I. ÚS 253/10
I.ÚS 253/10 ze dne 17. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Č., zast. JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem, sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, č.j. 30 Cdo 3264/2008-71, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 17.4.2008, č.j. 15 Co 228/2008-45, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově, ze dne 4.12.2007, č.j. 3 C 48/2007-21, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu ČR, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud"), neboť se domnívá, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 90 a z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 11 odst. 1 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K meritu věci uvedl, že v řízení před soudem I. stupně byl vedlejším účastníkem uplatněn nárok na určení vlastnického práva k nemovitostem, které stěžovatel získal do vlastnictví na základě kupních smluv uzavřených s vedlejším účastníkem a které dle tvrzení vedlejšího účastníka nabyl za situace, kdy byl dlužníkem Fondu národního majetku, což stěžovatel popíral. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel dlužníkem byl, proto jsou kupní smlouvy s vedlejším účastníkem absolutně neplatné pro rozpor s § 11 odst. 1 písm. b) zák. č. 95/1999 Sb. Stěžovatel snesl podrobné argumenty na podporu svého přesvědčení, že dlužníkem nebyl a odkázal na řadu příznivých rozhodnutí ve skutkově a právně zcela totožných sporech. Podle jeho názoru se odvolací soud s jeho argumentací vypořádal poměrně jednoduše, totiž uzavřel, že byl-li stěžovatel v řízení před soudem I. stupně nečinný a nezúčastnil se jediného jednání ve věci, správně soud vycházel jen z toho, co vyplynulo ze žaloby a z důkazů předložených vedlejším účastníkem (další skutečnosti hodnotil jako tzv. nepřípustné novoty). Závěry odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, jeho argumenty se Nejvyšší soud vůbec nezabýval a dovolání odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí dovolacího soudu považuje stěžovatel za protiústavní, a pokud se odvolací soud ani dovolací soud nezabývaly podstatou věci a alibisticky odmítly argumenty stěžovatele s odkazem na to, že se jedná o nepřípustné novoty, jde o postup odporující ústavně garantovaným základním právům a svobodám.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených podkladů a ze spisu okresního soudu sp.zn. 3 C 48/2007 Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:

Žalobou ze dne 24.8.2007 se vedlejší účastník domáhal určení vlastnictví České republiky a jeho správy k individualizovaným pozemkům. Tyto pozemky měl nabýt stěžovatel na základě dvou kupních smluv uzavřených dne 22.10.2002. Vedlejší účastník upozorňoval na kogentní podmínky vymezené v § 11 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. a uvedl, že stěžovatel mu předložil potvrzení Fondu národního majetku ze dne 10.6.2002 o tom, že není v prodlení s plněním finančního závazku vůči FNM, avšak toto potvrzení již nebylo aktuální v době uzavření kupních smluv, což osvědčilo potvrzení FNM ze dne 6.5.2003. Připomenul, že je povinností nabyvatele prokázat, že není v prodlení s plněním svého dluhu vůči České republice. Okresní soud opakovaně vyzýval stěžovatele, aby se vyjádřil k žalobě, zásilky zasílané na jeho adresu stěžovatel nepřebíral. Rozsudkem ze dne 4.12.2007, č.j. 3 C 48/2007-21, okresní soud žalobě vyhověl, přitom v odůvodnění uvedl, že stěžovatel si zásilky nevyzvedl, stejně jako předvolání k jednání, proto vycházel z listinných důkazů předložených žalobcem (sc. vedlejším účastníkem) a dospěl k závěru, že předmětné kupní smlouvy jsou absolutně neplatné. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž zpochybňoval zjištění, že je dlužníkem Fondu národního majetku, posléze odvolání doplnil o námitku promlčení dovolání se relativní neplatnosti kupních smluv. Krajský soud napadený rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 17.4.2008, č.j. 15 Co 228/2008-45, potvrdil s odůvodněním, že prvostupňový soud nepochybil, když postupoval podle § 101 odst. 3 obč. soudního řádu, a jelikož se stěžovatel přes výzvu ani před jednáním k žalobě nevyjádřil, vycházel soud z toho, co vyplynulo ze žaloby a z důkazů předložených žalobcem; stěžovatel tudíž uplatňuje skutečnosti v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 obč. soudního řádu, tj. všechny jeho odvolací námitky jsou tzv. nepřípustnými novotami, a proto nemohou představovat relevantní odvolací důvod. Obě rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu, který spatřoval v rozdílném rozhodování odvolacích soudů; konkrétní právní otázku však nevymezil a koncentroval se na polemiku se skutkovými zjištění soudů obou stupňů a z nich plynoucí právní závěry (sám stěžovatel takto shrnul dovolání v části V.). Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 7.10.2009, č.j. 30 Cdo 3264/2008-71, odmítl pro nepřípustnost po zjištění, že stěžovatel uplatňuje námitky proti skutkovému základu, které nesměřují k podmínce existence právní otázky zásadního významu.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími a se spisem okresního soudu sp.zn. 3 C 48/2007 Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem podaným po lhůtě.

Posuzovaná ústavní stížnost má, aniž by stěžovatel tento fakt respektoval, dvě části. První se dotýká postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání, druhá má meritorní povahu směřující do posouzení vlastního nároku.

K první části Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel žádné konkrétní námitky proti postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jeho dovolání neformuluje, výtky směřuje jen vůči jeho rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu (bod VII. ústavní stížnosti). Stěžovatel opomíjí, že jím připomínaná funkce Nejvyššího soudu spočívající v zajišťování jednoty rozhodování obecných soudů může být naplněna jen v případě, je-li otevřen prostor pro dovolací přezkum; z tohoto důvodu je jeho ústavní stížnost v části požadující zrušení usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Ohledně meritorního posouzení stěžovatelových námitek Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení sp.zn. III. ÚS 10/06 a jeho podrobné odůvodnění) zdůrazňující, že "Podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]". V předmětné věci jsou uvedené závěry významné z toho důvodu, že stěžovatel vycházel z názoru, že mu svědčí dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento názor je však mylný. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení (jakož i z obsahu dovolání) se podává, že těžiště stěžovatelovy argumentace spočívalo v námitkách proti skutkovému základu, případně v námitkách, že má k dispozici jiné čtyři rozsudky odvolacích soudů, o jiných případech, ale rozhodujících ve věci skutkově a právně zcela totožné diametrálně odlišně, což tvoří podle jeho představ otázku zásadního právního významu.Tedy, námitky proti skutkovému základu nemohou vést k přípustnosti dovolání a z provedené narace se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na posouzení stěžovatelem obecně naznačené právní otázky, ale na posouzení v odvolání uplatněných tzv. nepřípustných novot. To znamená, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, si neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§ 237 odst. 3 obč. soudního řádu). Že dovolací soud dovolání pro nepřípustnost již proto odmítne, mělo (příp. mohlo) být stěžovateli zřejmé od samého počátku dovolacího řízení. Za tohoto stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu, příp. jeho postupem, byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a v části směřující proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.