I. ÚS 2477/13
I.ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Frány, právně zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 ZT 247/2013-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí státního zastupitelství s tím, že jím došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 8 odst. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality ze dne 6. 5. 2013 č. j. KRPP-6161- 185/TČ-2012-030581, bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu poškození věřitele podle ustanovení § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Proti shora uvedenému usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce v zákonné lhůtě stížnost. Stěžovatel poukazoval zejména na nesprávná a neúplná skutková zjištění policejního orgánu a na nesprávnou právní kvalifikaci, když měl stěžovatel za to, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelstvím Plzeň - město byla stížnost zamítnuta jako nedůvodná.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že státní zástupce zamítnutím stížnosti de facto potvrdil usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv toto vykazuje vady, které jej činí nezákonným a věcně nesprávným. Státní zástupce svým jednáním nezhojil vady tohoto usnesení ani řízení jeho vydání předcházejícího a umožnil pokračování trestního stíhání stěžovatele, ačkoliv se stěžovatel nedopustil žádného jednání, které by jako trestný čin bylo možné kvalifikovat.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že skutky, jak jsou popsány v usnesení o zahájení trestního stíhání, se nestaly, případně že tyto nejsou trestnými činy. Přesto je trestní stíhání stěžovatele nadále vedeno. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že dle ustanovení § 172 odst. 1 písm. a) event. písm. b) tr. řádu je státní zástupce povinen zastavit trestní stíhání, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede nebo není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci.
5. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 158, § 160 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

9. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají, a že napadeným rozhodnutím státního zastupitelství (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).

11. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby. Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.

12. Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou ke shora uvedeným zásadám konformní; uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž.

13. Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že se státní zástupce s námitkami stěžovatele vypořádal jednotlivě a podrobně. Přitom, jak již bylo výše uvedeno, důvodnost zahájeného trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Proto o tom, zda je prokázán skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, a o tom, zda je v daném skutku naplněna skutková podstata trestného činu, budou rozhodovat orgány činné v trestním řízení v procesu, v němž má stěžovatel stále zachována práva na svoji ochranu (obhajobu).

14. Protože Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.