud prvního stupně při jejich hodnocení řádně nebo vůbec nevypořádal.

V závěru svého třetího rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že dosavadní samosoudce není opakovaně schopen provedené důkazy v předmětné trestní věci hodnotit tak, je mu ukládalo ust. § 2 odst. 6 trestního řádu a vypořádat se se všemi skutečnostmi z provedených důkazů vyplývajícími. Proto odvolacímu soudu nezbylo, než v souladu s ust. § 262 trestního řádu nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají zejména ochrany svého základního práva na zákonného soudce. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí, jakož i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je namístě uvést následující.

Z čl. 81 Ústavy plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tato ustanovení ve svém důsledku znamenají snahu zajistit nezávislost soudce i v každém konkrétním řešeném případu, a to též s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí, a tím i soudce samotného (na což ostatně v ústavní stížnosti upozorňují sami stěžovatelé, byť tak činí poněkud prvoplánově, bez náležité reflexe pro právě projednávanou věc). Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že příslušným soudcem má být vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité konkrétní věci podle zákona a podle rozvrhu práce povolán; má být trvale ustanovený, zásadně neodvolatelný, nepřeložitelný.

Jinými slovy, podstata tohoto práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 271 a násl.). Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Ústavní soud se již také ve svých rozhodnutích vyjadřoval k aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu; tu dal najevo, že postup podle uvedeného ustanovení, a to i podle jeho věty prvé, by měl být právě proto, že jde o průlom do zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny, postupem sice výjimečným, ale v odůvodněných případech dovoleným (srov. např. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1100/10 ze dne 26. 4.2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 809/10 ze dne 22. 4. 2010 atd.).

Podle přesvědčení Ústavního soudu - v souladu s právě uvedenými zásadami - i v projednávaném případě platí, že byť je postup podle § 262 trestního řádu výjimečný, není v této konkrétní posuzované věci důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Jestliže totiž odvolací soud - po pečlivém a logickém zhodnocení opakovaného vadného postupu soudu prvního stupně, jenž vícekrát vyústil ve zprošťující výrok - shledal, že účelu trestního řízení bude za daného stavu dosaženo, bude-li věc rozhodovat jiný samosoudce, nelze mu vytknout, že v projednávaném případě k aplikaci § 262 trestního řádu, 1. věty in fine, přistoupil.

Z rekapitulace věci sub II. tohoto usnesení je zřejmé, že odvolací soud nejprve několikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté nařídil nové projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Své rozhodnutí o projednání věci jiným samosoudcem postavil na nerespektování pokynů vyslovených ve svých rozhodnutích předchozích. Odvolací soud i v usnesení, jež je předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem, vyslovil konkrétní výhrady k zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ty byly v podstatě obdobné povahy jako tomu bylo v jeho předchozích zrušujících rozhodnutích; soud prvního stupně totiž nezhodnotil ve věci provedené důkazy komplexně. Odvolací soud soudu prvního stupně zejména vytýkal, že týž nepřihlédl ke všem opatřeným a provedeným důkazům (respektive ke všem částem těchto důkazů) a nevypořádal se tak se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dopustil se tak zásadně shodných pochybení, která mu již byla v předchozích zrušovacích rozhodnutích vytýkána. Právě proto, že i poslední rozsudek soudu prvního stupně opakovaně neobsahuje zhodnocení všech provedených důkazů v potřebném rozsahu, rozhodl městský soud nejen o zrušení uvedeného rozsudku a o vrácení věci k novému rozhodnutí, ale nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.

Pokud tedy, jak je z uvedeného patrno, soud prvního stupně nezhodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nejde jen o formální vadu odůvodnění rozsudku, ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu, ale - jak uvedl Městský soud v Praze - také o postup odporující zejm. ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Přitom soud prvního stupně tímto způsobem jednal opakovaně, což jako běžný postup akceptovat nelze. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně nenapravil nedostatky vytýkané mu vícekrát již dříve, nelze odvolacímu soudu vytýkat neodůvodněnou aplikaci ustanovení § 262 věta prvá trestního řádu, kterou dostatečně, přiléhavě a v kontextu svých předchozích rozhodnutí, náležitě odůvodnil. Proto nelze přisvědčit ani tvrzení, že došlo k zásahu do základního práva zaručovaného stěžovatelům článkem 38 odst. 1 Listiny (princip zákonného soudce).

Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelů, že by byl Městský soud v Praze prvostupňovému soudu "vnucoval svůj pohled" na projednávaný případ. Prvostupňový soud měl dostatečný podklad k tomu, aby se s výtkami městského soudu vypořádal; to však neučinil. Za této situace je rovněž nepodstatné, že městský soud ve svém rozhodnutí názorově konvenuje s příslušným státním zástupcem.

Z uvedených důvodů je odkaz stěžovatelů na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu nepřiléhavý, neboť tato rozhodnutí na souzenou věc nedopadají.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.