I. ÚS 2470/09
I.ÚS 2470/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Zajišťovací společnost, s. r. o., se sídlem Praha - Nové Město, Revoluční 1082/8, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, pro příjem pošty: Malenovice 205, Frýdlant nad Ostravicí, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2009, čj. 84 C 176/2005 - 217, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2009, čj. 8 Co 322/2009 - 255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2009, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Okresní soud v Ostravě uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1,336.800,- Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Podle stěžovatele došlo zmíněnými rozhodnutími k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. V doplnění ústavní stížnosti uvedl, že zároveň podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do jejich činnosti snižovat na minimum. Jejich rozhodnutí přezkoumává pouze v případě, pokud před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.

Za situace, kdy stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, není rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním rozhodnutím bude až rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání. Tato situace činí ústavní stížnost stěžovatele návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným, jak poukázáno shora.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání), lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti začne, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o dovolání, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí. Lhůta tak bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.