I. ÚS 2482/12
I.ÚS 2482/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Cm 66/2005 ze dne 11. prosince 2009 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cmo 287/2010 ze dne 8. března 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4445/2011 ze dne 28. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 4, čl. 5, čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení částky 893 241,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, přitom v obsáhle rozepsaných důvodech ústavní stížnosti s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž cituje, vznáší vůči obecným soudům celou řadu detailních námitek proti jejich postupu i důvodům jejich rozhodnutí. V podstatě jim vytýká nesprávné zhodnocení a posouzení rámcové smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou společností Rossmann, s. r. o. (obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech proti rozhodnutím soudů problematiku rámcových smluv s uvedenou společností uzavřených řešících) i jednání žalovaného a v důsledku toho i nesprávné právní posouzení věci.

Jak je patrno z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel se podle podané žaloby zaplacení žalované částky domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaný v označeném období roku 2003 přestal u něj objednávat drogistické zboží podle rámcové smlouvy, a dále škody v podobě ušlého zisku, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že nemohl použít částky 21 599 188,05 Kč, kterou žalovaný získal na úkor stěžovatele jako bezdůvodné obohacení na základě neplatného právního úkonu žalovaného - rámcové kupní smlouvy ve znění jejího dodatku - pro rozpor s dobrými mravy. Soudy I. a II. stupně učinily na základě ve věci provedeného dokazování zjištění, že rámcová kupní smlouva ze dne 2. 1. 2001 uzavřená mezi účastníky ve znění jejich dodatků neobsahovala závazek žalovaného od stěžovatele trvale či opakovaně odebírat konkrétní zboží a takový závazek nebyl zjištěn ani z jejich korespondence. Z uvedeného pak učinily závěr, že nebylo prokázáno porušení povinností žalovaným ze závazkového vztahu jako základního předpokladu vzniku nároku na náhradu škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku a k další skutkové verzi stěžovatele pak, s ohledem na to, že stěžovatel vznik škody v podobě ušlého zisku vázal k částce, jíž měl podle něj žalovaný na jeho úkor získat jako bezdůvodné obohacení, učinily závěr, že i případný vznik bezdůvodného obohacení nelze kvalifikovat jako porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 757 a 373 obchodního zákoníku s tím, že bezdůvodné obohacení má vlastní způsob vypořádání. Dovolací soud pak stěžovatelem následně podané dovolání proti potvrzujícímu rozsudku soudu II. stupně jako nepřípustné odmítl s podrobným rozvedením důvodů - i s odkazem na svá dřívější rozhodnutí - pro které nebylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to jak pokud jde o závěry týkající se předpokladu vzniku nároku na náhradu škody podle § 373 obchodního zákoníku, tak pokud jde o závěry týkající se tvrzené škody podle stěžovatele, vzniklé zadržením bezdůvodného obohacení, přičemž v této souvislosti dovolací soud upozornil na to, že u jednání před soudem I. stupně dne 25. 9. 2009 stěžovatel možný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyloučil. V důvodech svého rozhodnutí dovolací soud rovněž objasnil, z jakých důvodů nemohla přípustnost dovolání založit ani námitka porušení ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a námitky tvrzených vad řízení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).

Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vztahující se k posouzení důvodnosti žaloby stěžovatele. Také soud dovolací se ve svém rozhodnutí obsáhle vyjádřil k námitkám stěžovatele, které tento v podstatě uvádí i v ústavní stížnosti, a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Na odůvodnění dovolacího soudu tak lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.