I. ÚS 251/05
I.ÚS 251/05 ze dne 26. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem v Praze 1, Na Poříčí 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 424/2004-83 ze dne 14. 1. 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 22 C 249/2003-60 ze dne 10. 6. 2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 424/2004-83 ze dne 14. 1. 2005, jímž byl částečně změněn a v ostatním potvrzen (rovněž napadený) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 22 C 249/2003-60 ze dne 10. 6. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 17.238,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů nepřihlížely za řízení k tomu, že veškeré skutečnosti uvedl jednoznačně a že svá tvrzení dokládal písemnými důkazy. V tvrzeních žalovaného jsou naproti tomu patrné rozpory, které nedokázal vysvětlit. Obecné soudy podle jeho názoru porušily zákonný požadavek spolehlivého zjištění sporných skutečností mezi účastníky, stanovený v ustanovení § 6 o.s.ř. Soud přes stěžovatelem předložené a tvrzené skutečnosti nesprávně dovodil, že "mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle ustanovení § 409 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž k uzavření kupní smlouvy došlo okamžikem dodání a převzetí zboží žalovaným v jeho provozovně". Stěžovatel je však přesvědčen, že k promlčení nároku vyplývajícího z pohledávky za zbožím dodaném dne 16. 11. 1998 nedošlo. Vytýká obecným soudům, že vůbec nepřihlédly k chování vedlejšího účastníka řízení již před podáním žaloby i v průběhu řízení. Nevzaly na vědomí, že veškeré pochybnosti, které v průběhu řízení vznikly, byly způsobeny jednáním kupujícího - žalovaného. Přes tyto skutečnosti obecné soudy převzaly i značně pochybnou argumentaci z obhajoby žalovaného a ztotožnily se s jeho tvrzeními a tvrzeními stěžovatele, podloženými důkazy, nepřikládaly váhu.

Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že jejich postup neodpovídal zásadám občanského soudního řízení a že na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 22 C 249/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel návrhem na vydání platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 17.238,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených faktur za dodávky zboží. Obvodní soud pro Prahu 2 platebním rozkazem č.j. 26 Ro 342/2003-28 ze dne 25. 6. 2003 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 17.238,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor a vznesl i námitku promlčení některých plateb. Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem č.j. 22 C 249/2003-60 ze dne 10. 6. 2004 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že mezi stěžovatelem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím došlo k uzavření kupní smlouvy podle § 409 odst. 1 obchodního zákoníku; k uzavření kupní smlouvy došlo okamžikem dodání a převzetí zboží žalovaným, popř. prostřednictvím jeho zaměstnanců v jeho provozovně. Za situace, kdy nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření konkrétních smluvních ujednání, vycházel soud I. stupně z toho, že se smluvní vztah řídil výlučně ustanoveními obchodního zákoníku, a to i pokud jde o splatnost kupní ceny, která se tak ve smyslu § 450 odst. 1 citovaného zákona stala splatnou současně s dodáním zboží, k němuž došlo dne 16. 11. 1998 a 11. 3. 1999. Od tohoto okamžiku prý také u každé pohledávky začala běžet promlčecí doba uvedená v ustanovení § 392 odst. 1 věty prvá obchodního zákoníku, která uplynula ve smyslu § 397 citovaného zákona dnem 16. 11. 2002 a dnem 11. 3. 2003. Protože žaloba byla u soudu podána dne 31. 3. 2003 a žalovaný uplatnil námitku promlčení, soud nemohl uplatněný nárok podle § 338 odst. 1 citovaného zákona přiznat. Další prokazování případné úhrady pohledávek je tak za dané situace nadbytečné, a proto soud žalobu zamítl.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 35 Co 424/2004-83 ze dne 14. 1. 2005 částečně změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 4.618,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení. Soudu I. stupně vytkl, že pochybil v závěru, že splatnost kupní ceny nastává okamžikem převzetí zboží, protože neaplikoval ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku. Dále uvedl, že soud I. stupně zjistil, že stěžovatel vystavil žalovanému na zaplacení kupní ceny za zboží dodané dne 16. 11. 1998 fakturu č. 270498 na částku 12.620,- Kč se splatností dne 4. 1. 1999; žalovaný potvrdil, že tuto fakturu převzal. Splatnost kupní ceny - dovodil odvolací soud - nastala dne 4. 1. 1999. Opětovné vystavení téže faktury s novou dobou splatnosti, aniž by byla původní faktura stornována (např. kvůli chybné fakturaci) není právně významné. Protože žaloba byla podána až 31. 3. 2003, kdy již uplynula čtyřletá promlčecí doba, je námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná, a proto nelze stěžovateli požadované plnění v této výši přiznat. Rozsudek soudu I. stupně proto v této části potvrdil. Na zaplacení kupní ceny za zboží dodané dne 11. 3. 1999 vystavil stěžovatel fakturu č. 0881999 na částku 4.618,- Kč se splatností 1. 4. 1999, jejíž převzetí žalovaný popíral a žalobce neprokázal, že by ji žalovaný skutečně obdržel. Stěžovatel vyzval žalovaného upomínkou ze dne 31. 10. 2000 k uhrazení dlužných částek; zde žalovaný připustil, že upomínka byla doručena do jeho provozovny. Od této skutečnosti odvolací soud odvodil i výpočet úroků z prodlení. Ze zjištěných skutečností dovodil, že v tomto případě k promlčení nároků nedošlo, a proto - jak je výše uvedeno - rozsudek soudu I. stupně v této části změnil.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav, zejména však nesprávné závěry, které z těchto zjištění vyvodily. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve vztahu k námitkám stěžovatele a dospěl k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování i hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud soudy v souladu s uvedenou zásadou hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. V předmětné věci se obecné soudy neodchýlily z hranic vymezených touto zásadou a v jejich postupu a v závěrech nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry. Současně je třeba konstatovat, že se zde jednalo o využití jednoduchého, běžného práva, které obecné soudy aplikovaly ústavně konformním způsobem. Ústavní soud navíc připomíná, že neúspěch ve sporu (částečný neúspěch) neznamená, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno. Obecné soudy při projednávání věci stěžovatele postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a nelze ani dovozovat, že by nezachovávaly rovný přístup k obou účastníkům sporu anebo postupovaly v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud na základě uvedeného posouzení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2005



Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.