I. ÚS 2521/12
I.ÚS 2521/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zoopark Zájezd o.p.s., se sídlem Zájezd 5, Buštěhrad, zastoupený Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2012, č. j. 32 Co 136/2012-97, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 9. 2011, č. j. 55 EXE 1182/2011-15, spojené s návrhem na zrušení § 44 odst. 7 věta první a věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zákon o Ústavním soudu ), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení § 44 odst. 7 věta první a věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen exekuční řád).

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Praze vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 9. 2011, č. j. 55 EXE 1182/2011-15, byla na základě vykonatelného výkazu nedoplatků České průmyslové zdravotní pojišťovny ze dne 2. 3. 2011, č. j. FVT/TRČ/VN/2009-KZ/181606/1, nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 11.347 Kč a pro náklady exekuce oprávněné a soudního exekutora. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že svou pohledávku vůči oprávněné zaplatil již před vydáním usnesení o nařízení exekuce. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2012, č. j. 32 Co 136/2012-97, odvolání odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekuce na jeho majetek neměla být vůbec nařizována, jelikož nebyly splněny základní podmínky pro její nařízení, když povinnost plynoucí z vykonatelného výkazu nedoplatků byla zcela splněna již před vydáním usnesení o nařízení exekuce. Skutečnost, že vedlejší účastník o tom, že jeho pohledávka za stěžovatelem zanikla, exekuční soud včas neinformoval, nemůže jít k tíži stěžovatele. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Praze ani Okresní soud v Kladně se v této souvislosti s jeho námitkou nepřípustnosti nařízení exekuce dostatečně nevypořádaly. Stěžovatel se domnívá, že ustanovení § 44 odst. 7 věta první a druhá exekučního řádu, které vylučuje přípustnost argumentu zaplacení dlužné částky, odporuje ústavnímu pořádku. Stěžovatel se proto domáhá také zrušení tohoto ustanovení exekučního řádu.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Kladně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř. a exekučního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád a exekuční řád, tedy porušení jednoduchého práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který mu v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že podle § 44 odst. 7 exekučního řádu je proti usnesení o nařízení exekuce sice přípustné odvolání, nelze v něm však namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (jak tomu bylo dle názoru odvolacího soudu ve věci stěžovatele) nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.

Ústavní soud konstatuje, že shora citovaný závěr odvolacího soudu je zcela v souladu se zákonem a proto takovému postupu odvolacího soudu a potažmo soudu prvního stupně nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout.

Pokud stěžovatel polemizuje s textem § § 44 odst. 7 exekučního řádu a považuje je za protiústavní z toho důvodu, že neumožňuje namítat v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce jako argument zaplacení dlužné částky, lze konstatovat, že takový argument je možné uplatnit v jiném procesním prostředku, a to v návrhu na zastavení exekuce. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by byl krácen na svých právech tím, že nemůže úspěšně namítat zaplacení dlužné částky. Skutečnost, že tento argument je přípustný v rámci jiného právního institutu, než požaduje stěžovatel, není přitom relevantní.

Ústavní soud k tomu dodává, že se jedná o otázku již judikatorně mnohokrát řešenou. Jak např. konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 805/11 ze dne 7. 4. 2011, skutečnost (stěžovatelem pouze tvrzená, ale nikoli doložená), že stěžovatel údajně v blíže neurčitém časovém okamžiku splnil svoji povinnost uloženou mu pravomocným soudním rozhodnutím vůči oprávněné, není předmětem rozhodování soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. o nařízení exekuce, soud se proto touto skutečností v rámci předmětného řízení nezabývá. Soud prvního stupně se výše uvedeným tvrzením stěžovatele bude zabývat až v řízení o zastavení exekuce (§ 55 exekučního řádu ve vztahu k § 268 o. s. ř.) Ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 816/12 Ústavní soud v souvislosti s aplikací § 44 odst. 7 exekučního řádu obecným soudem dovodil, že z ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu se podává, že tam, kde exekuční řád obsahuje výslovnou úpravu, nelze pro exekuční řízení přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud postupoval v souladu s kogentními ustanoveními upravujícími postup v řízení, a nemohl se tak dopustit porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka namítala.

Tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že zde nebyly řádně splněny podmínky pro nařízení exekuce, dokládá, že stěžovatel nepochopil základní zásady exekučního řízení. Exekuční řízení je (s výjimkou výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí) zahájeno návrhem na nařízení exekuce. Ve věci stěžovatele byl takový návrh podán dne 4. 8. 2011. Při nařízení výkonu rozhodnutí soud vychází z tvrzení oprávněného o tom, že povinný nesplnil dobrovolně uloženou povinnost, avšak sám pravdivost tohoto tvrzení nezkoumá (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. srpna 1965, sp. zn. 5 Cz 57/1965, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/1965). Současná právní praxe přesouvá tuto obranu do stadia návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Byl to stěžovatel, kdo nesplnil svou platební povinnost, a vyvolal tak exekuční řízení, v jehož rámci teprve zaplatil dne 22. 8. 2011 oprávněné dlužnou částku. Taková skutečnost (splnění dluhu) je pak předmětem zastavovacího důvodu podle § 268 odst. 1 písm. g), podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí (exekučního titulu), tedy ať již tedy před nařízením výkonu rozhodnutí či již dříve, zaniklo právo jím přiznané. Bylo tedy na stěžovateli, aby své námitky, které směřoval soudu odvolacímu, uplatnil v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, což, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, učinil.

Z výše uvedeného vyplývá, že v nyní projednávané věci Krajský soud v Praze i Okresní soud v Kladně při svém rozhodování postupovaly v souladu se zněním zákona a s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a v jejich rozhodnutí tak nelze shledat prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, když po přezkoumání těchto rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení § 44 odst. 7 věta první a věta druhá exekučního řádu. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.