I. ÚS 2495/13
I.ÚS 2495/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Yuet Ming Chung, t. č. ve Vazební věznici v Českých Budějovicích, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 409/19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2013 č. j. 11 To 70/2013-9814 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2013 č. j. 20 T 17/2012-9694, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný dne 30. 8. 2013, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení obou výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na osobní svobodu, zaručené čl. 8 odst. 1 a 2 a právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Policejního prezídia České republiky, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie, ze dne 13. 4. 2011 ČTS: NPC-50/TČ-2009-009221-E1, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. e) a 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Stěžovatelka je od počátku trestního řízení stíhána vazebně. Do vazby byla vzata usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2011 sp. zn. 1 Nt 3/2011 s odkazem na ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

3. Při posledním rozhodování o dalším setrvání stěžovatelky ve vazbě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 4. 2013 č. j. 20 T 17/2012 - 9694 tak, že se stěžovatelka ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu s odůvodněním, že by mohla uprchnout do ciziny nebo v anonymitě vietnamské komunity pokračovat v páchání stejné trestné činnosti.

4. Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž upozornila na rozpory s požadavky konstantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se na vazební věci, dále upozornila na porušení zásady subsidiarity a proporcionality vazby, jakož i na rozpor se souvisejícími nálezy Ústavního soudu. Po ústním jednání byla stížnost usnesením Vrchního soudu zamítnuta.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je přesvědčena, že rozhodnutí stížnostního soudu postrádá bližší, resp. skutečně konkrétní zdůvodnění existence vazebních důvodů, jehož nezbytnost opakovaně zdůrazňuje judikatura jak obecných soudů, tak i Ústavní soud ve svých nálezech. Dále namítala, že u vazby útěkové je v jejím případě vyloučena obava z vyhýbání se trestu, neboť stěžovatelka je státní příslušnicí Kanady, s níž má Česká republika uzavřenou mezinárodní smlouvu o vzájemném vydávání zločinců a stěžovatelka by tedy v případě existence pravomocného rozsudku, jenž by stěžovatelku shledal vinnou a uložil by jí nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož výkonu by se stěžovatelka vyhýbala, byla k jeho výkonu vydána. Z dosavadního průběhu řízení nijak nevyplývá reálná hrozba, že by se stěžovatelka snažila jakýmkoli způsobem mařit trestní řízení. Stěžovatelka v rámci všech provedených úkonů trestního řízení spolupracovala s příslušnými orgány, dobrovolně vypovídala a odpověděla na všechny otázky položené jí policejním orgánem i soudem. Pokud stížnostní soud konstatuje hrozbu vysokým trestem odnětí svobody, jde pouze o obecný odkaz na toto nebezpečí a napadené usnesení nikterak neřeší, zda tato výše odůvodňuje obavu, že právě stěžovatelka z důvodu hrozby takového trestu uprchne či se bude skrývat.

6. V údajném trvání vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu, které oba obecné soudy konstatovaly, spatřuje stěžovatelka v podstatě totožné vady, jako ve vztahu k vazbě útěkové, tj. naprostou nedostatečnost odůvodnění závěru, že je zde důvodná obava, že by stěžovatelka měla po propuštění na svobodu pokračovat v páchání trestného činu, pro jehož spáchání je stíhána. Tento vazební důvod je namístě pouze za předpokladu bezprostředního nebezpečí další trestné činnosti stěžovatelky. Obava z pokračování v páchání trestné činnosti není odůvodněna tím spíše, pokud dosavadní výsledky trestního řízení dostatečně neodůvodňují ani závěr, že se stěžovatelka nějakého trestného jednání vůbec dopustila. Doposud nebyl orgány činnými v trestním řízení opatřen jediný přímý důkaz, který by usvědčoval obviněnou z jednání, které je jí kladeno za vinu. Stěžovatelka se dále ohrazovala proti jejímu opakovanému ztotožňování s vietnamskou komunitou a opakovaně uvádí, že je státní příslušnicí státu Kanada a zemí jejího původu je Čína. S vietnamskou komunitou žijící v České republice ji nic nespojuje.
II. 7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody stěžovatelky, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

11. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu; požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3 větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.

12. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).

13. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

14. Ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu. Pro úsudek o nesprávnosti právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné - a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

15. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

16. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a ) a c ) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.

17. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

18. V daném případě obě napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z obsahu napadených rozhodnutí patrno, byly si oba soudy stěžovatelčiných námitek vědomy a řádně se s nimi vypořádaly. Stěžovatelka byla obžalována ze zvlášť závažného zločinu, je vazebně stíhána a vazební důvody, jež byly shledány dříve, nadále trvají. Krajský soud, u něhož probíhá ve věci hlavní líčení, neshledal, že by důvody vazby pominuly.

19. Vrchní soud se v zásadě zcela ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu v otázce naplnění důvodů útěkové i předstižné vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka je cizí státní příslušnice, je občankou Kanady. Obava z útěku pramení jednak z hrozby citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody v sazbě 8 až 12 let, jednak z toho, že její manžel, jako spoluobžalovaný ve stejné trestní věci, je stíhán jako uprchlý, a tedy nelze vyloučit ani útěk stěžovatelky právě za manželem.

20. V případě tzv. předstižné vazby pak soud dostatečně a logicky popsal skutečnosti zakládající v konkrétním případě důvodné obavy ve smyslu ustanovení § 67 tr. řádu, kdy zejména akcentoval možnost pokračování v trestné činnosti společně s manželem, který je na útěku.

21. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení některé z ústavních zásad, nepřísluší mu v řízení o ústavní stížnosti "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. I kdyby totiž zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti tzv. útěkové a předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde.

22. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.