I. ÚS 2502/09
I.ÚS 2502/09 ze dne 15. 3. 2010

N 52/56 SbNU 561
K předvídatelnosti rozhodování odvolacího soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 15. března 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 54 Co 141/2009-85 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2008 č. j. 4 C 317/2007-69, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit 16 034 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení pojistného, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Allianz pojišťovna, a. s., Ke Štvanici 656/3, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 54 Co 141/2009-85 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2008 č. j. 4 C 317/2007-69 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 54 Co 141/2009-85 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2008 č. j. 4 C 317/2007-69 se zrušují.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí následující skutečnosti. Žalobou ze dne 12. 3. 2007 se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli zaplacení částky 16 034 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení pojistného. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2008 č. j. 4 C 317/2007-69 bylo žalobě vyhověno. Citovaný rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen do výše nákladů řízení, jinak jej jako věcně správný potvrdil. Soud druhého stupně konstatoval, že v rozsudku soudu prvního stupně se opakovaně vyskytly chyby v datech, jejich výskyt ovšem nepovažuje za obsahovou chybu, ale pouhé písařské chyby. Stěžovatel trvá na tom, že "kvůli četnosti výskytu této chyby soud první instance nevyloučil pochybnosti a rozsudek je jen neurčitým závěrem soudu" a jako takový by měl být zrušen. Stěžovatel je přesvědčen, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho tvrzeními a jako již dříve v předcházejícím řízení opakuje, že vedlejšímu účastníkovi zavčas dvakrát oznámil změnu v osobě vlastníka pojištěné věci, čímž dle § 812 občanského zákoníku (ve znění účinném před 1. lednem 2005) pojištění věci ze zákona zaniká, a to za podmínky, že pojistné podmínky nestanoví něco jiného. Dle stěžovatele pojistné podmínky zákonnou úpravu ustanovení § 812 občanského zákoníku nevylučují, a pojistný vztah tedy měl zaniknout změnou v osobě vlastníka pojištěné věci. Stěžovatel rovněž uvádí, že není pravda, že nepředložil důkaz o informování vedlejšího účastníka o změně vlastníka pojištěné věci. Jak již konstatoval ve svém vyjádření k žalobě i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tímto důkazem je fax ze dne 6. 1. 2004. V této souvislosti stěžovatel namítá, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně vedlejší účastník uvedl, že nezpochybňuje změnu vlastníka předmětného automobilu k 22. 12. 2003. Stěžovatel dále uvádí, že se odvolací soud ve svém rozsudku nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že prvoinstanční soud ve svém rozsudku chybně uvedl, že stěžovatelův nárok vůči vedlejšímu účastníkovi na proplacení pojistné události ve výši 46 904 Kč byl vedlejším účastníkem zčásti splacen a že vedlejší účastník vyplatil stěžovateli částku 22 918 Kč. Stěžovatel opětovně namítá, že vedlejším účastníkem vyplacená částka se vztahovala k jiné, starší pojistné události. Stěžovatelův nárok na úhradu škody vzniklé pojistnou událostí ze srpna 2003 tak zůstává v plné výši (46 904 Kč) nadále neuhrazen. Závěrem stěžovatel namítá, že nárok vedlejšího účastníka na zaplacení pojistného je již promlčen, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že běh promlčecí lhůty započal až poté, co došlo k zániku pojištění. Pojistné období v případě předmětné pojistné smlouvy počalo dnem 25. 1. 2004. V souladu s čl. V. odst. 2 všeobecných pojistných podmínek pro havarijní pojištění vozidel, jakož i v souladu s čl. IV. odst. 3 všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla bylo pojistné splatné prvního dne pojistného období, tj. 25. 1. 2004, počínaje dnem 26. 1. 2004 tedy mohlo být právo vykonáno poprvé, resp. mohla byt podána žaloba k soudu z důvodu prodlení s placením pojistného. Současně dle § 101 občanského zákoníku, počínajíc tímto datem, počala běžet tříletá promlčecí doba, která marně uplynula dne 26. 1. 2007. Jelikož byla žaloba podána k soudu až 22. 3. 2007 a stěžovatel v řízení řádně uplatnil námitku promlčení, odvolací soud dle zákona měl rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu z důvodu promlčení nároku vedlejšího účastníka zamítnout. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v citovaném řízení došlo k zřejmému porušení základních práv zaručených článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

3. Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

III.

4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

5. Předsedkyně příslušného senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ve věci bylo rozhodnuto z důvodů uvedených v rozsudku zdejšího soudu ze dne 2. prosince 2008 č. j. 4C 317/2007-69, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009 č. j. 54 Co 141/2009-85, které považuje za správné, a na znění těchto rozsudků odkazuje.

6. Předseda Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud nesdílí pohled stěžovatele na věc, přičemž důvody, které jej k tomu vedly a se kterými se nadále ztotožňuje, uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Námitkou stěžovatele, že má vůči žalobkyni jiné pohledávky, se soud nezabýval, neboť stěžovatel v tomto směru nevznesl žádné procesní návrhy. Ústavní stížnost se tedy v zásadě jeví jako polemika se závěry odvolacího soudu na základě argumentů uplatněných již před soudem prvního stupně. Odvolací soud dále prohlašuje, že souhlasí s projednáním stížnosti bez ústního jednání.

7. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 54 Co 141/2009-85 co do zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování a rovněž i s právním posouzením věci. Vedlejší účastník namítá, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky již uplatněné v řízení před obecnými soudy, které při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Ve smyslu shora uvedeného tedy nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na výše uvedené vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, popř. aby ve věci samé nálezem stížnost zcela zamítl.

8. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovateli, aby se k nim mohl vyjádřit, stěžovatel však tohoto svého práva nevyužil.

IV.

9. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 4 C 317/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2008 č. j. 4 C 317/2007-69 bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení částky 16 034 Kč s příslušenstvím a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi spolu s žalovanou částkou náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním. Dne 24. 6. 2009 Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Co 141/2009-85 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do výše nákladů řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že shledal v rozsudku soudu prvního stupně vady, nepovažoval je však za natolik závažné, aby vedly ke zrušení tohoto rozhodnutí. Vady před soudem prvního stupně, tak jak je i konstatoval odvolací soud, jsou skutkové i právní povahy. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v rozporu s obsahem spisu konstatoval, že stěžovatel nepředložil vedlejšímu účastníkovi dopis z listopadu 2003 ani "převod vozidla na syna 6. 1. 2004", ani neprokázal doručení těchto listin vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud po zjištění, že předmětná listina je založena ve spise, jí provedl dokazování, z tohoto důkazu však nebylo zjištěno, že by dopis, kterým stěžovatel oznamoval vedlejšímu účastníkovi změnu vlastnictví předmětného automobilu a také změnu své adresy, byl odeslán, popřípadě doručen vedlejšímu účastníkovi, který uvedl, že mu doručen nebyl. Odvolací soud dále zjistil, že soud prvního stupně neposoudil věc správně ani po právní stránce, když v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že § 812 občanského zákoníku v tehdy účinném znění se na věc nevztahuje, uzavřel však, že vzhledem ke skutečnosti, že vyznačení změny vlastníka v technickém průkazu vozidla v rozhodné době, jak jej požadují všeobecné pojistné podmínky, nebylo tvrzeno ani zjištěno, vycházel soud prvního stupně správně z toho, že havarijní pojištění zaniklo uplynutím 6 měsíců od nezaplacení splatného pojistného, tedy k 25. 7. 2004.
V.

10. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

11. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo k stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k zániku pojistného vztahu nedošlo z důvodu nezaplacení pojistného, jak uvádí vedlejší účastník, nýbrž dnem, kdy oznámil pojistiteli, že došlo ke změně vlastnictví ohledně předmětu pojištění, neboť pojistné podmínky zákonnou úpravu ustanovení § 812 občanského zákoníku nevylučují. K tomu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je na věc nutno aplikovat zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), jehož ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) stanoví, že pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona zaniká dnem, kdy pojistník, jeho dědic, právní nástupce nebo vlastník vozidla, je-li osobou odlišnou od pojistníka, oznámil pojistiteli změnu vlastníka tuzemského vozidla. Stěžovatel prokazoval takové oznámení o změně vlastnictví vozidla (respektive o jeho převodu na svého syna) listinou - faxem ze dne 6. 1. 2004, obecné soudy obou stupňů však měly za to, že oznámení o změně vlastnictví vozidla vedlejšímu účastníkovi touto listinou ani žádnými jinými důkazy prokázáno nebylo; na tom nic nemění skutečnost, že vedlejší účastník otázku samotného převodu vozidla ze stěžovatele na jeho syna učinil nespornou. Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl, proto Ústavní soud závěry obecných soudů o tom, že nebylo prokázáno doručení stěžovatelem předložené listiny ze dne 6. 1. 2004 vedlejšímu účastníkovi, nemohl z ústavněprávního hlediska zpochybnit. Oznámením změny je přitom nutno rozumět takové sdělení, které se prokazatelně dostane do právní sféry adresáta.

13. Ústavní soud však shledal pochybení v postupu obecných soudů při stanovení okamžiku zániku havarijního pojištění. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že § 812 občanského zákoníku v tehdy účinném znění, podle kterého změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zanikne, nestanoví-li pojistné podmínky jinak, se vztahuje na pojištění majetku, nikoli na havarijní pojištění; v každém případě však stejně bylo nutno vyjít z pojistných podmínek, neboť toto ustanovení platí jen tehdy, když pojistné podmínky nestanoví jinak. Z této úvahy pak došel soud k závěru, že vedlejšímu účastníkovi dle § 801 občanského zákoníku v tehdy účinném znění, který stanoví, že pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti, náleží dlužné pojistné po dobu šesti měsíců. Odvolací soud sice konstatoval, že pokud jde o havarijní pojištění, § 812 občanského zákoníku v tehdy účinném znění na věc dopadá, neboť se jedná o případ pojištění majetku, správně také konstatoval, že změna vlastníka vozidla mohla způsobit zánik pojištění, pokud ovšem pojistné podmínky nestanovily jinak, a že v dané věci dle pojistných podmínek v takovém případě havarijní pojištění mělo zaniknout až okamžikem vyznačení změny vlastníka v technickém průkazu vozidla; uzavřel však, že vzhledem ke skutečnosti, že "k vyznačení změny vlastníka v technickém průkazu vozidla v rozhodné době nedošlo (alespoň nic takového nebylo tvrzeno ani zjištěno)", vycházel soud prvního stupně správně z toho, že pojištění zaniklo uplynutím 6 měsíců od nezaplacení splatného pojistného, tedy k 25. 7. 2004. S takovým závěrem odvolacího soudu se Ústavní soud neztotožňuje.

14. Podle § 219 o. s. ř. platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud prvního stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl odvolací soud v souzené věci. V této souvislosti je namístě připomenout, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tato novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna § 219 o. s. ř. má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava § 219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v § 220 o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

15. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že odvolací soud podle naznačených zásad nepostupoval. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl ohledně závěru o možném důvodu zániku pojištění k právnímu názoru odlišnému od názoru soudu prvního stupně, aniž tento názor účastníkům zpřístupnil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Pro odvolatele bylo přitom velmi podstatné, zda má brojit proti názoru, že pojistný vztah dle všeobecných pojistných podmínek mohl zaniknout ohledně havarijního pojištění vyznačením změny vlastníka v technickém průkazu vozidla, a nikoli oznámením takové změny vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud tedy nepostupoval tak, aby vyhověl požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti je nevyhnutelný závěr, že odvolací soud svým rozsudkem porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

16. Ústavní soud se neztotožňuje ani s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého nemá okamžik splatnosti pojistného vliv na běh promlčecí lhůty. Ústavní soud má naopak za to, že promlčecí lhůta k podání žaloby na zaplacení dlužného pojistného, pokud nedošlo k zániku pojistného vztahu již dříve, a to z důvodu změny vlastníka pojištěné věci, která je právně relevantní za zákonem stanovených podmínek, které se odrážejí také ve všeobecných pojistných podmínkách, by počala běžet dle § 101 obč. zák. dne následujícího po dni splatnosti pojistného, neboť tohoto dne mohlo být právo vykonáno poprvé, přičemž okamžik případného následného zániku pojištění z důvodu nezaplacení dlužného pojistného nemá na tuto skutečnost vliv. Je pravda, že stěžovatel by mohl za situace, kdy by pojistný vztah trval i po okamžiku splatnosti pojistného, uhradit dlužné pojistné i následně, kdykoliv do zániku pojištění, avšak taková úhrada by již byla učiněna nepochybně za běhu promlčecí lhůty. Ostatně také v čl. V. odst. 2 pojistných podmínek je výslovně uvedeno, že pokud pojistné nebylo zaplaceno včas nebo v dohodnuté výši, náleží pojistiteli úrok z prodlení. Otázka případného promlčení nároku vedlejšího účastníka by však byla namístě pouze za situace, pokud by nedošlo k zániku pojistného vztahu již dříve, a to z důvodu změny vlastníka pojištěné věci, která je právně relevantní za zákonem stanovených podmínek, které se odrážejí také ve všeobecných pojistných podmínkách.

17. Stěžovateli lze dát za pravdu také v tom, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou týkající se jeho nároku na náhradu škody ve výši 46 904 Kč. Jak však Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu, usnesením ze dne 25. 11. 2008 byl při ústním jednání konaném téhož dne vyloučen tento nárok stěžovatele Obvodním soudem pro Prahu 5 k samostatnému řízení.

18. Ústavní soud uzavírá, že shora popsaným postupem obecných soudů, který ve svém důsledku vedl k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu ohledně zániku havarijního pojištění a nesprávnému právnímu posouzení námitky promlčení žalovaného nároku, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

19. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 54 Co 141/2009-85 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2008 č. j. 4 C 317/2007-69 zrušil.

20. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.