I. ÚS 2505/13
I.ÚS 2505/13 ze dne 2. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti MUDr. Pavla Fojtla, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, 602 00 Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. 4. 2013, č. j. 70 Co 349/2012 - 1047, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

[1] Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výroky II. a III. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a to pro jejich rozpor s jeho ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a rovnost účastníků soudního řízení dle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a základním právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

[2] Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 3. 2012, č. j. 13 P 3/2007 - 932, bylo k návrhu matky rozhodnuto o zvýšení výživného na děti a o změně úpravy styku stěžovatele jako otce s jeho dvěma dětmi, původně oběma nezletilými, v době vydání rozhodnutí okresního soudu však již starší z dětí zletilosti nabylo. Dále okresní soud uložil oběma rodičům povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení (vypracovaný znalecký posudek) celkem 21.000 Kč, z toho 14.000 Kč byl povinen zaplatit stěžovatel a 7.000 Kč matka. K odvolání matky a zletilého dítěte pak ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci. Ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2013, č. j. 70 Co 349/2012 - 1047, výrokem I. odmítl odvolání dítěte; výrokem II. změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. tak, že dále navýšil stanovené výživné pro obě děti za období od 29. 3. 2007, respektive od 1. 9. 2007 nadále (s výjimkou období od 1. 2. 2011 do 31. 5. 2011); výrokem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 21.000 Kč; a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

[3] Ve své ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá porušení zásady rovnosti účastníků v řízení před krajským soudem a dále nepřezkoumatelnost, nedostatečnost a překvapivost rozhodnutí krajského soudu; postup krajského soudu označuje jako projev libovůle. Konkrétně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že věcně rozhodoval o odvolání matky dětí, přestože jej měl v části týkající se výživného pro tehdy již zletilé dítě odmítnout jako podané osobou neoprávněnou; dále upozorňuje na nerovnoměrně rozložené důkazní břemeno, neboť na rozdíl od tvrzení stěžovatele matka svá skutková tvrzení ohledně odůvodněných potřeb obou dcer neprokázala, a další vady dokazování. Stěžovatel rovněž namítá nepředvídatelnost závěru krajského soudu, poněvadž v průběhu řízení před ním nebyla nijak naznačena možnost změny napadeného prvostupňového rozhodnutí; krom toho byla postupem krajského soudu stěžovateli odňata možnost požádat jiný soud o přezkoumání správnosti postupu krajského soudu, a to s ohledem na nepřípustnost řádných ani mimořádných opravných prostředků v dané věci. Stěžovatel brojí též proti samotnému zvýšení výživného, jelikož podle něj nebylo odůvodněno žádnými konkrétními skutečnostmi, přestože jde dokonce nad rámec návrhu matky; krajský soud naopak nezohlednil pokles příjmů stěžovatele v určitém období ani nutnost splácet vlastní finanční závazky (půjčky, úvěry), byť se stěžovatel v minulosti takto nezadlužoval nezodpovědně, nýbrž kvůli své povinnosti platit výživné matce dětí. V neposlední řadě pak stěžovatel považuje přiznání výživného v tomto případě za rozporné s dobrými mravy, neboť děti o něj jako svého otce neprojevují žádný zájem a nechtějí se s ním stýkat. Podle stěžovatele krajský soud neodůvodněně upřednostnil právo dcer na výživné před jeho právem vlastnit majetek a uspokojovat své osobní potřeby, čímž porušil čl. 11 odst. 1 Listiny. Konečně pak stěžovatel napadá i výrok o náhradě nákladů důkazů (znalecký posudek), neboť daným důkazem byly potvrzeny skutečnosti, za účelem jejichž potvrzení stěžovatel provedení důkazu navrhoval. Ke své ústavní stížnosti stěžovatel připojil též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to pro nedostatek potřebných finančních prostředků na úhradu nedoplatků na výživném obou dětí a náhrady nákladů řízení.
[4] Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

[5] Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

[6] Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[7] Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, sp. zn. IV. ÚS 778/02 aj.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové formy protiústavnosti se však v posuzované věci zřejmě nejedná.

[8] Stěžovatelovy námitky směřují značnou měrou proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozsudku, včetně výroků o určení výživného ve vyšší částce oproti rozsudku soudu prvního stupně. Mimo jiné se krajský soud pečlivě věnoval také stěžovatelově námitce rozporu přiznání výživného s dobrými mravy a poukazu na jeho existující finanční závazky, přičemž Ústavní soud nemá ani této části odůvodnění rozsudku krajského soudu ze své pozice co vytknout. Rovněž je třeba připomenout, že v podstatné části řízení před obecnými soudy se jednalo o určení výživného pro nezletilé, tedy o řízení nesporné, v němž ve věci rozhodující soud není vázán návrhy účastníků řízení ani co do dokazování, ani co do konečného výroku. Celkově rozsudek krajského soudu odpovídá skutkovému stavu zjištěnému v řízení před oběma obecnými soudy.

[9] Krajský soud pak nepochybil ani v hodnocení celého odvolání matky jako podaného oprávněnou osobou, neboť jak již Ústavní soud i Nejvyšší soud dříve potvrdily, ani po dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném nepřestává být matka účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a tak je i oprávněna se odvolat proti rozhodnutí o těchto částkách výživného (nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 564/07, s odkazem na komentář k zákonu o rodině; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1065/2010, dostupné na www.nsoud.cz). Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu nelze označit za nedostatečné, nepřezkoumatelné ani neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu či překvapivé (vždyť krajský soud rozhodoval k odvoláním matky a dříve nezletilého dítěte, s nimiž byl stěžovatel obeznámen), tím méně pak za projev svévole či libovůle obecného soudu. Na tom nic nemění ani neexistence přípustných opravných prostředků proti rozhodnutí krajského, tedy odvolacího soudu v dané věci, jež je ba naopak odůvodněna předmětem a povahou daného řízení, jemuž je inherentní zvýšený důraz na princip právní jistoty.

[10] Poslední stěžovatelova námitka potom směřovala proti výroku napadeného rozsudku o náhradě nákladů důkazů; ani tato námitka však podle Ústavního soudu v daném případě nedosahuje ústavněprávní dimenze. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). To ovšem není případ ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které obsahuje uspokojivou argumentaci také směrem ke stěžovateli uložené povinnosti uhradit náklady na vypracování znaleckého posudku státu.

[11] Ústavní soud tudíž shrnuje, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani do jeho práva na spravedlivý proces, ani do jeho práva vlastnit majetek. Ústavní soud toliko závěrem zdůrazňuje esenciální zásadu rodičovských vztahů, která se zrcadlí jak v předpisech ústavního práva, tak v předpisech jednoduchého práva: děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny) a konkrétně též mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (§ 85 odst. 2 zákona o rodině).

[12] Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na rychlost rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti nebylo nutné nejdříve samostatně rozhodovat o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu; tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.