I. ÚS 2480/09
I.ÚS 2480/09 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, Bouzov, zastoupené JUDr. Jitkou Stržínkovou Kvěchovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Žerotínova 32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 9 As 31/2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 sp. zn. 5 Ca 284/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. září 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 37 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení fiktivního rozhodnutí Národního památkového ústavu o zamítnutí její žádosti o informaci ze dne 5. 8. 2005, podané dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), a zrušení fiktivního rozhodnutí Ministerstva kultury, které dle jejího názoru zamítlo její odvolání ze dne 24. 8. 2005, a potvrdilo fiktivní negativní rozhodnutí žalovaného.

Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžejní otázku v projednávané věci představovalo určení, zda bylo v zásilce doručené Národnímu památkovému ústavu dne 26. 8. 2005 spolu s žádostí o informace doručeno též odvolání proti jeho předchozímu fiktivnímu rozhodnutí o neposkytnutí informací ve smyslu § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. (ve znění platném do 22. 3. 2006) v řízení zahájeném podáním stěžovatelky ze dne 5. 8. 2005.

Stěžovatelka tvrdí, že sporná zásilka obsahovala mimo žádosti o poskytnutí informace též odvolání podané proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného o žádosti stěžovatelky o poskytnutí informací ze dne 5. 8. 2005. Obsahem zásilky tak měly být podle stěžovatelky dvě písemnosti, jak žádost v jedné věci, tak odvolání v předchozí věci. Stěžovatelka vycházela ze skutečnosti, že o jejím odvolání mělo být rozhodnuto, a jelikož se tak v zákonem stanovené lhůtě nestalo, podala proti fiktivnímu rozhodnutí o odvolání žalobu k městskému soudu.

Městský soud však žalobu stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání řádného opravného prostředku ve správním řízení. K tomuto závěru soud dospěl na základě závěru, že v předmětné zásilce doručené žalovanému dne 26. 8. 2005 byla obsažena pouze žádost stěžovatelky o poskytnutí informací, nikoli však jeho odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného vydanému v řízení zahájeném stěžovatelkou žádostí ze dne 5. 8. 2005. V této věci tak podle závěrů městského soudu stěžovatelka odvolání nepodala a nebyla tak oprávněna podat ani žalobu ve správním soudnictví.

Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem městského soudu ve svém rozsudku ztotožnil. V odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, účinný do 31. 12. 2005 (dále jen "správní řád") sice explicitně neupravuje, kdo nese důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda bylo správnímu orgánu určité podání doručeno, odpověď na tuto otázku však lze nalézt za použití pravidel logického dovozování. Zatímco podatel má možnost učinit potřebná opatření, aby v budoucnu mohl prokázat odeslání určité zásilky, adresát zásilky není schopen prokázat negativní skutečnost, tj. že mu určitá písemnost nebyla doručena. Pravidlo nemožnosti prokázání negativní skutečnosti (které je dovozováno v judikatuře soudů - zde Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 104, zveřejněn pod č. 951/2006 Sb. NSS - a zdůrazňováno a respektováno též odbornou doktrínou - např. Winterová A. a kol., Civilní právo procesní, 3. vydání, Linde Praha, a. s., 2004, str. 271: "Z pravidla uvedeného v § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, že každý dokazuje jen svá vlastní tvrzení, existuje výjimka vycházející z toho, že po nikom nelze spravedlivě žádat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti") pak podle Nejvyššího správního soudu bylo zásadní pro posouzení většiny námitek stěžovatelky. Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatoval, že prokázání negativní skutečnosti lze teoreticky v některých případech dosáhnout předložením souboru na sebe navazujících důkazů, které v souhrnu (například za pomoci argumentace a contrario) mohou vést k logickému závěru, že určitá skutečnost se s velkou pravděpodobností nestala. Logickým výkladem je tedy nutno dojít k závěru, že podatel, který tvrdí, že zaslal správnímu orgánu písemnost prostřednictvím držitele poštovní licence, nese důkazní břemeno ohledně prokázání, že tuto konkrétní písemnost skutečně předal k poštovní přepravě s pokynem jejího zaslání správnímu orgánu.

Stěžovatelka v uvedeném spatřuje zjevné porušení zásady rovnosti účastníků řízení soudem. Ten je podle ní povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Tato zásada však byla výše uvedeným postupem soudů porušena. Podle názoru stěžovatelky tak došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 284/2007 a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 31/2009, spolu s vyjádřeními obou soudů. Oba soudy ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatelka pak v replice uvedla, že jelikož z vyjádření obou soudů nevyplývají žádné nové skutečnosti ani argumenty, odkazuje na obsah své ústavní stížnosti a rovněž dřívějších podání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Není proto v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

V období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02 ze dne 11. 7. 2002 (N 86/27 SbNU 25)]. Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)].

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z mezí vyplývajících z ustanovení hlavy páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) anebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].

O takový případ se zde však nejedná. Ústavní soud se ztotožnil s výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně prokazování doručení zásilky určitého obsahu správnímu orgánu. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu navíc vyplývají pravidla, kterými se předmětné dokazování má řídit, jež podle názoru Ústavního soudu nepředstavují porušení základních práv a svobod jednotlivců. Poskytují naopak konkrétní vodítka pro jednotlivce, jak mají při uplatňování svých práv v řízení před správními orgány postupovat.

Ústavní soud navíc nepřehlédl, že se v řízení před správními orgány, jež bylo předmětem přezkumu napadených rozhodnutí, stěžovatelka domáhala poskytnutí informace. Zákon č. 106/1999 Sb. přitom nevylučuje o totožnou informaci žádat opakovaně. I když se tedy stěžovatelce nepodařilo v řízení před obecnými soudy prokázat, že Národnímu památkovému ústavu skutečně odeslala své odvolání proti jeho fiktivnímu rozhodnutí o neposkytnutí informace, o požadovanou informaci může požádat kdykoliv znovu. I to vedlo Ústavní soud k tomu, aby ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. března 2010

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.