I. ÚS 2527/17
I.ÚS 2527/17 ze dne 17. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 6. 2017 č. j. 70 Co 205/2017-152 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 5. 2017 č. j. 30 Nc 16/2017-132, 30 P a Nc 121/2017-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o dítě s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny. Dále namítá porušení svého práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, kterým nezletilou šestiletou dceru stěžovatelky svěřil pro období do 30. 6. 2017 a následně od 25. 8. 2017 do péče otce v každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku od 15:45 hodin do bezprostředně následující středy do 17:00 hodin, ve zbývajícím rozsahu do péče matky s tím, že k předávání nezletilé bude docházet ve stanovenou dobu v místě trvalého bydliště otce na adrese Vikýřovice. V období od 30. 6. 2017 do 14. 7. 2017 a od 28. 7. 2017 do 11. 8. 2017 svěřil nezletilou do péče otce, od 14. 7. 2017 do 28. 7. 2017 a od 11. 8. 2017 do 25. 8. 2017 do péče matky s tím, že k předávání nezletilé bude docházet v místě trvalého bydliště otce na adrese Vikýřovice vždy v 17:00 hodin. Oběma rodičům uložil povinnost zajistit pravidelnou docházku dcery do Základní a mateřské školy Vikýřovice.

3. Odvolací soud toto usnesení potvrdil a poukázal na to, že asi desetileté soužití rodičů bylo bezproblémové do začátku roku 2015, kdy matka navázala vztah s jiným mužem, který žije a bydlí v Táboře. Ze společné domácnosti se matka odstěhovala poprvé v září roku 2015, v listopadu roku 2015 rodiče obnovili společné soužití, matka se znovu odstěhovala ze společného bydliště bez jakéhokoliv upozornění otce dne 10. 12. 2016 a to do rodinného domu svých rodičů v Lesnici. Již 30. 11. 2016 se rodiče dohodli o tom, jakým způsobem budou o dceru pečovat, o čemž uzavřeli písemnou dohodu obdobného obsahu jako je napadené rozhodnutí o předběžném opatření (včetně dohody o tom, že bude navštěvovat školku ve Vikýřovicích). Ve svém vyjádření stěžovatelka potvrdila, že se s dcerou odstěhovala od otce do Tábora ke své sestře, a to po neshodách a krizích v partnerském soužití, přičemž jako důvod těchto neshod označila to, že se otec věnoval především svým pracovním povinnostem. K podepsané dohodě o výchově dcery uvedla, že ji uzavřela pod tlakem, aby uklidnila situaci.

4. Při jednání u Okresního soudu v Šumperku dne 10. 4. 2017 uzavřeli rodiče další dohodu stvrzující, že péče o nezletilou bude zajišťována v souladu s dohodou z předchozího roku, rodiče současně přislíbili, že absolvují návštěvu psychologa dle vlastní volby a osloví rodinnou poradnu v Šumperku, popřípadě SOS Vesničku Zábřeh za účelem realizace rodinné terapie. Rodiče současně vzali na vědomí, že porušení uvedené dohody bude hodnoceno jako nedostatek jejich výchovné způsobilosti. Tato dohoda byla oběma rodiči podepsána a následně poté otec vzal zpět svůj návrh na nařízení předběžného opatření. V průběhu soudního jednání matka uvedla, že se rozhodla o jarních prázdninách přestěhovat i s dcerou do Tábora, kde má nového partnera.

5. Obecné soudy poukázaly na to, že vzhledem k tomu, že v dané věci není dokazování zcela ukončeno a bude přistoupeno k zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení výchovné způsobilosti obou rodičů, považovaly za nezbytné stabilizovat poměry nezletilé do doby, než bude o úpravě péče pravomocně rozhodnuto, a nařídil předběžné opatření, které převzalo obsah dohody rodičů z 30. 11. 2016 a současně uložil povinnost oběma rodičům zajistit pravidelnou docházku dcery do stávající mateřské školy, jejíž naplnění je nutné považovat za nezbytné zejména s ohledem na její nástup do první třídy k 1. 9. 2017. Okresní soud konstatoval, že nemůže v rámci svého rozhodnutí zakázat matce změnu jejího trvalého, případně faktického pobytu, má však možnost zamezit tomu, aby svoji rodičovskou odpovědnost vykonávala v rozporu se zájmy nezletilého dítěte, u něhož je nutné preferovat stabilitu jeho poměrů a současně právo na zajištění pravidelných kontaktů s oběma rodiči.

6. Postup okresního soudu, který z vlastní iniciativy zahájil řízení o nařízení předběžného opatření, hodnotil odvolací soud v tomto konkrétním případě jako zcela odpovídající průběhu řízení a vyjadřující znalost věci (i s ohledem na již dvě jednání ve věci uskutečněná). Bylo totiž prokázáno, že rodiče se byli schopni na péči o nezletilou dohodnout do okamžiku, než se matka rozhodla bez vědomí a souhlasu otce s dcerou přestěhovat do 250 km vzdáleného Tábora, k čemuž ji vedla nová známost, kterou udržovala již v roce 2015.

7. Odchod matky do Tábora však nelze hodnotit jako jednání ospravedlnitelné a nepřesvědčivě vyznívá tvrzená obava o její zdraví a dceru v důsledku incidentu s otcem ze dne 17. 3. 2017. Za situace, kdy ze strany rodičů jejich dohoda nebyla dodržována, nebyli schopni se dohodnout o výběru psychologa a o způsobu rodinné terapie, bylo namístě rodinnou situaci stabilizovat v souladu s dvakrát potvrzenou dohodou rodičů a neponechat na vůli matky, jakým způsobem bude ochotna dítě žijící s ní v Táboře otci vydat. Oddalováním participace otce na výchově nezletilé by totiž mohlo dojít k narušení vztahu mezi rodičem a dítětem, jeho odcizení, což by v dalším období bylo neodčinitelné.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje své právo zvolit si svobodně místo svého pobytu a tvrdí, že dohodu o výchově podepsala v tísni a pod nátlakem, opakuje i obvinění otce z násilného chování a poukazuje na to, že se již věcí zabývá policie. K tomu pak uvádí, že k odstěhování ze Šumperka ji přinutilo až toto násilné chování otce. Podle stěžovatelky je předběžné opatření v rozporu se zájmy dcery, neboť ji vytrhává z prostředí, které je stabilní a možná i příznivější než výchovné prostředí u otce. Cílem stěžovatelky totiž je vytvořit právě co nejstabilnější a nejpříznivější prostředí pro nezletilou. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že je všeobecně známo, že vztah rodiče k dítěti je vztahem nejbližším a nejužším, přičemž vztah k matce je intenzivnější. Je nepochybné, že docházení do mateřské a především následně do základní školy je časově velmi náročné a je téměř nemožné zajistit tuto docházku ve Vikýřovicích se současným bydlištěm stěžovatelky v Táboře, kde stěžovatelka vytvořila stabilní a pro dceru velmi prospěšné zázemí.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].

11. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)]. Ústavní soud si je vědom toho, že hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů, které nastanou v době opatrovnického sporu, a proto preferuje takové nastavení vztahů, umožňující dítěti mít v zásadě rovnocennou zkušenost ze soužití s oběma rodiči.

12. V nyní posuzovaném případě je předběžné opatření nastaveno tak, že respektuje dosavadní životní styl dítěte, jeho stabilitu v místě, na které je zvyklé, a rovnocenný styk s oběma rodiči. Jediný důvod, proč matce nevyhovuje, spočívá v tom, že chce realizovat svou svobodu pobytu a pohybu a následovala nového partnera, který však není otcem dítěte. U tohoto nového partnera pak údajně vytvořila stabilní a pro dceru velmi prospěšné zázemí, aniž by však respektovala dohodu, kterou uzavřela s otcem dítěte a pak ji stvrdila před soudem, a dítě bez dalšího odvezla v rozporu s touto dohodou do vzdálenosti 250 km od jejího původního bydliště.

13. K tomu Ústavní soud odkazuje na své nedávné rozhodnutí ze dne 14. března 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, vycházející z aktuální doktríny (srov. např. ROGALEWICZOVÁ, R. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte, Právník 4/2015, roč. 154, s. 296 - 307) a uzavírající, že skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Rovněž shledal jako správné, aby v takových situacích k předávání dítěte ke styku zásadně docházelo v místě původního bydliště dítěte.

14. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu shledal, že napadeným rozhodnutím obecných soudů není co vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.