I. ÚS 2516/09
I.ÚS 2516/09 ze dne 26. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou, se sídlem Křenová 64, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 55 To 217/2009, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2009, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 55 To 217/2009 (dále jen "usnesení"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 T 10/2009 (dále jen "rozsudek"), jímž byl shledán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 a trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu 5 let nepodmíněného odnětí svobody.

Trestná činnost, která byla kvalifikována jako trestný čin loupeže, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že fyzicky napadl poškozeného L. E. v úmyslu získat od něj pervitin a v okamžiku, kdy na místo přišel svědek M. K., uprchl služebním vozidlem citovaného poškozeného, kterého se zmocnil. Trestná činnost, ve které byl shledán trestný čin krádeže, pak spočívala tom, že odcizil autorádio a další předměty ze zaparkovaného osobního vozidla na parkovišti, do kterého se vloupal.

Stěžovatel své námitky zaměřuje především proti hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy. Pokud jde o trestný čin loupeže, poukazuje na skutečnost, že byl usvědčen na základě výpovědí osob drogově závislých. Svědectví poškozeného E. je považováno za věrohodné, ač si prokazatelně před incidentem aplikoval nitrožilně pervitin, jehož účinky jsou popsány ve znaleckém posudku Ing. I. V. Csc. Naopak svědectví dalšího účastníka incidentu, pana Š. (který potvrzuje tvrzení stěžovatele, tedy že neodjel vozem poškozeného), bylo zpochybněno právě z důvodu, že v době incidentu byl pod vlivem psychotropních látek. Stejně tak se soud prvého ani druhého stupně nepozastavuje nad tím, že výpověď poškozeného E. v přípravném řízení je diametrálně odlišná od výpovědi podané u hlavního líčení. Byl odsouzen na základě výpovědí osob, které se dobře znaly a jako takové si vzájemně výpovědi upravily, ačkoliv v přípravném řízení se lišily. Soudy obou stupňů patřičně stěžejní výpovědi neporovnávaly.

Pokud jde o trestný čin krádeže, tvrdí, že objektivně nebyl schopen se trestného činu dopustit z důvodu zdravotního stavu - zranění horní končetiny. Co se pak týče svědka pana F. K., i přes odůvodnění soudu druhého stupně trvá stěžovatel na tom, že za pachatele činu označil svědek stěžovatele pouze ze 70 % typové podobnosti, nikoli konkrétní identifikace. V rámci hlavního líčení se pak tato jistota změnila, neboť v podstatě nikdo jiný v soudní síni, než stěžovatel, za pachatele činu, vzhledem k rozdílnosti postav dalších obviněných, nemohl být označen.

Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovateli je možno přisvědčit potud, že vskutku existují skutečnosti, které věrohodnost některých výpovědí svědčících proti němu snižují. Nicméně takto zpochybněné výpovědi nejsou jedinými důkazy, na základě kterých byl odsouzen, nýbrž stojí vedle výpovědí a důkazů dalších. Jednotlivé důkazy se navzájem podporují a tvoří ucelený řetěz, usvědčující stěžovatele.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.