I. ÚS 2476/13
I.ÚS 2476/13 ze dne 3. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Johna Whelana a stěžovatelky JUDr. Markéty Whelanové, Ph.D., obou zastoupených JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 9 Afs 55/2012 - 25, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

[1] Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení označený rozsudek Nejvyššího správního soudu a navrhli jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny stěžovatelé spatřují v tom, že Nejvyšší správní soud nepředložil v uvedené věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Stěžovatelé připouštějí, že návrh na vznesení předběžné otázky sice neuplatnili, avšak dovolávali se neaplikovatelnosti vnitrostátní normy z důvodu jejího rozporu s normou unijního práva. Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatelé shledávají v tom, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, zda Soudní dvůr EU již otázku, která byla stěžovateli nastolena, vyřešil a zda se naplnila některá z výjimek z povinnosti soudu poslední instance vznést předběžnou otázku.

[2] K ústavní stížnosti byla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, tedy ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z něhož vyplynulo následující: Nejvyšší správní soud daným rozhodnutím potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelů proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 6. Stěžovatelé městskému soudu vytýkali nesprávné posouzení právní otázky, neboť dle jejich názoru byl stěžovatel nepřímo diskriminován; musel totiž omezit svou podnikatelskou činnost kvůli péči o dvě nezletilé děti, na základě čehož mu bylo právní úpravou znemožněno uplatnit institut společného zdanění manželů, a byl nucen správcem daně uplatnit minimální základ daně. Stěžovatelé v řízení před Nejvyšším správním soudem i městským soudem poukazovali na to, že se městský soud nevypořádal s jejich argumentem spočívajícím v tom, že neutrální úprava v posuzované věci diskriminuje ženy, neboť jsou to převážně ony, kdo pečují o dítě. V případě stěžovatelů sice o děti pečuje stěžovatel, nicméně pokud by stěžovatel provozoval výdělečnou činnost v plné míře či pokud by ji neprovozoval vůbec, pak by mohli stěžovatelé uplatnit institut společného zdanění manželů, což však učinit nemohli za situace, kdy se stěžovatel staral o děti.

[3] Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku s argumentací stěžovatelů vypořádal s tím, že cílem směrnice Rady 86/613/EHS o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné, včetně oblasti zemědělství, a o ochraně v mateřství je dle jejího čl. 1 "zajistit provedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, kteří jsou samostatně výdělečně činní nebo kteří přispívají k výkonu této činnosti, z hledisek, která nejsou zahrnuta do směrnic 76/207/EHS a 79/7 EHS." Jde tedy o obecný závazek členských států k zákazu přímé i nepřímé diskriminace, pokud jde o založení, vybavení nebo rozšíření podniku nebo zahájení nebo rozšíření jakékoli formy samostatné výdělečné činnosti. Tím právo Evropské unie rozšířilo zásadu rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání, obsaženou v citovaných směrnicích. Nejvyšší správní soud se pak věnoval výkladu pojmu nepřímá diskriminace a jeho aplikaci na posuzovaný případ, a to s odkazy jak na judikaturu Ústavního soudu, tak i na judikaturu Soudního dvora EU a právní doktrínu. Pro existenci nepřímé diskriminace je třeba existence formálně neutrální normy, na jejímž základě je diskriminována určitá skupina adresátů, neboť tito jsou neutrální normou s ohledem na reálné okolnosti znevýhodněni. Stěžovatel poukazoval na to, že zásahem do jeho práva na rovné zacházení je zákonná povinnost minimálního základu daně, jež mu znemožnila uplatnit institut společného zdanění manželů. Nejvyšší správní soud tedy v napadeném rozsudku vysvětlil, proč právní úprava působí na oba manžele (muže i ženu) obecně a neutrálně. Nejvyšší správní soud poukázal i na to, že již jedenkrát dal stěžovatelům za pravdu v tom, že došlo k diskriminaci, pokud správce daně dovodil povinnost stěžovatele stanovit minimální základ daně za situace, kdy pečoval o dítě do 4 let věku a měl nárok na rodičovský příspěvek, ačkoli nebyl vyplácen přímo jemu, nýbrž manželce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009, č. j. 7 Afs 103/2008 - 71). Nicméně zákonodárce stanovil, že minimální základ daně nemusí stanovit poplatník, který pečuje o dítě ve věku do čtyř let, a stěžovatel v rozhodné době posuzované nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pečoval o děti, které tento věk překročily. Pokud pak jde o diskriminaci žen či mužů popsanou legislativou, Nejvyšší správní soud přesvědčivě vysvětlil, proč shledává použitou právní úpravu genderově neutrální. Rovněž odkázal stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, která se zabývala ústavní konformitou stěžovateli zpochybněných zákonných ustanovení.

[4] Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nenapadají nikterak závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu, který odůvodňuje, proč jsou zpochybňovaná zákonná ustanovení ústavně konformní a proč nemohou způsobovat nepřímou diskriminaci žen či mužů pečujících o děti. Napadají pouze postup Nejvyššího správního soudu, který nepředložil v uvedené věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, čímž měl porušit jejich právo na zákonného soudce, a dále spatřují zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, zda Soudní dvůr EU již otázku, která byla stěžovateli nastolena, vyřešil a zda se naplnila některá z výjimek z povinnosti soudu poslední instance vznést předběžnou otázku.
[5] Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

[6] Ústavní soud skutečně ve své rozhodovací praxi shledává porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny jako důsledek porušení povinnosti soudu poslední instance položit předběžnou otázku (srov. nález ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud setrvává na svém názoru, že v případě, kdy vnitrostátní soud poslední instance nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie a nezabývá se aplikací práva EU, ačkoliv v projednávané věci není možno vyloučit aplikaci unijního práva na daný případ, výklad norem práva EU není jednoznačný a Soudní dvůr EU jej dosud neřešil, dopustí se porušení práva na zákonného soudce v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny a s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Je však třeba upozornit na to, že v nyní posuzovaném případě obecné soudy přesvědčivě vyloučily aplikaci unijního antidiskriminačního práva na posuzovaný případ, neboť vysvětlily, že se v něm stěžovatel nestal obětí žádné z forem diskriminace.

[7] Povinnost soudu položit předběžnou otázku neznamená, že každé použití unijního práva žalobcem či stěžovatelem má za následek povinnost položit předběžnou otázku. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, že v dané věci není evropská antidiskriminační legislativa použitelná, neboť v případě stěžovatelů nenastala ani přímá, ani nepřímá diskriminace žen či mužů při péči o děti. V posuzovaném případě sice stěžovatelé mimo jiné argumentovali evropskou legislativou a judikaturou Soudního dvora EU, avšak nepřípadně a bez konkrétního vztahu k jejich věci. Nejvyšší správní soud náležitě odůvodnil svůj závěr, že ani městský soud, ani Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě neshledali žádnou formu diskriminace na základě pohlaví aplikací příslušných zákonných ustanovení. Ústavní soud shledává tyto závěry přesvědčivé a řádně odůvodněné.

[8] Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává ve svém ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

[9] Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.