I. ÚS 2501/09
I.ÚS 2501/09 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Pánkovou, advokátkou v Praze 1, Klimentská 1246/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1820/2007-204 ze dne 23. června 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 608/2005-160 ze dne 26. října 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 34 Cm 38/2001-107 ze dne 1. června 2005, za vedlejší účasti Bytového družstva Balabenka, se sídlem v Praze 9, Balabenka 230/1252, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou v Praze 4, Medkova 913/48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1820/2007-204 ze dne 23. června 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 608/2005-160 ze dne 26. října 2006, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 34 Cm 38/2001-107 ze dne 1. června 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva Bytového družstva Balabenka ze dne 6. září 2000 o jeho vyloučení z družstva a o určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů družstva konaného dne 26. dubna 2001 o jeho vyloučení z družstva. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatel nejdříve velmi podrobně vypisuje závěry, k nimž měl podle jeho názoru dospět soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a které uplatnil v odvolání proti rozhodnutí tohoto soudu. Dále namítal, že rozsudek soudu prvního stupně musí být zrušen i proto, že mu byla odňata možnost před soudem jednat ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., poněvadž jeho zástupce nebyl řádně předvolán k jednání. Poukázal rovněž na povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Na podporu těchto námitek pak stěžovatel uvádí velmi podrobně řadu rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byly rozebírána zásada volného hodnocení důkazů a vymezovány její ústavněprávní hranice.

Další námitky směřuje stěžovatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Tomu vytýká, že nereagoval na návrhy na dokazování, které stěžovatel před odvolacím soudem přednesl, a spokojil se s konstatováním, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav. Namítá rovněž, že odvolací soud řádně nepřezkoumal jeho námitku týkající nesprávného postupu soudu prvního stupně při rozhodování o odročení jednání a znemožnění jeho účasti na tomto jednání spolu s svým právním zástupcem.

Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel vytýká to, že týž odůvodnil své odmítavé rozhodnutí pouze odkazem na to, že řešené otázky nejsou právně významné.

Stěžovatel se rovněž podrobně zabývá otázkou právní existence žalovaného Bytového družstva Balabenka; to však bylo předmětem jiného řízení, než je řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně shrnuje skutkové i právní námitky týkající se nejen napadených rozhodnutí, ale všech dalších řízení, která jsou ve vztahu k žalovanému Bytovému družstvu Balabenka vedena.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna v záhlaví uvedená napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí. Městský soud v Praze konstatoval, že se ztotožňuje s právními závěry soudu i s rozhodnutími samými a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Rovněž Vrchní soud v Praze odkázal plně na odůvodnění napadeného rozsudku. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

K ústavní stížnosti podalo vyjádření i Bytové družstvo Balabenka jako vedlejší účastník. Ve vyjádření uvedlo, že podle jeho názoru byla věc obecnými soudy posouzena správně a jejich rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Stěžovatel byl prý z družstva vyloučen důvodně, pro opětovné porušení členských povinností, neboť opakovaně a přes výstrahu neumožnil zástupcům družstva vstup do bytu za účelem zjištění jeho technického stavu. To, že družstvo nevzniklo nezákonně bylo již vyřešeno v jiných řízeních a uzavřeno ve prospěch družstva; u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2580/07. Vyjádření vedlejšího účastníka bylo stěžovateli zasláno k eventuální replice, leč týž ve stanovené lhůtě této možnosti nevyužil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 34 Cm 38/2001 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se domáhal určení, že rozhodnutí představenstva žalovaného bytového družstva o jeho vyloučení z družstva a rozhodnutí shromáždění delegátů tohoto bytového družstva o vyloučení z družstva jsou neplatná. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 34 Cm 38/2001-107 ze dne 1. června 2005 žalobu zamítl. Na základě toho, že žalované družstvo je zapsáno v obchodním rejstříku, a po zjištění skutkového stavu soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel opětovně porušil povinnosti člena družstva dané stanovami, které ukládají členovi povinnost umožnit pověřeným zástupcům družstva po předchozím oznámení zjistit technický stav bytu. Stěžovatel byl podle zjištění soudu opakovaně vyzván ke zpřístupnění bytu a byla mu dána výstraha s upozorněním na možnost jeho vyloučení. Přes toto upozornění - jak uvedl soud prvního stupně - stěžovatel povinnost zpřístupnit byt nesplnil, a proto představenstvo dne 8. 9. 2000 rozhodlo o jeho vyloučení; to mu bylo oznámeno doporučeným dopisem, který si vyzvedl 18. 9. 2000. Proti vyloučení podal stěžovatel odvolání ke shromáždění delegátů, které vyloučení potvrdilo. Soud prvního stupně pak uzavřel, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí představenstva o vyloučení družstva (§ 31 odst. 4 obch. zák.). Soud se může zabývat pouze přezkoumáním rozhodnutí shromáždění delegátů; tu však návrh na určení neplatnosti tohoto rozhodnutí považoval za nedůvodný, protože stěžovatel byl za porušování členských povinností vyloučen právem.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 14 Cmo 608/2005-160 ze dne 26. října 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování; skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci a odpovídají důkazům, z nichž byla učiněna. Poukázal na to, že stěžovatel své tvrzení o neúplném zjištění skutkového stavu věci v odvolání nijak nekonkretizoval, neuvedl ani konkrétní nesprávné skutkové zjištění a neoznačil žádný důkaz, který měl být nesprávně proveden. Stejně tak nespecifikoval žádné důkazy, které měl soud prvního stupně ještě provést. Dále se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že důvod pro vyloučení soudkyně není dán. Velmi podrobně se též zabýval námitkou stěžovatele týkající se nesprávného postupu soudu prvního stupně při odročování ústního jednání. Dospěl k závěru, že soud postupoval správně, jestliže neodročil jednání na žádost právního zástupce, neboť ústní jednání bylo nařízeno již dne 20. 4. na den 1. 6. 2005 a právní zástupce požádal o odročení dne 25. 5. 2005 z důvodu kolize s jiným jednáním. Soud prvního stupně zaujal stanovisko, které odvolací soud akceptoval, že totiž ústní jednání bylo stanoveno v dostatečně dlouhém předstihu a nebyl proto důvod odročit je pro kolizi s jiným jednáním. Odvolací soud podpořil i postup soudu prvního stupně který neodročil jednání na základě oznámení stěžovatele dne 31. 5. 2005 (jednání 1. 6. 2005), že vypověděl plnou moc právnímu zástupci a sám v noci odlétá do zahraničí (cesta byla plánována zhruba půl roku dopředu). Odvolací soud posoudil i námitku stěžovatele, že jeho právní zástupce nebyl výslovně písemně obesílán za situace, kdy byl jednání přítomen sám stěžovatel; akceptoval i postup soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že termín dalšího ústního jednání byl vždy sdělován na konci předchozího ústního jednání a stěžovatel byl jednání osobně přítomen a s termínem byl seznámen. Navíc - jak podotkl odvolací soud - stěžovatel si na uvedený způsob odročování jednání v průběhu řízení ani nestěžoval. Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že žalované bytové družstvo vzniklo nezákonně. Konstatoval, že soud prvního stupně tuto otázku posoudil správně, a poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 Cm 174/2001-52 ze dne 27. 1. 2004 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 224/2004-66 ze dne17. 1. 2005, z nichž vyplývá, že žaloba stěžovatele na zrušení žalovaného družstva byla zamítnuta. Konečně, odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně týkající se samotné otázky vyloučení stěžovatele z bytového družstva a dospěl k závěru, že právní závěry soudu prvního stupně jsou správné.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1820/2007-204 ze dne 23. června 2009 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že napadeným rozhodnutím není řešena otázka zásadního právního významu. Odůvodnil i to, že se nelze zabývat otázkou platnosti založení a vzniku družstva, volbami statutárních orgánů a přijetím stanov, protože těmito otázkami se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval a na nich své rozhodnutí nezaložil; vycházel totiž ze zjištění, že družstvo bylo řádně zapsáno do obchodního rejstříku a usnesení o jeho zápisu nabylo právní moci. Dovolací soud stručně zhodnotil i další námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že žádná z nich přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem obsáhlé ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením skutkového stavu a s právními závěry, které obecné soudy v dané věci vyslovily. Především je nutno poukázat na to, že stěžovatel široce rozebírá i skutečnosti, které nebyly předmětem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a na svých názorech vycházejících z nesouhlasu s výsledky těchto jiných řízení pak buduje svoje vlastní závěry v této - tedy jiné - předmětné věci. Konkrétně řečeno, stěžovatel neakceptuje to, že Bytové družstvo Balabenka je řádně existující družstvo, a proto tvrdí, že jakékoliv úkony učiněné neexistujícím družstvem nemohou vyvolávat právní účinky a nemohlo proto platně dojít k jeho vyloučení z takového družstva. I když otázka existence Bytového družstva Balabenka nebyla předmětem tohoto řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat na svoje usnesení sp. zn. I. ÚS 2580/07 ze dne 14. ledna 2010, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele do rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na zrušení Bytového družstva Balabenka. Ústavní soud proto obecně nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele, které jsou vybudovány na jeho přesvědčení, že Bytové družstvo Balabenka neexistuje a nemůže proto platně ukončit jeho členství v něm.

Další stížnostní námitky jsou potom zaměřeny jednak na hodnocení důkazů, na zjištění skutkového stavu a vyslovení právních závěrů obecnými soudy k otázce vyloučení z družstva, jednak na procesní postup soudu prvního stupně v otázce odročování ústního jednání.

Ústavní soud ani těmto námitkám nepřisvědčil. V prvé řadě je třeba poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které v dostatečném rozsahu a přesvědčivě uvedly skutečnosti, z nich při svém rozhodování vycházely, svá zjištění řádně a logicky odůvodnily a odkázaly na relevantní právní předpisy. Při dokazování i v průběhu hodnocení důkazů postupovaly obecné soudy v hranicích daných zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení § 132 o. s. ř. Vyvozená skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu. Obecné soudy také ústavně konformním způsobem příslušné právní předpisy správně vyložily a aplikovaly. Proto Ústavní soud nemá ústavně opodstatněný důvod do tohoto procesu jakkoli zasahovat.

Ústavní soud přezkoumal i námitku stěžovatele týkající se procesního postupu soudu prvního stupně při odročování jednání. V této souvislosti poukazuje především na to, že tato námitka již byla uplatněna i v odvolání stěžovatele a velmi podrobně se jí zabýval odvolací soud. Ústavní soud jeho závěry plně akceptuje. I soud prvního stupně postupoval v intencích daných mu příslušnými procesními předpisy a nelze mu proto vytýkat, že by stěžovatele na jeho procesních právech zkrátil.

Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Nepřisvědčuje tvrzení, že by dovolací soud jeho dovolacím námitkám nevěnoval dostatečnou pozornost. Dovolací soud - po právu - neprojednával věc meritorně, ale pouze posuzoval, zda je podané dovolání přípustné z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože ostatní důvody přípustnosti dovolání [ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř.] v dané věci naplněny nebyly. V rozhodnutí dovolacího soudu je pak dostatečně vyloženo, proč týž nedospěl k závěru, že má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Ani v tomto směru tedy námitky stěžovatele nelze akceptovat.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.