I. ÚS 2499/09
I.ÚS 2499/09 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2009, čj. 1 To 58/2008 - 20223, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2008, čj. 50 T 15/2007 - 19628, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností S. Z. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně"), což odůvodnil tvrzením, že postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 3, 4, čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdil, že v jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), porušení práva na ochranu soukromí a na ochranu před neoprávněným shromažďováním a jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 2, 3 Listiny a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy a konečně k porušení práva na ochranu soudní moci podle čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Uvedeným rozsudkem odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit poškozené České pojišťovně, a. s., způsobenou škodu a znovu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části. Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") dílem dokonaný (ad 13.), dílem ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ (ad 2. - 8., 10. - 12., 14. - 23.) zůstal jinak nezměněn. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že byl součástí organizované skupiny, zajišťující organizaci a provádění krádeží motorových vozidel, nelegální změny jejich identifikačních znaků ("přerážení" VINu) za účelem jejich dalšího prodeje. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části [§ 55 odst. 1 písm. b) TrZ] a trest vyhoštění ve výměře deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel částečně zproštěn obžaloby pro dalších pět dílčích skutků popsaných ve výrokové části.

Stěžovatel tvrdil, že byl uznán vinným, vyjma svého doznání, zejména na základě záznamu odposlechu telefonních hovorů, kterým byl, podle znaleckého posudku, určen jako jeden z mluvčích. Při svém výslechu dne 16. 5. 2007 byl upozorněn na skutečnost, že o úkonu bude pořízen zvukový záznam. Nebyl ale upozorněn (a to ani obhájce), že zvukový záznam je pořizován zejména jako srovnávací nahrávka pro účely uvedeného znaleckého posudku. V žádné fázi trestního stíhání nebyl vyzván k úkonu, který by spočíval v dobrovolném poskytnutí hlasového vzorku jako srovnávacího materiálu pro účely znaleckého posudku a ani nebyl poučen o právu odmítnout tento vzorek poskytnout. Je zřejmé, i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že postupem policejního orgánu, při získání vzorku jeho hlasu, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, spočívající v právu nebýt nucen k takovému aktivnímu jednání, které by mělo povahu sebeusvědčování, kdy hlas a zvukový záznam hlasu jsou osobními údaji, kterým zákon poskytuje zvláštní ochranu (viz rozhodnutí P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001). V souvislosti s použitím sporné nahrávky poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 730/04. Za nesprávný považuje i odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 114/2006. Uvedené rozhodnutí řešilo problematiku skryté nahrávky při podání vysvětlení, přičemž situace stěžovatele je odlišná. Nahrávka byla pořízena při výslechu stěžovatele v postavení obviněného. Navíc, odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho námitkami (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08).
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). S ohledem na jeho postavení a pravomoc mu nenáleží právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů či posuzování celkové zákonnosti nebo dokonce správnosti rozhodnutí. Pokud nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, není oprávněn zhodnocení provedených důkazů obecnými soudy "přehodnocovat", a to ani kdyby se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení zásad spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje, v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení, případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další, viz http://nalus.usoud.cz). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), tedy že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 219/03 a další). Třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a další).

Konečně ani Úmluva neobsahuje specifická ustanovení, týkající se dokazování jako takového a s ohledem na různorodost právní úpravy dokazování v jednotlivých evropských státech nepředpisuje státům žádnou zvláštní úpravu. V této souvislosti lze zmínit i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") z níž vyplývá, že otázka přípustnosti důkazu je především věcí právní úpravy národní a obecně platí, že jsou to národní soudy, před nimiž se důkaz hodnotí. Úkolem ESLP podle Úmluvy je spíše posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým bylo nakládáno s důkazy, lze označit za férové (viz např. rozhodnutí ze dne 26. 3. 1996 Doorson v. Nizozemsko).

Zásadní námitka stěžovatele směřovala do první skupiny případů. Týkala se zvukového záznamu jeho výslechu, použitého jako srovnávací nahrávka pro účely znaleckého posudku z oboru kriminalistické audioexpertízy. V prvé řadě je nutno konstatovat, že se jedná o opakování námitky, kterou stěžovatel uplatnil již v průběhu trestního řízení a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. V této souvislosti je vhodné připomenout, že posouzení důkazů a jejich hodnocení je výsostné právo soudu prvního stupně. Pakliže tento důkaz provedený v souladu s trestním řádem přijme, nepřísluší Ústavnímu soudu tuto skutečnost jakkoli přehodnocovat.

V projednávané věci jde o situaci, kdy stěžovatel byl v trestním řízení vyslýchán jako obviněný. Před zahájením výslechu byl řádně poučen, a to i o možnosti odepření výpovědi, a souhlasil s pořízením zvukového a obrazového záznamu podle § 55a trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Poté k věci vypovídal, aniž by byl k výslechu nucen. Procesní úkon se konal v přítomnosti obhájce. Uvedená fakta potvrzuje i sám stěžovatel. Zvukový záznam o výslechu byl tedy pořízen s vědomím stěžovatele a s jeho souhlasem. Jestliže pak orgán činný v trestním řízení zvukový záznam použil v rámci vyšetřování k dalšímu prověřování a zhodnocení zjištěných poznatků, s cílem objasnit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí v trestním řízení, včetně osoby pachatele a následku trestného činu (zvukový záznam byl použit jako srovnávací nahrávka pro důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistické audioexpertízy), nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, pakliže se nejedná o důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 TrŘ). Jiná situace by nastala v případě získání zvukového záznamu (srovnávací nahrávky) bez vědomí stěžovatele (tajná, skrytá nahrávka) nebo donucením stěžovatele (např. pod hrozbou pořádkové pokuty), aby mluvením poskytl vzorek hlasu, aniž by byl poučen o možnosti toto odmítnout, jako tomu bylo ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království (rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 2001), o který stěžovatel, nikoli přiléhavě, opřel svoji argumentaci. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že taková situace v projednávané věci nenastala. Zvukový záznam, který ve formě srovnávací nahrávky posloužil jako podklad pro důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistické audioexpertízy, byl pořízen s vědomím a souhlasem stěžovatele, který při jeho pořizování nebyl nucen k žádnému aktivnímu jednání majícímu povahu sebeusvědčování. Jinými slovy, nejednalo se o důkaz, resp. podklad pro důkaz získaný nezákonným donucením. Byl získán a poté použit v souladu s trestním řádem, aniž by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Proto nelze závěrům stěžovatele v předmětné věci přiznat ústavněprávní relevanci.

Vina stěžovatele byla prokázána na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje. Přitom v kontextu celé důkazní situace sloužil zvukový záznam, resp. znalecký posudek, nikoli jako jediný, ale jako jeden z řady důkazů. Ty (spolu)vytvářely nezbytnou logickou, nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež založily důkazní situaci nevykazující mezery, nevyvolávající důvodné pochybnosti a vedly k závěru o vině stěžovatele (čl. 82 Ústavy ČR).

Neopodstatněné je i tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Odvolací soud se s rozhodovacími důvody soudu prvního stupně v podstatě ztotožnil, byť měl výhrady k právní kvalifikaci, kterou však nemohl, s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius, změnit. V odůvodnění svého rozsudku, který nevykazuje prvky libovůle, dostatečným způsobem rozvedl své úvahy, jak se vypořádal s námitkami stěžovatele a proč jim nepřiznal opodstatnění. V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).

Za nezákonný a už vůbec ne protiústavní nelze považovat postup odvolacího soudu, který při vypořádávání se s námitkami stěžovatele ohledně zvukového záznamu, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 114/2006, konstatoval, že: "Byť není výslovně upraveno, jakým způsobem má být získáván srovnávací materiál pro znalecký posudek z oboru audioexpertízy, lze vyvodit ze stávající platné právní úpravy z ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) tr. ř., že pořizování zvukového a obrazového záznamu policejním orgánem k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, není zapovězeno. Toto ustanovení umožňuje pořídit takový záznam i v případě osoby, jejíž vlastní totožnost je sice známa, ale vzorku jejího hlasu je třeba k jejímu případnému ztotožnění prostřednictvím identifikace podle již dříve získané hlasové nahrávky osoby, jejíž totožnost není dosud známa, pokud tato nahrávka byla opatřena v souladu se zákonem. Je-li obdobně podle § 158d tr. ř. možno sledováním osob a věcí získávat poznatky (...) utajovaným způsobem technickými a jinými prostředky, pak lze nepochybně dovozovat, že případné zvukové nahrávky osob, získané v rámci postupu podle trestního řádu, mohou sloužit jako srovnávací materiál pro audioexpertízu."

Tvrzení stěžovatele, že při výslechu byl v postavení obviněného, takže odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 158 odst. 3 písm. f) TrŘ je nesprávný (policejní orgán měl v jeho věci postupovat podle § 164 TrŘ), postrádá logiku. Jednak posledně uvedené ustanovení jednoznačně zakotvuje povinnost policejního orgánu postupovat při vyšetřování (...) způsobem uvedeným v § 158 odst. 3 a 4 TrŘ (...), jednak zvukový záznam byl získán se souhlasem stěžovatele při jeho výslechu podle § 55a TrŘ. Odvolací soud poukazem na označené ustanovení trestního řádu pouze obecně konstatoval, že podle stávající právní úpravy není zapovězeno pořizování zvukového a obrazového záznamu policejním orgánem k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin. Jinými slovy, zvukový záznam, získaný v souladu s trestním řádem, může policejní orgán použít jako podklad (např. jako srovnávací nahrávku) pro znalecký posudek z oboru kriminalistické audioexpertízy, právě pro účely objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin.

Věci stěžovatele byla věnována náležitá pozornost a v rozhodnutí soudů bylo také dostatečně objasněno, na základě kterých důkazů bylo rozhodnuto o vině stěžovatele, včetně řádného zdůvodnění, proč považují zvukový záznam, použitý jako srovnávací nahrávku pro důkaz znaleckým posudkem, za získaný a použitý v souladu s trestním řádem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se věcí stěžovatele řádně zabývaly, dostatečně objasnily učiněné závěry a jejich rozhodnutí nevykazují prvky libovůle. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.