I. ÚS 2489/09
I.ÚS 2489/09 ze dne 3. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, se sídlem v Ostravě, Obránců Míru 6, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci, se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. Palackého 133, IČ 45192855, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, čj. 14 Cm 130/2004-79, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2009, čj. 10 Cmo 11/2009-91, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl incidenční žalobu o určení, že žalobce má za úpadcem Moravia Banka, a. s. v likvidaci, pohledávku ve výši 95 280,58 Kč (výrok I.) a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 7100 Kč. Výši nákladů soud určil podle § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006.

Na základě odvolání stěžovatele, směřujícího proti výroku II. o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci v napadené části rozsudek soudu I. stupně potrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně a proti usnesení odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem obecných soudů. Dle mínění stěžovatele neměla být výše odměny za zastupování určena podle § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle § 3 odst. 1 téhož předpisu (tj. 18 800 místo 6200 Kč). Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle § 37 odst. 2 Listiny. Svou ústavní stížnost staví stěžovatel na argumentaci, podle které je incidenční žaloba ve své podstatě žalobou na plnění, a proto je nutno paušální odměnu za zastupování určit podle § 3 odst. 1 cit. vyhlášky, který se vztahuje na řízení, jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky. Incidenční žaloba o určení pravosti pohledávky není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ani speciální určovací žalobou, neboť nemá preventivní charakter, nesleduje vytvoření pevného základu pro právní vztahy účasníků sporu, ale představuje titul pro zaplacení peněžité částky v konkursním řízení. V této souvislosti stěžovatel kritizuje rozhodnutíNejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 905/2003 (pozn. ÚS: rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/2006). Stěžovatel poukazuje i na nedostatek odůvodnění aplikace § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v rozhodnutí soudu I. stupně a na složitost incidenčního sporu. Na základě toho navrhuje zrušení citovaných rozhodnutí, resp. u rozsudku soudu I. stupně pouze jeho výroku I.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv asvobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Stěžovatelova ústavní stížnost není v podstatě ničím jiným, než pouhou polemikou s právními názory obecných soudů, o nichž má zato, že jsou nesprávné. Tím staví stěžovatel Ústavní soud do role, která mu vůbec nepřísluší; Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, který by se mohl či měl zabývat interpretací jednoduchého práva. Nemá-li výklad jednoduchého práva dopad do ústavně garantovaných práv, nepřísluší Ústavnímu soudu zaujímat jiné právní názory, odchylné od těch, které vyslovily v civilním řízení obecné soudu. Ostatně právě tuto skutečnost vystihl v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud, který připomíná, že pouhý fakt, že se soudy při stanovení výše odměny neztotožnily s právním názorem stěžovatele a přiznaly mu nižší částku, než požadoval, nelze považovat za zásah do práv zaručených Listinou.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ale i v ostatních směrech řádně odůvodněna a dostatečně vysvětlují, proč právní názor stěžovatele nelze považovat za správný, a to v souladu s judikaturou publikovanou k tomuto tématu. Ústavní soud nevidí důvod, proč by jejich stanoviska měl opakovat, a proto na ně pouze odkazuje.

V této souvislosti považuje za důležité uvést, že stěžovatelova námitka, dle níž soud I. stupně vůbec neodůvodnil postup podle § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., není důvodná. Prvoinstanční soud naopak v odůvodnění rozsudku - v souladu s rozhodnutím R 38/2006 - vysvětluje, proč neurčil výši odměny za zastupování podle § 3 odst. 1 citované vyhlášky.

Konečně není udržitelný ani základní argument, na němž stojí ústavní stížnost, a sice že incidenční žaloba o popření pravosti pohledávky stěžovatele (v teorii se nazývá žalobou odporovou) je žalobou na plnění. Tento závěr stěžovateli vyvrátily již obecné soudy ve svých rozhodnutích, v nichž v souladu s konstantní judikaturou dovozovaly, že uvedená žaloba je svou povahou určovací žalobou, v níž není zapotřebí prokazovat naléhavý právní zájem. Shodně se k problému staví i teorie civilního procesu. Např. prof. Winterová jako společný rys incidenčních sporů vyzdvihuje to, že vyjma sporů o vypořádání SJM a o odporovatelnost bude mít rozsudek určovací povahu; není přitom nutno tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žaloba se vždy opírá o výzvu účastníku, aby žalobu podal. U incidenčních sporů však nikdy nejde o rozsudek na plnění (rozsudek nemůže být exekučním titulem), neboť je jím řešen jenom základ, tj. zda se uspořádání práv a povinností ve zvláštním řízení sporného práva týká, či nikoliv. V souladu s tím je předmětem odporového sporu určení pravosti (existence) nebo neexistence pohledávky, její výše nebo pořadí (Winterová, A. Incidenční spory. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s. 12-17). Odporový spor tedy nesměřuje k samotnému plnění, ale pouze k určení, zda bude sporná pohledávka v rozvrhu uspokojována, či nikoliv. Z tohoto hlediska nemůže argumentace stěžovatele, na níž je vybudována jeho ústavní stížnost, obstát.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevněneopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. listopadu 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.