I. ÚS 2529/13
I.ÚS 2529/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013 sp. zn. 7 Tdo 448/2013, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. 9 To 300/2012 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 28. března 2012 sp. zn. 2 T 206/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu vyplývá, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. března 2012 (2T 206/2011-207) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku Za tento přečin podvodu byl stěžovatel podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012 (9To 300/2012-294) zamítl jako nedůvodné dle § 256 tr. řádu. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odvolací soud z podnětu poškozeného a státního zástupce podané odvolání napadeným rozsudkem doplnil tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 380 000 Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením rovněž napadeným ústavní stížností odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, shodně jako v předchozím řízení, že se jednalo o civilní spor, který nebyl trestně-právním relevantním jednáním. Poškozený byl prokazatelně informován o finanční situaci stěžovatele a pomáhal mu ji dobrovolně řešit. Závazky se nestaly splatnými, termín vrácení peněz si stěžovatel s poškozeným nedohodli, proto ani nemohl být v prodlení s jejich plněním. Stěžovatel zpochybnil výši stanovené škody, namítal nesprávná skutková zjištění nalézacího soudu a odvolacího soudu a tvrdil, že skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémním rozporu. Dle tvrzení stěžovatele bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Stěžovatel dále tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, nebyl mu ustanoven obhájce, přestože se jednalo o nutnou obhajobu dle ustanovení § 36 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel sám bez obhájce podal stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání a omylem uvedl částku 380 000 Kč, která neodpovídala finanční částce, kterou dlužil poškozenému. Soudy jeho omyl kladou k jeho tíži a hodnotí jako doznání to, co orgány činné v trestním řízení vyvolaly nezákonným postupem.

Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.

Z obsahu podání právního zástupce stěžovatele a připojeného rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 9. ledna 2013 (2T 206/20211-318) vyplývá, že stěžovatel byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 č. 1/2013 Sb., dle čl. III. odst. 1,2.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného odvolání - dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzeného porušení trestních předpisů o nutné obhajobě, lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3) a dovolacího soudu (str. 4-5). Stěžovatel stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podával sám, ačkoli se v té době jednalo o nutnou obhajobu podle ustanovení § 36 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel obhájce neměl, protože nevyužil svého práva a sám si obhájce ve stanovené lhůtě nezvolil a ani mu nebyl soudem ustanoven. Stěžovatel byl řádně poučen, že podle § 36 odst. 3 tr. řádu musí mít obhájce v přípravném řízení (č. l. 157). Státní zástupkyně usnesením jeho stížnost zamítla jako nedůvodnou. Z procesního spisu je zřejmé, že se stěžovatel výslechu zúčastnil v procesním postavení obviněného, ale využil svého zákonného práva nevypovídat (č. l. 169 a násl.). Policejní orgán stěžovatele zároveň upozornil na změnu právní kvalifikace jako přečin podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Stěžovatel vzal na vědomí, že se již nejedná o nutnou obhajobu. Další úkony orgány činnými v trestním řízení byly prováděny v době, kdy již nebyly dány důvody nutné obhajoby.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a podrobně vysvětlily, z jakých důvodů ji považují za zcela nevěrohodnou. Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.

Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč se opíral o výpověď poškozeného JUDr. Krulíka (str. 3-6). Poškozený logicky vysvětlil, z jakého důvodu docházelo k podpisu směnek na částky nižší, než skutečně byly předány. Výpověď poškozeného nebyl jediný důkaz, který usvědčoval stěžovatele z trestné činnosti, ale soud vycházel z ostatních provedených důkazů (SMS, výpověď svědka Kaděry, listinné důkazy). Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí nalézacího soudu a konstatoval, že z podnětu odvolání stěžovatele nemá žádné důvodné pochybnosti o správnosti předchozího řízení. Dále přisvědčil důvodnosti odvolání státního zástupce i poškozeného, a dle ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal stěžovatele k náhradě škody alespoň ve výši 380 000 Kč, se zbytkem škody odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 tr. řádu).

Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již - z hledisek ústavního práva adekvátně - vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že také závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Jak Nejvyšší soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů ohledně vztahu mezi zákonnými znaky předmětných trestných činů a jednotlivými přitěžujícími okolnostmi, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku se obecné soudy vybočení z pravidel ústavnosti nedopustily, jestliže k uložení trestu přistoupily se zřetelem ke zjištění, že stěžovateli přitěžuje spáchání větší škody, a to, že v době rozhodování soudu neuplynul ještě rok od konce zkušební doby předcházejícího odsouzení pro obdobnou trestnou činnost a nekritický postoj stěžovatele v trestním řízení.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.