I. ÚS 253/05
I.ÚS 253/05 ze dne 4. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Ing. N. P., zastoupený JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Stallichova 11, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, sp. zn. 67 To 255/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 30. dubna 2005 a doručenou Ústavnímu soudu 2. května 2005, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním došlým 17. června 2005, navrhl stěžovatel zrušení výše citovaného rozhodnutí Městského soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2004 čj. 37 T 95/2003-201, jímž byl uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces vedený zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele byl odsouzen, aniž by mu vyživovací povinnost vůči synovi byla pravomocně stanovena soudním rozhodnutím, důkazní řízení trpělo vadami, učiněná skutková zjištění se ocitla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, důkazy byly hodnoceny svévolně, v rozporu se zásadou "in dubio pro reo" k jeho tíži. Namítal dále, že obecné soudy porušily obžalovací zásadu, neboť v jejich rozhodnutích je konstatováno, že neplnil vyživovací povinnost od 1. listopadu 1998 do 15. července 2003, avšak pro dobu mezi 29. lednem 2001 až 31. lednem 2001 vůči němu nebyla podána obžaloba pro neplnění vyživovací povinnosti. Namítal konečně nesplnění hmotněprávních podmínek pro vznik vyživovací povinnosti, neboť podle § 90 zákona o rodině právo na výživné náleží jen osobám, pokud toho nutně potřebují, a přitom jeho syn peněžité plnění od otce nutně nepotřeboval, resp. soudy měly podle § 96 odst. 2 zákona o rodině vyloučit nárok na výživné z důvodu nesouladu s dobrými mravy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že proti napadenému rozhodnutí podal též dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo usnesením ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 3/2005 odmítnuto.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak uvedeno shora, stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, tj. proti usnesení Městského soudu v Praze. Tato skutečnost je zřejmá jak z označení stížnosti na přední straně podání ("doplnění ústavní stížnosti proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 67 To 255/2004 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 T 95/2003"), z 2. strany doplnění ústavní stížnosti, z jeho petitu na str. 6 i z obsahu přiložené plné moci stěžovatele udělené právnímu zástupci. K prvotnímu podání stěžovatele, které došlo 2. května 2005 a v němž stěžovatel uvedl, že podává stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. února 2004 čj. 37 T 95/2003-201 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004 sp. zn. 67 To 255/2004, Ústavní soud nepřihlíží, neboť tento návrh trpěl vadami a byl zcela nahrazen výše citovaným doplněním ústavní stížnosti podaným prostřednictvím advokáta.

V ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že uplatnil proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 95/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel skutečně podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 3/2005 rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b), e) trestního řádu odmítá. V odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně i v dovolání uplatňoval stěžovatel stejné důvody, jako v ústavní stížnosti.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však ústavní stížnost vůbec nesměřuje, přesto je však evidentní, že toto rozhodnutí stěžovatel považoval za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť od doručení tohoto rozhodnutí odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a rovněž dovozuje její přípustnost (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Za takové situace Ústavní soud vážil, jak ústavní stížnost stěžovatele hodnotit, aby na jedné straně z ústavněprávních hledisek dostál ochraně stěžovatelova základního práva na přístup k soudu (v daném případě Ústavnímu soudu), a na druhé straně však rovněž respektoval podmínky přístupu k soudu stanovené zákonem.

Ústavní soud je toho názoru, že pokud stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, měl zjevně zato, že takový prostředek je způsobilý zajistit stěžovateli ochranu jeho práv. Tuto stěžovatelovu hypotézu ostatně potvrdil také dovolací soud, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné. Důvod odmítnutí dovolání jasně svědčí o tom, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání zabýval meritorně, resp. kvazimeritorně, přičemž prima facie dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky nesvědčí o zásahu do stěžovatelových práv nebo o nezákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně. Nelze proto tvrdit, že by takové rozhodnutí bylo toliko rozhodnutím deklaratorním, tj. rozhodnutím, v němž dovolací soud pouze konstatuje existenci či neexistenci práva podat dovolání, jak některá rozhodnutí Ústavního soudu hodnotí usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost v civilním řízení (viz např. usnesení II. ÚS 567/04, II. ÚS 331/03, IV. ÚS 541/03). Naopak, jedná se o rozhodnutí, které je způsobilé v zásahu do práv stěžovatele přímo pokračovat.

Ostatně koncepce dovolání v trestním řízení se v určitých rysech liší od koncepce dovolání podle občanského soudního řádu, a to zejména pokud jde o pojetí přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a jejich vzájemného vztahu, a tuto skutečnost je třeba reflektovat také z hlediska hodnocení vztahu mezi ústavní stížnosti a dovoláním a následně i z hlediska podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti. Novela zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb. z toho důvodu zavedla ochranu stěžovatele před tím, aby jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nepřípustnost, nepodal-li proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které není přípustné ze zákona a o jehož přípustnosti rozhoduje Nejvyšší soud (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), a naopak i před tím, aby ústavní stížnost nebyla posouzena jako opožděná, pokud o stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je posoudil jako nepřípustné z důvodů závisejících toliko na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 406/04 ze dne 7. prosince 2004.

Pokud proto stěžovatel v posuzovaném případě nyní brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práv, nelze než dospět k závěru, že rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat, zvláště tedy pokud předchozí rozhodnutí bylo podrobeno kvazimeritornímu přezkumu.

V řízení o ústavní stížnosti proto nelze od toho, že se napadeným rozhodnutím zabýval rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání zcela odhlédnout a tuto skutečnost ignorovat, neboť by se tím rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních dostávalo zcela mimo rámec ústavní kontroly ochrany základních práv a svobod prováděné Ústavním soudem, a jak již uvedeno shora, takové rozhodnutí není rozhodnutím deklaratorním, nýbrž rozhodnutím kvazimeritorním. Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, proto nelze připustit nejen s ohledem na právní jistotu, ale také s ohledem na samotný postulát ochrany základních práv.

Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, není zcela vázán důvody obsaženými v ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel argumentačně dokládá tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv, je však vázán samotným návrhem. Ústavní soud tedy nemůže rozhodovat nad rozsah toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje (ultra petitum).

Ústavní soud proto rovněž vážil, zda jde o takový nedostatek návrhu, který je odstranitelný cestou výzvy podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu nebo cestou poučení stěžovatele o jeho procesních právech (§ 5 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však dospěl k závěru, že případná výzva k rozšíření návrhu by byla v rozporu s rovností zbraní v řízení před Ústavním soudem, neboť je na stěžovateli, aby sám určil rámec, v němž se přezkum Ústavního soudu má odehrávat, a případná ingerence Ústavního soudu by vychylovala dispoziční charakter řízení o ústavní stížnosti směrem k řízení s inkvizičními prvky. Ústavní soud rovněž připomíná, že v řízení před ním je stanovena obligatornost právního zastoupení stěžovatele advokátem, a to právě z důvodu zajištění kvalifikovanosti podání.

Jak uvedeno shora, Ústavní soud byl s ohledem na obsah ústavní stížnosti a vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem postaven před posouzení toho, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory vyslovené Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti České republice (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti České republice (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.

Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde převáží prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem absolutním, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.

Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

S ohledem na to soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. srpna 2005

Pavel Rychetský soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.